Terry Pratchett - Mort

„Tak ti děkuju,“ oznámila mu Keli, která ležela pod ním. „A proč jsi na mě vlastně skočil?“

„Můj instinkt mi velel, postarat se především o vaši bezpečnost, Vaše Veličenstvo.“

„Ano, možná že to byl nějaký instinkt, ale —“ Chtěla ještě dodat, že slon by možná vážil méně, ale pohled na jeho kulatou, červenou vážnou tvář ji zarazil.

„Promluvíme si o tom později,“ řekla, sedla si a začala se oprašovat. „Zatím si myslím, že bychom mohli oběť vynechat. A nejsem ještě Tvoje Veličenstvo, jenom Tvoje Výsost a teď kdyby mi někdo laskavě podal korunu —“

Těsně za zády jim kovově cvakla bezpečnostní pojistka.

„Mág zvedne ruce tak, abych mu na ně dobře viděl,“ nařídil vévoda.

Dobrořez vstal a pomalu se obrátil. Za vévodou stálo půl tuctu mohutných vážných mužů, jejichž jedinou životní úlohou je výhrůžně se tyčit za lidmi, jako je vévoda. Ti měli několik nebezpečně vyhlížejících samostřílů a ty zase měly za úkol vypadat, jako že už už spustí.

Princezna vyskočila a vrhla se na svého strýce, ale Dobrořez ji včas zachytil.

„Nedělejte to,“ řekl tiše. „Tohle není člověk, který by vás dal svázat a vhodit do podzemí, kde by zbylo právě dost času na to, aby vám myši přehryzaly pouta, než vězení zatopí voda. Ten patří k lidem, kteří zabíjejí bez milosti a hned.

Vévoda se mírně uklonil.

„Dalo by se říci, myslím, že bohové opravdu promluvili. Je jasné, že princezna byla nešťastnou náhodou rozdrcena zuřícím slonem. Lidé budou zmateni a zarmouceni. Já osobně nařídím týdenní smutek.“

„To nemůžete udělat, všichni hosté přece viděli, že —“ vybuchla princezna s pláčem na krajíčku.

Dobrořez zavrtěl hlavou. Viděl řadu zbrojnošů, která procházela mezi užaslými hosty.

„Neviděli,“ zavrtěl smutně hlavou. „Byla byste překvapena nad tím, co vlastně viděli. Zvláště když se dozvědí, že býti tragicky rozmačkán rozzuřeným slonem může být nakažlivé. Můžete na to zemřít dokonce i v posteli.“

Vévoda se mile usmál.

„Musím přiznat, že na mága jste velmi inteligentní,“ prohlásil. „Podívejte se, já vám nabízím pouhopouhé vyhnanství.“

„To vám neprojde,“ odpověděl mu Dobrořez. Na okamžik se zamyslel a dodal: „No, pravděpodobně by vám to prošlo, ale na smrtelné posteli toho budete strašlivě litovat a budete si přát —“

Slova se mu zadrhla na rtech. Brada mu poklesla.

Vévoda se napůl otočil, aby se podíval směrem, kam Dobrořez upíral zrak.

„No tak, mágu! Co jsi to viděl?“

„Ne, neprojde vám to,“ vyjekl Dobrořez hystericky. „Vy tady totiž ani nebudete! Protože tohle se nikdy nestane, uvědomujete si to?“

„Hlídejte mu ruce,“ sykl vévoda. „Jestli hne jenom prstem, zabte ho!“

Znovu se pátravě rozhlédl. Věděl, co se říká — že mágové vidí věci, které jsou vlastně neviditelné…

„Nezáleží ani na tom, jestli mě zabijete,“ blábolil Dobrořez, „protože zítra ráno se probudím ve své vlastní posteli a tohle všechno se nestalo. Už prošla stěnou!“

Nad Plochou se pomalu posouvala noc. Byla tam samozřejmě neustále, skrývala se ve stínech, dírách a sklepeních, ale když se pomalé světlo vydalo za sluncem, začaly se jezírka a tůně noci rozrůstat, potkávaly se a slévaly.

Světlo se na Zeměploše díky jejímu nesmírně silnému magickému poli pohybuje velmi pomalu. Je trochu dospělejší, zkušenější, nemá potřebu vrhnout se okamžitě kamkoliv. Zeměplošské světlo dobře ví, že ať přijde kamkoliv, byla tam už před ním tma, takže jakýpak spěch.

Půlnoc klouzala nad krajinou jako sametový netopýr. A v patách se jí hnal, mnohem rychlejší než ona, Truhlík podobný malé stříbrné hvězdičce jiskřící na černém pozadí Plochy. Od kopyt mu odletovaly plameny. Pod lesklou kůží se mu pohybovaly svaly jako naolejovaní hadi.

Hnali se naprosto nehlučně. Ysabell sundala jednu ruku z Mortova pasu a se zájmem pozorovala, jak jí mezi prsty vyskakují jiskřičky v osmi barvách duhy. Po ruce se jí plazili malí praskající hádci a vyletovali jí z konečků vlasů.

Mort přitáhl otěže a kůň se snesl níž a v mracích za ním zbyla na nebi zvířená brázda dlouhá několik mil.

„Tak, teď vím, že se musím každou chvíli zbláznit,“ zamumlal Mort.

„Proč?“

„Právě jsem tam dole zahlédl slona. Hou, hochu. Podívej, támhle vpředu už je vidět Sto Lat.“

Ysabell mu vyhlédla přes rameno k chomáči světel dole vpředu.

„Kolik času nám zbývá?“ zeptala se nervózně.

„Nevím. Pár minut, řekl bych.“

„Morte, předtím jsem se tě na to nezeptala, ale —“

„Ano?“

„Co uděláš , až se tam dostaneme?“

„Nevím,“ odpověděl. „Víš, tak nějak jsem doufal, že se do té doby něco nabídne samo.“

„A nabídlo se?“

„Ne. Ale ještě máme čas. Možná že nám pomůže Albertovo zaklínadlo. A já —“

Kopule reality dřepěla nad palácem jako omdlévající medúza. Mortův hlas se vytratil do zděšeného ticha. Pak se ozvala Ysabell: „No, řekla bych, že je skoro čas. Co uděláme?“

„Drž se!“

Truhlík proletěl rozdrcenými branami vnějšího nádvoří, sklouzl se v záplavě jisker po kamenech dláždění a proběhl zničenou branou hlavní síně. Perleťově jiskřící stěnou reality proletěli jako studenou sprchou.

Mortovi se před očima objevil zmatený obrázek Keli a Dobrořeza a skupiny urostlých mužů, kteří se právě vrhali do úkrytů. Poznal vévodu, vytasil meč a svezl se ze sedla ve chvíli, kdy zpěněný kůň zastavil.

„Nezkřivíš jí ani vlas!“ vykřikl. „Jinak tě to bude stát hlavu!“

„To je opravdu velice zajímavé prohlášení,“ ušklíbl se vévoda a tasil vlastní zbraň. „A také velmi hloupé. Já —“

Nejednou se zastavil. Oči mu znehybněly. Pak se zřítil přímo na tvář. Dobrořez odložil těžký stříbrný svícen a omluvně se na Morta usmál.

Mort se obrátil ke strážným a modrý plamen Smrťova meče tiše hučel vzduchem.

„Ještě někdo má zájem?“ zaskřípěl jeho hlas. Začali ustupovat, pak se obrátili a dali sena útěk. Když proběhli stěnou reality, zmizeli. Venku samozřejmě nebyl jediný host. V té pravé skutečnosti byla hala temná a prázdná.

Naše čtveřice zůstala sama v polokouli, která se pomalu zmenšovala.

Mort se posunul k Dobrořezovi.

„Něco tě napadá?“ zeptal se. „Mám tady někde jisté zaklínadlo —“

„Na to zapomeň. Kdybych tady teď zkusil nějaké magické triky, utrhalo by nám to hlavy. Tahle realita je příliš malá, než aby to snesla.“

Mort si sedl na zbytky oltáře. Cítil se prázdný a vysílený. Chvilku pozoroval stěnu velké reality, která se k nim se sykotem neustále přibližovala. On ji přežije, a jak doufal, Ysabell také. Dobrořez ne, ale za určitých předpokladů by mohl. Jenom Keli —

„Tak budu korunována, nebo ne?“ zeptala se ledově. „Musím zemřít jako královna! Je strašné zemřít, a k tomu ještě jako obyčejný smrtelník!“

Mort se na ni nepřítomně podíval a pokusil se pochopit, o čem to, u všech svatých, mluví. Ysabell zalovila někde za troskami oltáře a vytáhla odtud pomačkaný zlatý kroužek posázený brilianty.

„Je to tohle?“ zeptala se.

„To je moje koruna,“ přisvědčila Keli na pokraji páče. „Ale není tady ani kněz, ani nikdo, kdo by —“