Terry Pratchett: Mort

Věnováno Rhianě

Ocitáme se v místnosti jasně ozářené svitem svic, kde jsou uloženy odměrky životů — police za policí plné přesýpacích hodin, jedny za každou žijící osobu. Jemný písek se ve skleněných baňkách přesýpá z budoucnosti do minulosti. Sykot padajících zrnek se slévá a naplňuje prostor hukotem podobným řevu moře.

A tady vidíme majitele té podivné místnosti, který prochází mezi policemi s výrazem tvora nadmíru zaměstnaného. Jmenuje se Smrť.

Ale není to Smrť ledajaký. Tohle je Smrť, jehož prostor působnosti není, abychom řekli pravdu, vlastně ani prostor, ale plocha, Zeměplocha, planeta podobná obrovskému talíři. Ten talíř leží na zádech čtyř slonů, kteří stojí na krunýři gigantické vesmírné želvy, Velké A’Tuin, a jeho okraje zdobí bílá pěna krajopádu, jehož vody věčně mizí v hlubinách vesmíru.

Vědci vypočetli, že pravděpodobnost existence něčeho tak výjimečně nesmyslného je zhruba několik milionů k jedné.

Jenže mágové zase spočítali, že při pravděpodobnosti, že se nějaká věc může přihodit s pravděpodobností milion ku jedné, přihodí se pravidelně devětkrát z deseti případů.

Smrť tiše klepe kostěnými chodidly po zemi, vyložené šachovnicí černých a bílých dlaždic, a zatímco kostnatými prsty přebíhá po řadách pilně pracujících přesýpacích hodin, tiše si něco bručí do velké kápě.

Nakonec nachází jedny hodiny, které ho, jak se zdá, uspokojují, opatrně je zvedá z police a přenáší si je k nejbližší svíci. Podrží je tak, aby se v nich odrazilo světlo, a upřeně se zadívá na jasný bod, který v nich zazáří.

Nehybným pohledem očních důlků naplněných nevyzpytatelnou temnotou přeletí obraz vesmírné želvy kráčející hlubinami vesmíru, jejíž krunýř je zjizvený kometami a plný kráterů po nárazech meteoritů. Jak Smrť ví, jednoho dne zemře i Velká A’Tuin, a to bude skutečně úkol nadlidský.

Ohnisko jeho pohledu se však neustále zaostřuje dál, směrem k modrozelené vznešenosti samotné Plochy, která se pomalu otáčí pod maličkou oběžnicí — zeměplošským sluncem.

Teď se Smrťův pohled stočil k obrovskému horskému masivu, k horám Beraní hlavy. Hory Beraní hlavy jsou plné hlubokých údolí, nepřístupných roklina dalších zeměpisných a geologických útvarů, se kterými si dost často samy nevědí rady. Mají vlastní nevyzpytatelné počasí, které se převážně skládá z deště podobného šrapnelům, větrů se silou a ostrostí karabáče a nepřetržitých bouří. Někteří lidé říkají, že je to tím, že hory Beraní hlavy jsou domovem staré divoké magie. Ale s dovolením, někteří lidé vám řeknou i to, co nevědí, že?

Teď právě Smrť zamrkal, aby tak zaostřil ještě více do hloubky. Už se před ním objevují horská úbočí na posměrné straně hor.

Teď zaostřil na jedno konkrétní úbočí.

Teď na pole, které na něm leží.

Teď objevil běžícího chlapce.

Teď ho upřeně pozoruje.

Teď sám pro sebe říká hlasem podobným úderům olověných desek padajících na žulové podloží: ANO.

Není pochyb, že v půdě té kopcovité oblasti plné roklin, pojmenované — už kvůli podivnému zbarvení, které dodávala místní flóře — kraj oktarínové trávy, bylo něco magického. Tak například to bylo jedno z toho mála míst, kde rostly rozličné druhy loněk — dvouloňky i víceloňky.

Loňky byly byliny rostoucí v čase nazpět. Zasadíte jejich semena letos a ony vám vyrostou vloni nebo předloni, podle druhu.

Mortova rodina se specializovala na destilaci lihoviny z loňkové révy. Ta byla neobyčejně silná a vyhledávaná především věštci a předpovídači štěstí, protože těm samozřejmě poskytovala možnost nahlédnout do budoucnosti. Jediná nevýhoda byla v tom, že kocovina z ní bývala pravidelně to ráno předtím , a abyste se jí zbavili, bylo třeba pít dvakrát tolik.

Pěstitelé loněk bývali velcí vážní lidé, kteří se hodně věnovali sebezpytování a častému a pečlivému studiu kalendáře. Obyčejný farmář, který prostě zanedbal to, co zasel, co zasel nebo vůbec nezasel, prostě jen přišel o úrodu. Jenže ten, kdo nezasel včas semena rostlin, jejichž úroda už byla sklizena před dvanácti měsíci, riskoval, že naruší samotnou materii příčinnosti, nemluvě o jiných průběžných obtížích.

Další průběžnou obtíží v Mortově rodině bylo, že nejmladší syn nejen že nebyl vážný, ale k zahradnictví a zemědělství měl stejné nadání jako leklá mořská hvězdice. Ne že by nebyl užitečný, ale jeho ochota a užitečnost byly toho zvláštního, šťastného a bezstarostného druhu, kterého se každý vážný člověk brzo začne obávat. Bylo v nich něco nakažlivého, možná dokonce neblahého. Mort byl vysoký, rusovlasý, pihovatý, s vytáhlým tělem, které jako by bylo pod kontrolou svého majitele jen částečně a kromě toho se převážně skládalo z kolen a loktů.

Toho konkrétního dne se hnal napříč polem, mával rukama a křičel.

Mortův otec a strýc ho sklíčeně pozorovali od kamenné zídky.

„Jedné věci nerozumím,“ zval se otec Lezek. „Jak je možné, že před ním neuletí ani ptáci. Kdyby se ke mně blížilo něco takového, já bych tedy uletěl.

No jo. Lidské tělo je zázračná věc. Víš, chtěl jsem říct, že nohy se mu viklají na všechny strany, ale je v nich slušná dávka rychlosti.“

Mort doběhl na konec pole. Přežraný lesní holub mu stačil taktak poodejít z cesty.

„Ale srdce má na správném místě, to musím říct,“ pokračoval otec Lezek opatrně.

„Jo, jasně, srdce jo. To jenom, že ten zbytek má trochu jinde.“

„Doma je čistotný. A moc toho nesní,“ dodával spěšně Lezek.

„No, asi ne, to je na něm vidět.“

Lezek se podíval po očku na svého bratra, který upřeně pozoroval oblohu.

„Slyšel jsem, že by se u tebe na farmě našlo nějaké zaměstnání, Hameši,“ odhodlal se nakonec Lezek.

„No jo, už ne. Už mám pomocníka.“

„Aha,“ prohlásil Lezek zachmuřeně. „A od kdy?“

„Od včerejška,“ lhal jeho bratr s hadí rychlostí. „Všechno potvrzeno a podepsáno. Lituju. Podívej, ne že bych proti mladýmu Mortovi něco měl, koukni, je opravdu příjemnej kluk, víš, ale je to prostě v tom, že…“

„Já vím, nemusíš mi to vysvětlovat,“ přikývl Lezek. „Ani oběma rukama najednou si nejni schopnej najít vlastní zadek.“

Oba se znovu zadívali na vzdálenou postavu. Ta upadla a přiskákalo k ní několik holubů, aby ji prozkoumali.

„Víš, ale hloupej nejni,“ řekl Hameš. „Rozhodně by o něm člověk neřekl, že je blb.“

„V hlavě má vážně nějakej mozek, to zas jo,“ potvrdil Lezek. „Někdy začne myslet tak tvrdě, že ho musíš praštit do hlavy, aby si tě všiml. Jeho babička ho dokonce naučila číst, věřil bys tomu? Možná že si při tom trochu přehřál hlavu.“

Mortovi se podařilo vstát, ale zakopl o vlastní šaty.

„Měl bys ho dostat na řemeslo,“ řekl Hameš přesvědčeně. „nebo by z něj mohl možná bejt kněz. Nebo mág? Ti prej taky hodně čtou, tihle mágové.“

Potom se podívali jeden na druhého. Oběma současně se do vědomí vkradla myšlenka, čeho všeho by byl Mort schopen, kdyby dostal do svých ochotných rukou nějakou magickou knihu.

„Dobře,“ pospíšil si Hameš, „tak tedy něco jinýho. Musí bejt habaděj věcí, který by mu určitě šly krásně od ruky.“