Terry Pratchett: Mort

Ysabell se nervózně uklonila.

„Já — miluji ho, otče.“

„Vážně?“ užasl Mort. „Ale nikdy jsi mi to neřekla?“

„Tak nějak na to nebyl čas,“ řekla Ysabell. „Otče, on nechtěl —“

MLČ.

Ysabell sklopila oči. „Ano, otče.“

Smrť obešel stůl a došel až těsně k Mortovi. Dlouho se na něj díval.

Pak ho jediným bleskový pohybem ruky udeřil do tváře takovou silou, že Mort upadl na zem.

PŘIJAL JSEM TĚ POD SVOU STŘECHU, začal, UČIL JSEM TĚ, KRMIL, OBLÉKAL, NABÍDL JSEM TI PŘÍLEŽIOSTI, O KTERÝCH SE NIKOMU ANI NESNILO, A TAKHLE SES MI ODVDĚČIL. ODLOUDIL JSI MI DCERU, ZANEDBAL POVINNOSTI, POTRHAL JSI REALITU, KTERÁ SE BUDE JEŠTĚ STALETÍ HOJIT. TY NESMYSLNÉ ČINY ODSOUDILY TVÉ DRUHY K VĚČNÉMU ZAPOMNĚNÍ. NA NIC MENŠÍHO BOHOVÉ NEPŘISTOUPÍ.

VZATO KOL A KOLEM, NEZAČAL JSI O SVÉ NOVÉ ZAMĚSTNÁNÍ PRÁVĚ NEJLÉPE, CHLAPČE.

Mort se pracně posadil a rukou si držel tvář. Pálila a mrazila ho současně.

„Morte,“ řekl.

ONO TO MLUVÍ! A COPAK NÁM TO ŘÍKÁ?

„Můžete je pustit,“ řekl Mort. „Zapletli se do toho náhodou. Nebyla to jejich vina. Mohl byste to uspořádat tak, že —“

PROČ BYCH TO DĚLAL? TEĎ PATŘÍ MNĚ.

„Budu s vámi o ně bojovat,“ řekl Mort.

JAK VZNEŠENÉ. SMRTELNÍCI SE MNOU BOJUJÍ NEUSTÁLE. JSI PROPUŠTĚN.

Mort vstal. Připomněl si, jaké to je být Smrtěm. Zachytil ten pocit a nechal ho vynořit se z hlubin své mysli…

NE, řekl.

ACH. CHCEŠ MĚ VYZVAT JAKO ROVNÝ ROVNÉHO?

Mort polkl. Ale aspoň teď přesně věděl, co má před sebou. Když už skočíte z útesu, můžete se dát jen jedním směrem.

„Když to jinak nepůjde,“ přikývl neochotně. „A když zvítězím —“

KDYŽ ZVÍTĚZÍŠ, BUDEŠ V POSTAVENÍ, VE KTERÉM SI BUDEŠ MOCI DĚLAT, CO CHCEŠ, odpověděl mu Smrť. NÁSLEDUJ MĚ.

Vyšel kolem Morta do chodby.

„Rozmyslel sis dobře, co děláš?“ zeptal se Dobrořez.

„Ne.“

„Mistra nemůžeš porazit,“ řekl Albert a těžce si povzdechl. „Dej si říci aspoň ode mne.“

„Co se stane, když prohraješ?“ zeptala se Keli.

„Já neprohraju, v tom je ta hrůza,“ usmál se na ni nejistě Mort.

„Otec chce, aby Mort vyhrál,“ řekla Ysabell trpce.

„Chcete snad říct, že nechá Morta vyhrát?“

„Oh ne, on ho nenechá vyhrát, on prostě chce , aby vyhrál.“

Mort přikývl. Když kráčeli za černou siluetou Smrtě, představil si Mort nekonečnou budoucnost, službu tomu tajemnému účelu, jehož smysl chápal snad jen Stvořitel, a život za hranicemi Času. Nemohl Smrťovi zazlívat, že chce takové zaměstnání opustit. Smrť řekl, že jeho podoba není k vykonávání té práce podmínkou, ale na tom asi nezáleží. Bude mu věčnost opravdu připadat nekonečná, nebo jsou všechny životy — z osobního hlediska — stejně dlouhé?

Nazdar, ozvalo se mu v hlavě. Vzpomínáš si na mě? To jsem já — ty. Já tě do toho dostal.

„Tak díky,“ zabručel Mort trpce. Ostatní se na něj užasle podívali.

Ještě by ses z toho mohl dostat, bzučel mu hlas v hlavě. Máš proti němu jednu velkou výhodu. Ty jsi jím byl, ale on tebou nikdy.

Smrť prošel chodbou a zamířil do dlouhé komnaty a v okamžiku, kdy vešel dovnitř, všechny svíčky poslušně vzplály.

ALBERTE.

„Mistře?“

PŘINES HODINY.

„Mistře.“

Dobrořez chytil starce za paži.

„Jste mág,“ zasykl mu do ucha. „Nemusíte ho přece poslouchat!“

„Kolik je ti, chlapče?“ zeptal se ho Albert laskavě.

„Dvacet.“

„V mém věku budeš vidět možnosti výběru taky jinak.“ Pak se obrátil k Mortovi. „Promiň.“

Mort vytasil meč, jehož čepel byla ve světle svíček téměř neviditelná. Smrť se otočil a postavil se proti němu, hubená postava na pozadí nekonečných polic plných časoměrů.

Pozvedl ruce před sebe. Se slabým zahřměním se mu v nich objevila kosa.

Albert se vrátil z jedné uličky lemované hodinami a v rukou nesl dvoje z nich, které beze slova postavil na římsu nejbližšího sloupu.

Jedny byly několikrát větší než obyčejné hodiny — černé, štíhlé a zdobené složitým ornamentem z kostí a lebek.

Ale to na nich nebylo to nejhorší.

Mort v duchu zasténal. V těch hodinách nebyl žádný písek.

Druhé, mnohem menší, byly úplně hladké a bez jediné ozdoby. Mort se pro ně natáhl.

„Můžu?“ zeptal se.

POSLUŽ SI.

Na horní baňce bylo vyryto jméno Mort. Pozvedl ji ke světlu a se skutečným překvapením si všiml, že tam zbývá písku sotva špetka. Když hodiny pozvedl k uchu, měl dojem, že i přes řev milionů časoměrů slyší hlas posledních zbytků svého prchajícího života.

Velmi opatrně hodiny odložil.

Smrť se obrátil k Dobrořezovi.

PNE MÁGU, BUĎTE TAK LASKAV A POČÍTEJTE NÁM DO TŘÍ.

Dobrořez zachmuřeně přisvědčil.

„Jste si jisti, že by se to nedalo nějakým způsobem vyřešit, kdybychom si sedli kolem kulatého stolu —“ začal.

NE.

„Ne.“

Mort a Smrť kolem sebe začali opatrně kroužit a v řadách regálů se ve stovkách a stovkách přesýpacích hodin odrážely jejich postavy.

„Jedna,“ řekl Dobrořez.

Smrť výhrůžně roztočil kosu.

„Dva.“

Čepele se srazily ve vzduchu se zvukem, jaký by vydaly drápy kočky, která uklouzla po skleněné tabuli.

„Oba podváděli,“ řekla Keli.

Ysabell přisvědčila. „Samozřejmě.“

Mort uskočil a máchl mečem v příliš pomalém oblouku, takže Smrť jeho stranu celkem snadno odrazil a z krytu okamžitě přešel do ošklivého nízkého seku, kterému se Mort v poslední chvíli taktak vyhnul neohrabaným výskokem sounož.

Přestože kosa nepatří k nejdokonalejším bojovým nástrojům, každý, kdo byl, řekněme za selských bouří, na jejím nesprávném konci, potvrdí, pokud přežil, že ve zkušených rukou je to zbraň smrtelná. Jakmile jí jednou vlastník začne máchat a točit, nemůže si být nikdo (ani on sám) jistý, kde je čepel právě teď a kde bude vzápětí.

Smrť postoupil s úsměvem kupředu. Mort se sehnul, proklouzl pod ostřím kosy a za sebou zaslechl zazvonění, když svištící čepel srazila z jedné police jakési hodiny…

… a v temné uličce Ankh-Morporku se jeden z podnikatelů, jehož obchody nesnášely denní světlo, chytil za prsa a beze zvuku přepadl přes svou rozvrzanou káru…

Mort se překulil a vrhl se kupředu. Meč držel v obou rukou vysoko pozdvižený nad hlavu, ale zažil pocit silného zklamání, když mu Smrť bleskovým pohybem uklouzl po černobílých dlaždicích. Jeho zuřivá rána zasáhla další polici, ta se naklonila a hodiny, jedny po druhých, začaly klouzat na zem. Mort si jenom mimochodem všiml Ysabell, která se k nim vrhla a stačila je postupně zachytit…

… zatímco na Zeměploše čtyři lidé jakoby zázrakem unikli smrti pádem z výšek…

… pak se rozběhl kupředu a pokoušel se své momentální výhody využít. Smrťovy ruce se pohybovaly jako blesk, blokovaly každou ránu, odrážely každý sek, pak Smrť na násadě kosy přehmátl a rozmáchl se širokým obloukem k ráně, před kterou Mort stačil na poslední chvíli uskočit. Rukojetí meče zachytil za rámeček jedněch hodin a ty vyletěly vysokým obloukem přes místnost…

… Dobrořez se vrhl kupředu a podařilo se mu na poslední chvíli padající baňku zachytit do natažené ruky, zakopl, padl na břicho, ale hodiny, které se kupodivu nerozbily, nepustil…