Terry Pratchett - Mort

Leželo tam na kotvách několik lodí s jedinou plachtou, většinou pobřežních obchodníků. Říše neměla zájem na tom, aby se její poddaní vydávali příliš daleko do světa, protože co kdyby tam zahlédli věci, které by je znepokojily? Z toho samého důvodu byla kolem celé říše postavena obrovská zeď, na které dnem i nocí hlídali muži Nebeské stráže, jejichž nejdůležitější povinností bylo šlapat na prsty každému poddanému říše, který by měl touhu vyběhnout si na chvilku za hranice, aby se nadýchla čerstvého vzduchu.

Nestávalo se to často, protože většina poddaných slunečního vládce žila pod ochranou zdi celkem ráda. Takový už je život. Každý žije na jedné nebo na druhé straně zdi, takže vám zbývají jen dvě věci. Smířit se s tím, nebo si pořídit silnější prsty.

„Kdo tady vlastně vládne?“ zeptala se Ysabell, když prolétali nad přístavem.

„Mají tady jako vládce nějakého malého chlapce,“ odpověděl Mort. „Ale mám takový dojem, že nejvyšší post tady ve skutečnosti drží Velký vezír.“

„Nikdy nevěř Velkému vezírovi,“ prohlásila Ysabell moudře.

Sluneční vládce mu také nevěřil. Vezír, který se jmenoval Devět roztočených zrcadle, měl určité, velmi vyhraněné názory na to, kdo by měl zemi vládnout, ergo kladívko, že by to měl být on. Jenže chlapec už vyrostl natolik, že mu začal klást takové otázky jako „Nezdá se ti, že ta zeď by vypadala mnohem lépe, kdyby v ní byla tu a tam nějaká brána?“ nebo „Ano, ale jak to vlastně vypadá na druhé straně?“, takže vezír došel k názoru, že v chlapcově vlastním zájmu bude nejlepší, když ho dá bezbolestně otrávit a pohřbít v tekutém písku.

Truhlík přistál na uhrabaném štěrku před nízkou budovou s mnoha místnostmi, která silně narušovala soulad vesmíru. [11] Pozn. autora: Kamenná zahrada Všeobecného míru a prostoty, zbudovaná podle příkazů starého vládce Jedno sluneční zrcadlo [17] , využívala vztah mezi postavením předmětů a stínem, aby vyjádřila základní jednotu duše a hmoty a soulad všech věcí. Říkalo se, že v dokonalém seskupení jejích kamenů se skrývají tajemství uložená jinak jen v srdci skutečnosti. Mort sklouzl ze sedla a pomohl na zem Ysabell.

„Hlavně mi nepřekážej, rozumíš?“ obrátil se k ní naléhavě. „A taky se mě na nic nevyptávej.“

Vyběhl po několika ozdobných schodech a pospíchal tichými komnatami. Jen tu a tam se zastavil a upravil tempo chůze podle zbytečku písku v hodinách. Konečně došel ke konci poslední chodby a nahlédl ozdobnou mříží do dlouhé nízké místnosti, kde právě večeřeli dvořané s panovníkem.

Mladý Sluneční vládce seděl na zkřížených nohou v čele tabule a kolem něj se prostíral jeho hermelínový plášť a ozdobná ptačí pera. Zdála se, že z nich opravdu pomalu vyrůstá. Zbytek dvořanů seděl kolem tabule v přesně určeném a složitém vzorci, daném hodností a postavením, ale vezíra musel poznat každý. Přehraboval se ve své misce squishi a vařených mořských řas a tvářil se přitom nadmíru podezřívavě. Nezdálo se, že by se někdo chystal zemřít.

Mort tiše prošel chodbou, zahnul za roh a téměř vrazil do několik a příslušníků Nebeské stráže, kteří byli nahloučeni kolem špehýrky v papírové stěně a podávali si, podle zvyku vojáků ve službě, v přivřené dlani jedinou cigaretu.

Pomalu couvl k mříži a vyslechl následující rozhovor: „Jsem nejnešťastnější ze všech smrtelných, ó, Tvá Imanentní [12] Pozn. překl.: Imanentní — vyplývající z vlastní podstaty. přítomnosti, protože jsem našel tuhle strašlivou věc ve svém jinak výtečném squishi ,“ prohlásil právě vezír a pozvedl své jídelní hůlky.

Všichni přítomní natáhli krky, aby se podívali. I Mort natáhl krk. Nemohl než s vezírovým prohlášením souhlasit — věc, o které vezír mluvil, byl oslizlý modrozelený žmolek, ze kterého viselo několik žížalám podobných trubic. „Přípravce stravy bude potrestán, vznešené zosobnění moudrosti,“ usmál se na něj vládce. „Kdo má mísu se žebírky?“

„Ó nikoliv, Citlivý otče svého lidu, upozorňoval jsem na skutečnost, že tohle je, nemýlím-li se, močový měchýř a slezina mořského hlubinného fugúhoře. Je nesmírně delikátní a tak vzácný, že je určen jen těm, které bohové milují, neb tak jest psáno. Já, nicotný, do takové společnosti nikterak nepatřím.“

Přesným vrhem přetransportoval zelenomodrou ohavnost do vládcovy misky. Mladík se na ni chvilku zamyšleně díval a pak ji nabodl na jídelní hůlku.

„Zajisté,“ prohlásil, „ale což neřekl známý filozof Li-tin O’Wevidle, že učenec může být hvězdou nad hlavami králů? Pamatuji si, jak jsi mě právě na tuhle pasáž kdysi důrazně upozorňoval, ó, Oddaný a neúnavný hledači vědění.“

Odpudivá věcička opsala další oblouk vzduchem a s omluvným plesknutím dopadla nazpět do vezírovy misky. Rychlým pohybem ji zvedl, připravil se k novému hodu a oči se mu zúžily.

„Jsou i takové případy, Zářící řeko moudrosti, ale obzvláště já nemohu být postaven nad vládce, kterého miluji jako vlastního syna. Od smrti tvého vznešeného otce toužím jen po tvém blahu a toto je ta nejmenší z obětí, které mohu položit ke tvým nohám.“

Oči celého dvora sledovaly třetí let pomačkaného orgánu nad hodovní tabulí, ale vládce bleskově uchopil svůj vějíř a odpálil věcičku dokonalým volejem, takže přistála nazpět ve vezírově misce s takovou silou, že kolem sebe rozhodila chomáče mořských řas.

„Tak už to konečně někdo snězte!“ vykřikl Mort neslyšen, a tedy nevyslyšen. „Já spěchám !“

„Jsi jistě ten nejpozornější ze všech služebníků, ó, Oddaný a také Poslední společníku mého zesnulého otce a dědečka ve chvíli, kdy odcházeli na cestu bez návratu. Proto trvám na tom, aby tvou odměnou byla právě tahle nejvyjímečnější ze všech pochoutek.“

Vezír do chuchvalce nejistě rýpl a zvedl pohled k vládcově tváři. Rozléval se po ní úsměv. Jasný a strašlivý. Se zoufalým úsilím pátral po přijatelné výmluvě.

„Jaká škoda, zdá se, že je můj žaludek už přeplněn —“ začal, ale vládce ho umlel mávnutím ruky.

„Možná že by stačilo tu věcičku trochu přikořenit,“ řekl a zatleskal. Stěna za ním se od podlahy ke stropu otevřela a dovnitř vešli čtyři příslušníci Nebeské stráže. Tři z nich měli v rukou tasené meče ko-nam a čtvrtý se pokoušel vyděšeně polknout hořící nedopalek cigarety.

Miska vypadla vezírovi z rukou.

„Nejdůvěryhodnější z mých služebníků se domnívá, že už není schopen pozřít tohle poslední čestné sousto,“ pokračoval vládce konverzačním tónem. „Bezpochyby však teď prozkoumá nitro svého žaludku, jestli se nemýlí. Proč jde tomu muži z uší kouř?“

„Hoří touhou posloužit Nebeskému Veličenstvu,“ poklonil se rychle desátník. „Mám strach, že se mi ho nepodaří udržet.“

„Pak mu přikaž, až tasí svůj nůž a — ne počkej, jak se zdá, dostal vezír přece jen ještě chuť na nějaké to sousto. Skvělá práce.“

Zatímco se vezírovy tváře rytmicky nadouvaly, rozhostilo se v hodovní síni naprosté ticho. Nakonec vezír polkl.

„Delikátní,“ prohlásil. „Skvělé. Skutečný pokrm bohů, a teď, jestliže mě omluvíte, bych —“ Zvedl se na kolena a udělal pokus vztyčit se na nohy. Na čele se mu zaperlily kapky potu.