Terry Pratchett - Mort

„Morte?“ zašeptala.

ANO?

„Něco se s tebou děje.“

JÁ VÍM, odpověděl Mort. „Ale nemůžu s tím nic dělat.“

Zvenčí k nim dolehl klapot podkov, dveře se otevřely a dovnitř vešel Albert, který si mnul ruce.

„Tak, mládenče, na žádné dlouhé řeči není čas…“

Mort švihl mečem v natažené paži. Čepel proletěla vzduchem se zvukem páraného hedvábí a zasekla se do dveřního rámu vedle Albertova ucha.

NA KOLENA, ALBERTO MALICHU.

Albertovi poklesla brada. Oči mu nejdříve sjely směrem k zářící čepeli, trčící ze zárubně několik palců od jeho hlavy, a pak se přivřely do úzkých štěrbin.

„To by ses neodvážil, hochu.“

MORTE. Ta jediná slabika proletěla vzduchem rychlá jako bič a dvakrát tak útočná.

„Je tady ta dohoda,“ prohlásil Albert, ale v jeho hlase se objevil závan pochybnosti podobný záchvěvu bleší nohy. „Je tady ta smlouva.“

„Ne se mnou.“

„Dohodli jsme se. Kam bychom přišli, kdybychom nedostáli smlouvám?“

„Nevím, kam bych došel já,“ odpověděl mu Mort tiše. ZATO VÍM, KAM BYS PŘIŠEL TY.

„To není spravedlivé!“ teď to bylo zakvílení.

NENÍ SPRAVEDLNOST. JSEM JEN JÁ.

„Přestaň,“ ozvala se teď Ysabell. „Morte, chováš se jako blázen. Tady přece nemůžeš nikoho zabít. A ty přece Alberta ani zabít nechceš.“

„Tady to nejde. Ale mohl bych ho poslat zpátky na svět.“

Albert zbledl.

„To bys neudělal!“

„Ne? Mohl bych tě odvézt nazpět a nechat tě tam. Neřekl bych, že by ti pak zbývalo mnoho času, nebo zbývalo? ZBÝVALO?

„Nemluv takhle,“ řekl Albert a neodvažoval se pohlédnout Mortovi do očí. „Když takhle mluvíš, zní to, jako by mluvil mistr.

„Mohl bych být mnohem horší než mistr,“sdělil mu Mort bez úsměvu. „Běž, Ysabell, a přines Albertovu knihu, buď tak hodná.“

„Morte, já si vážně myslím, že —“

OPRAVDU TI TO MUSÍM OPAKOVAT?

Tvář jí zbledla jako křída a rychle vyběhla z místnosti.

Albert zíral na Morta podél čepele meče a na rtech měl pokřivený, neveselý úsměv.

„Nedokážeš to kontrolovat věčně,“ řekl.

„Ani nechci. Potřebuji to kontrolovat na nějakou chvíli.“

„Poslyš, mluvme rozumně, ano? Čím déle bude mistr pryč, tím víc se mu budeš podobat. Jenže to pro tebe bude horší o to, že si budeš pamatovat, jak jsi byl člověkem a —“

„A jak by to bylo tebou, co?“ vyštěkl Mort. „Co ty si můžeš pamatovat z toho, když jsi byl člověkem? Kdyby ses vrátil, kolik by ti toho života zbývalo?“

„Devadesát jeden den, tři hodiny a pět minut,“ odpověděl Albert bez zaváhání. „Věděl jsem, že už ho mám v patách, víš? Jenže tady jsem v bezpečí a on vůbec není zlý pán. Občas si říkám, co by si beze mě počal.“

„Ano, ve Smrťově vlastním království nikdo neumírá. A ty z toho máš radost?“

„Mně už je víc než dva tisíce let. Žiju déle než kterýkoliv jiný smrtelník.“

„Mýlíš se,“ zavrtěl Mort hlavou. „Prostě sis věci jen o něco natáhl. Tady ve skutečnosti nikdo nežije. Čas tady je jen klam. Není skutečný. Nic se tady nemění. To raději zemřu a zjistím, co bude pak, než abych tady strávil věčnost.“

Albert se nevědomky poškrabal na nose. „Ano, tobě to tak může připadat,“ připustil, „ale já byl mág, rozumíš? A byl jsem dost dobrý mág. Vždyť víš, postavili mi dokonce sochu. Jenže když člověk žije dlouho jako mág, nadělá si dost nepřátel, dokonce i takových, kteří čekají tam… na Druhé straně.“

Popotáhl. „A ne všichni mají jenom dvě nohy. Někteří z nich nemají vůbec nohy. Smrť mě neděsí. Mám strach z toho, co přijde potom.“

„Tak mi pomoz.“

„A co z toho budu mít?“

„Jednoho dne bys mohl tam, na Druhé straně, potřebovat nějaké přátele.“ Na okamžik se zamyslel a dodal: „Kdybych byl tebou, řekl bych si, že mé duši neuškodí, když jí na poslední chvíli dodám trochu lesku. Některé z těch, co na tebe čekají, by to mohlo třeba odpudit.“

Albert se kdákavě rozesmál.

„Nic víc? Jenom změnit skutečnost? To nejde! Už neexistuje magie tak silná, aby to dokázala. Mohla by to dokázat jen Velká zaklínadla. Nic jiného. To znamená, že si teď můžeš dělat, co chceš, a já ti popřeju hodně štěstí!“

V té chvíli se vrátila Ysabell, maličko udýchaná, a v rukou svírala poslední díl Albertova života. Albert znovu popotáhl. Kapka na konci jeho nosu Morta fascinovala. Vždycky byla těsně před pádem, ale nakonec nikdy nenašla odvahu. Stejně jako on, pomyslel si Mort.

„Tou knihou mně nic neuděláš,“ ohradil se starý mág opatrně.

„To ani nemám v úmyslu. Jenže mě napadlo, že ses jistě nestal jedním z nejmocnějších mágů díky tomu, že jsi neustále mluvil pravdu. Ysabell, přečti, co se tam naposled napsalo.“

„Albert na něj vrhl nejistý pohled,“ četla Ysabell.

„Nemůžeš věřit všemu, co se tam píše —“

„— vyjekl, protože kdesi v hloubi srdce věděl, že by toho byl Mort schopen,“ četla Ysabell.

„Přestaň!“

„— vykřikl a pokoušel se zahnat do nejzazšího kouta mozku myšlenku na to, že i když se realita nedá změnit, je možno ji poněkud zpomalit.“

JAK?

„— pronesl Mort olověným hlasem Smrtě,“ začala Ysabell svědomitě.

„Dobrá, dobrá, v pořádku, tou mou částí se nemusíš unavovat,“ zarazil ji Mort netrpělivě.

„Už to v životě neudělám, promiň.“

NIKOMU SE NEPROMÍJÍ NA CELÝ ŽIVOT.

„A nemluv se mnou tímhle tónem, buď tak laskav. Já se tě nebojím,“ dodala. Nahlédla znovu do knihy, kde ji právě dorůstající řádek obviňoval ze lži.

„Řekni mi, jak se to dá udělat, mágu!“

„Moje kouzla jsou to jediné, co mi ještě zbylo,“ zakvílel Albert.

„Vždyť už je vůbec nepotřebuješ, ty starý lakomče.“

„Ne, mě nevystrašíš, hochu, protože —“

ZVEDNI HLAVU A ŘEKNI MI TO DO OČÍ.

Mort panovačně luskl prsty. Ysabell rychle sklonila hlavu k textu knihy.

„— Albert se zahleděl do modré záře těch očí a poslední zbytky jeho odporu padly,“ četla, „protože neviděl pouze smrtě, ale Smrtě okořeněného lidskou pomstychtivostí, krutostí a odporem a se strašlivou jistotou poznal, že je to jeho poslední šance. Mort by ho bez milosti svrhl zpět do Času. Pustil by se za ním a štval ho tak dlouho, dokud by ho nedopadl a s potěšením nedoručil do temných Podzemních rozměrů, kde číhají strašlivá stvoření, tečka, tečka, tečka, tečka,“ dokončila. „Pak jsou tady na půl stránce tečky.“

„Protože ani kniha se neodváží o nich psát,“ vydech Albert. Pokusil se zavřít oči, ale obrázky, které se vynořily z temnoty za jeho víčky, byly tak živé, že je zase rychle otevřel. I pohled na Morta byl lepší než tohle.

„Dobrá,“ řekl. „Existuje jedno zaklínadlo. Dokáže zpomalit čas nad malým územím. Napíšu ti ho, ale budeš muset najít mága, který ho odříká.“

„To nebude problém.“

Albert si přeběhl jazykem, který se podobal okoralému krajíci chleba, po popraskaných rtech.

„Ale nic není zadarmo,“ dodal. „Nejprve musíš splnit povinnost.“

„Ysabell?“ zeptal se Mort. Podívala se na stránku před sebou.

„Myslí to vážně,“ přikývla. „Jestliže to neuděláš, všechno se zbortí a on se stejně vrátí do Času.“

Jako na povel se všichni tři otočili k obrovským hodinám, které dominovaly hale. Jejich kyvadlo pomalu protínalo vzduch a krájelo čas na malé kousky.