Terry Pratchett - Mort

Městská stravovací zařízení se pohybují od opulentních, kde jsou porce malé, ale stolní náčiní stříbrné, až po tajná, o kterých se říká, že tam někteří z nejexotičtějších obyvatel Plochy pojídají věci, které by někdo jiný těžko zvedl k ústům.

Hargův žebírkový dům v přístavu se v žádném případě nedá počítat k předním restauracím města, protože byl zbudován pro ten typ urostlé populace, která dává přednos kvantitě před kvalitou, a pokud ji nedostane, rozbíjí stoly. Nestojí o nějaké ozdůbky nebo exotické pamlsky, ale drží se klasických jídel, jako jsou embrya nelétajících ptáků, mleté vnitřnosti vařené ve střevech jejich majitelů, plátky tučného prasečího masa a rozemletá, tepelně upravená semena zušlechtěné trávy, osmažená v živočišném tuku. V jejich hantýrce pak vejce, jitrnice nebo tlačenka a prorostlá šunka s topinkou.

Byla to taková hospoda, která nepotřebovala menu. Stačilo, když jste se podívali Hargovi na vestu.

Je třeba připustit, že nový kuchař se zdál být opravdový poklad. Harga, sám pilný uctívač své vlastní uhlovodanové produkce, zářil uprostřed místnosti plné spokojených zákazníků. A jak byl ten chlapík rychlý! Až znepokojivě rychlý!

Zaklepal na okénko.

„Dvojité vejce, pomfrity, fazole a jeden trollburger bez cibule,“ vychrlil ze sebe.

HNED.

O několik vteřin později se okénko zvedlo a na pultík vyjely dva talíře. Harga zavrtěl hlavou v potěšeném obdivu.

A tak to šlo celý večer. Vajíčka byla nepřipálená a podle chuti, fazole měkké a lesklé jako rubíny a brambůrky uvnitř vláčné a zvenčí chřupavé a osmahnuté do barvy zdravých těl na pláži drahého hotelu. Hargův minulý kuchař připravoval pomfrity, které vypadaly jako malé papírové sáčky plněné zkaženým škrobem.

Harga se rozhlédl zakouřenou jídelnou. Nikdo si ho nevšímal. Rozhodl se, že přijde věci na kloub. Zaklepal znovu na okénko.

„Obloženou housku s aligátorem,“ prohlásil. „A hoďte se…“

Okénko se zvedlo… Teprve po několika vteřinách sebral Harga dost odvahy, aby nahlédl pod horní polovinu podlouhlé housky, která před ním ležela na talíři. Nemohl přísahat, že je to aligátor, ale nemohl ani dokázat, že není. Znovu zaklepal na okénko.

„Skvěle,“ řekl. „Vůbec si nestěžuju, jen bych chtěl vědět, jak to tak rychle děláte?“

ČAS PRO MĚ NEHRAJE ŽÁDNOU ROLI.

„Vážně?“

JISTĚ.

Harga se rozhodl nehádat.

„Abych řekl pravdu, odvádíte skvělou práci, hochu.“

JAK SE ŘÍKÁ TOMU, KDYŽ SE CÍTÍTE PŘÍJEMNĚ, JSTE SPOKOJENÝ A PŘÁL BYSTE SI, ABY TAK VĚCI ZŮSTALY?

„Myslím, že by se tomu dalo říkat štěstí,“ odpověděl mu Harga.

Uvnitř malé přecpané kuchyňky, impregnované tukem celých desetiletí, se točil a vířil Smrť. Sekal, krájel, porcoval a upravoval. Dusivým kouřem poletovala sem a tam jeho pánev.

Otevřel zadní dveře do temné a chladné noci a tucet sousedních koček se vřítilo dovnitř přitahováno miskami mléka a masa — Harga by se divil, kdyby zjistil, že toho nejlepšího z jeho zásob — strategicky rozloženými po zemi. Občas Smrť přerušil práci a podrbal některou z koček za ušima.

„Štěstí,“ řekl nahlas a užasl nad zvukem vlastního hlasu.

Dobrořez, mág a jmenovaný Královský rozpoznávač, se poslední silou vůle přinutil vystoupit po několika posledních schodech věže a opřel se o stěnu. Čekal, až se mu tep vrátí k normálu a srdce přestane narážet do žeber.

Věž nebyla nijak zvlášť vysoká, ale dost vysoká na Sto Lat. Celkovým ztvárněním a tvarem vypadala jako klasická věž k uvěznění princezen, ale byla používána především k odkládání starého nábytku.

V každém případě však nabízela celkem dobrý pohled na panoráma města a pláň Sto Lat, kde jste mohli zhlédnout nesmírné množství zelných hlávek.

Dobrořez došel až k napůl rozpadlému cimbuří a vyhlédl do ranního oparu. Možná že se mu to zdálo, ale vypadl trochu oparovitější než obvykle. Když hodně napnul zrak, zazdálo se mu, že na obloze zahlédl drobné zablýsknutí. A když do práce zapojil svou představivost, slyšel nad zelnými poli tichý bzukot podobný zvuku,jaký vydávají pražené kobylky. Otřásl se.

V podobných okamžicích začaly jeho ruce okamžitě poklepávat na kapsy, ale nenašly nic kromě napůl plného sáčku gumových medvídků, kteří se změnili v hroudu melírované želatiny, a ohryzku jablka. Ani jednoho příliš neuklidnilo.

Co Dobrořez potřeboval, to by v podobné situaci chtěl každý normální mág — pořádné cigáro. V tom okamžiku by byl kvůli cigaretě vraždil a kvůli delšímu špačku by kohokoli ochotně zmrzačil. Nakonec se trochu sebral. Rozhodnost je na charakter člověka to nejlepší, jediná potíž byla v tom, že jeho charakter nijak neoceňoval oběti, které mu Dobrořez přinášel. Říká se, že skutečně dobrý mág musí žít v neustálém napětí. Co se toho týče, mohli byste Dobrořeza použít jako tětivu luku.

Obrátil se zády k zelné krajině a začal po točitých schodech sestupovat do hlavních prostor paláce.

Pomyslel si, že zatím celá kampaň funguje. Zdálo se, že obyvatelé ani příliš neodporují skutečnosti, že bude korunovace, i když si nebyli tak docela jisti, kdo že to vlastně bude korunován. Na ulicích dojde ke srocení davů a Dobrořez zařídil, že z kašny na hlavním náměstí poteče — i když ne víno — celkem stravitelné pivo vyrobené z brokolice. Budou lidové veselice s tanci, a když to jinak nepůjde, tak to budou tance šavlové. Pro děti se uspořádají různé hry a závody. Budou se péci celí býci. Královský kočár byl zbrusu nově pozlacen a Dobrořez se nechal unést optimismem natolik, že uvěřil, že si ho lidé všimnou, až pojede kolem.

Určitý problém představoval nejvyšší kněz z chrámu slepého Io. Dobrořez ho poznal jako starou dobrou duši, jejíž dovednost s nožem byla natolik mizerná, že polovinu obětí unavilo čekání, a tak se prostě sebraly a odešly. Naposled, když chtěl na oltáři obětovat kozu, trvalo to tak dlouho, že rohatá oběť stačila během obřadu porodit dvě kůzlata a pak v záchvatu mateřské péče a odvahy vyhnala z chrámu všechny kněží bez rozdílu.

Pravděpodobnost, že se mu při korunovaci podaří vložit korunu na hlavu té správné osoby, by byla i za normálních okolností sotva průměrná. Dobrořez došel k názoru, že bude muset během obřadu vedle toho starého bracha stát a taktně mu vést roztřesené paže.

Jenže to pořád ještě nebyl velký problém. Ten velký problém byl mnohem větší než tahle maličkost. Ten se mu zjevil v podobě kancléře, který se na něj obrátil po snídani.

„Ohňostroj?“ zeptal se udiveně Dobrořez.

„To je to, v čem přece býváte vy magičtí chlapíci nejlepší, ne?“ prohlásil kancléř, škrobený jako týden starý toustový chleba. „Blesky a rány a co k tomu patří. Pamatuju si na jednoho mága z doby, kdy jsem byl ještě malý chlapec…“

„Obávám se, že o ohňostroji nic nevím,“ oznámil mu Dobrořez tónem, který měl naznačit, že je s touto svou neznalostí vrcholně spokojen.

„No přece spousta raket,“ připomínal mu kancléř se šťastným úsměvem. „Ankhské svíce. Klačský oheň. Petardy. Takové ty malé věcičky, které se dají držet v ruce. Bez ohňostroje nemůže proběhnou žádná pořádná korunovace.“

„Ano, ale podívejte, já —“

„Skvěle, člověče,“ vskočil mu kancléř do řeči, „věděl jsem, že je na vás spolehnutí. Takže spoustu raket, rozumíte, a nakonec musí být nějaký speciální portrét…“ oči se mu potáhly mžurkou nejistoty a nabyly výrazu, který Dobrořez už tak dokonale znal.