Terry Pratchett - Mort

Mort si zhluboka vzdechl.

„Dobrořeze, jestliže je tohle naše vlastní skutečnost, můžeme si ji přece přizpůsobit podle sebe, ne?“

„Jak to myslíš?“

„Ty jsi teď kněz. Jmenuj nějakého svého boha.“

Dobrořez se uklonil a převzal korunu od Ysabell.

„Vy si ze mě děláte legraci!“ vykřikla Keli.

„Promiň,“ odpověděl Mort. „Ale máme za sebou dlouhý a únavný den.“

„Myslím si, že to dokážu tak, jak to má být,“ řekl Dobrořez vážně. „Ještě nikdy jsem nikoho nekorunoval.“

„Mě taky ještě nikdy nikdo nekorunoval!“

„Výborně,“ uklidňoval ji Dobrořez. „Je čas se to naučit.“ Začal mumlat vznešená slova v jakémsi neznámém jazyce. Ve skutečnosti to bylo jednoduché zaklínadlo, které mělo zbavit šatstvo hmyzu, ale čert to vzal, řekl si v duchu. A pak si pomyslel, kruciš, vždyť v téhle realitě jsem nejmocnějším mágem, který tady kdy žil, a to bude něco, o čem budu s potěšením vyprávět svým vnouč-. Zaťal zuby. V téhle skutečnosti se jistě změnilo mnoho pravidel.

Ysabell si sedla vedle Morta a vsunula mu dlaň do ruky.

„Tak?“ zeptala se tiše. „Nadešel čas. Napadlo tě něco?“

„Ne.“

Hranice skutečnosti už byla za polovinou síně a o něco zpomalila. Bylo vidět, že zápasí se zbytky malé skutečnosti.

Mortova ucha se dotklo něco teplého a vlhkého. Zvedl ruku a dotkl se Truhlíkova čenichu.

„Hodný koníček,“ řekl. „A mně zrovna došel cukr. Budeš si muset najít cestu domů sám.“

Ruka, kterou popleskával koně po hedvábné srsti, se zastavila uprostřed pohybu.

„Vždyť my můžeme domů všichni !“

„Myslím, že to se otci nebude moc líbit,“ řekla Ysabell, ale Mort si jí nevšímal.

„Dobrořeze!“

„Ano?“

„Odjíždíme. Jedeš s námi? Ty budeš existovat i potom, co to tady ta nová realita pohltí.“

„Jedna moje část,“ připustil mág.

„O tom mluvím,“ kývl Mort a vyšvihl se Truhlíkovi na hřbet.

„Ale jestli mám mluvit za tu část, která to nepřežije,“ dodával rychle mág, „rád bych se k vám přidal.“

„Já tady zůstanu a zemřu ve svém království,“ trvala na svém Keli.

„To, co říkáš, nedává žádný smysl,“ naklonil se k ní naléhavě Mort. „hnal jsem se napříč celou Plochou, abych tě zachránil, copak to nechápeš, takže musíš být zachráněna!“

„Ale já jsem královna!“ dupla si Keli. V očích se jí objevila nejistota a najednou se otočila k Dobrořezovi, který s provinilým výrazem upustil svůj stříbrný svícen. „Slyšela jsem tě odříkat ten obřad. Jsem přece královna, že jsem?!“

„Samozřejmě,“ odpověděl jí Dobrořez okamžitě, a protože se říká, že slovo mága je pevnější lité oceli, dodal: „A chráněná proti veškeré světské havěti.“

„Dobrořeze!“ vyštěkl Mort. Mág přisvědčil, chytil Keli kolem pasu a přehodil ji Truhlíkovi přes zadek. Potom si vykasal spodní část roucha, vyhrabal se za Morta a vytáhl Ysabell za sebou. Kůň se pomalu rozběhl síní a bylo vidět, že cítí tu nadměrnou váhu, ale Mort ho nasměroval k rozbité bráně a pobídl kupředu.

Stěna nové reality je sledovala napříč halou a přes první nádvoří a pomalu se začala zvedat. Opalizující mlha už byla sotva několik metrů daleko a neustále se přibližovala.

„Promiňte,“ obrátil se Dobrořez k Ysabell a smekl klobouk. „MgDr. Ohňomil Dobrořez, mág prvního stupně (NU), bývalý Královský rozpoznávač, momentálně pravděpodobně odsouzen k smrti stětím. Nevěděla byste náhodou, kam máme namířeno?“

„Do země mého otce,“ vykřikla Ysabell, aby přehlušila hukot větru.

„Je možné, že jsem se s ním někdy setkal?“

„Nemyslím. To byste si jistě pamatoval.“

Truhlík bojoval o každý kousek výšky, a dokonce na cestě zavadil podkovami o vrcholek městských hradeb. Dobrořez se narovnal a rukou si přidržoval klobouk.

„A jak se jmenuje ten gentleman, o kterém právě mluvíme?“

„Smrť,“ odpověděla Ysabell.

„Ne snad ten —“

„Ten.“

„Aha.“ Dobrořez vrhl rychlý pohled ke vzdáleným střechám a pokřiveně se usmál. „Ušetřilo by mi to nějaký čas, kdybych teď prostě vyskočil?“

„On je docela příjemný, když ho nějakou dobu znáte?“ bránila svého otce Ysabell.

„Vážně? Myslíte, že nám zbývá ještě nějaká naděje?“

„Držte se!“ vykřikl Mort. „Teď projedeme tou —“

Z nebes se na ně vrhla díra plná temnoty a pohltila je.

Stěna pravé skutečnosti se nejistě zakývala, prázdná jako žebrácká mošna, a dál se zmenšovala.

Hlavní dveře se otevřely. Ysabell opatrně nahlédla do chodby.

„Doma nikdo není,“ oznámila ostatním. „Raději pojďme dovnitř.“

Trojice ji následovala do haly. Dobrořez si pečlivě otřel boty.

„Je to trochu malé,“ rozhlížela se Keli kritickým pohledem.

„Uvnitř to vypadá mnohem větší,“ uklidňoval ji Mort a pak se nahnul k Ysabell. „Dívala ses všude?“

„Nemůžu najít ani Alberta,“ odpověděla mu. „nepamatuju si, že by tady někdy nebyl.“

Potom si vzpomněla na své povinnosti hostitelky a odkašlala si.

„Měl by někdo chuť na trochu něčeho k pití?“ zeptala se. Keli si jí nevšímala.

„Čekala jsem, že to bude přinejmenším zámek,“ ušklíbla se. „Obrovský a černý, s vysokými pochmurnými věžemi. A ne předsíň se stojánkem na deštníky.“

„Je tam odložená kosa,“ upozornil ji Dobrořez.

„Pojďme do pracovny, tam si sedneme a uvidíte, že nám bude líp,“ řekla rychle Ysabell a otevřela před nimi těžké černé dveře.

Dobrořez a Keli vešli zvědavě dovnitř. Ysabell vzala Morta za ruku.

„Co budeme dělat?“ podívala se na něj. „Až je tady otec najde, bude se strašně zlobit.“

„Snad mě něco napadne,“ pokrčil Mort rameny. „Přepíšu jejich životopisy nebo co já vím.“ Unaveně se usmál. „Neboj se, něco už vymyslím.“

Dveře za nimi se zaduněním zapadly. Mort se otočil a zíral přímo do Albertovy vítězoslavné tváře.

Velké kožené křeslo za stolem se pomalu otočilo. Seděl v něm Smrť a přes špičky sepjatých prstů se díval na Morta. Když si byl jistý, že k sobě dokonale přitáhl zděšenou pozornost celé čtveřice, prohlásil:

MĚL BYS RADĚJI ZAČÍT HNED.

Vstal a zdálo se, že roste, zatímco místnost potemněla. NEUNAVUJ SE OMLUVAMI, dodal.

Keli pohřbila tvář na Dobrořezově rozlehlé hrudi.

VRÁTIL JSEM SE A JSEM ROZZLOBEN.

„Pane, já —“ začal Mort.

MLČ, řekl Smrť. Kostnatým prstem kývl na Keli. Otočila se a podívala se na něj, protože její vyděšené tělo se neodvážilo ho neposlechnout.

Smrť natáhl ruku a dotkl se její brady. Mortova ruka sjela k meči u pasu.

TOHLE JE TA TVÁŘ, KVŮLI KTERÉ VYPLULY TISÍCE LODÍ A SHOŘELY PLOCHÉ VĚŽE PSEUDOPOLISU? užasl Smrť. Keli hypnotizovaně zírala na rudé jiskřičky, které doutnaly na míle hluboko v těch černých důlcích.

„Ehm, promiňte pane,“ řekl Dobrořez a uctivě, po mexicku, smekl svůj klobouk.

ANO? řekl vyrušený Smrť.

„To není ona, pane. Máte na mysli jinou tvář.“

JAK SE JMENUJEŠ?

„Dobrořez, pane. Jsem mág, pane.“

JSEM MÁG, PANE, ušklíbl se smrť. TAK MLČ, MÁGU.

„Pane.“ Dobrořez ustoupil.

Smrť se obrátil k Ysabell.

A TEĎ TY, DCERO. MŮŽEŠ MI VYSVĚTLIT, PROČ JSI TOMU BLÁZNOVI POMÁHALA?