Terry Pratchett - Mort

„Počkej, vždyť je to přece starý člověk.“

„Ne, to tedy není,“ odpověděla mu Ysabell ostře a začala sestupovat po žebříku dolů.

„Dva tisíce let?“

„Není mu ani o den víc než šedesát sedm.“

„Ale ty knihy říkají —“

„Už jsem ti řekla, že tady čas neplyne. Ne skutečný čas. Poslouchal jsi mě, kluku?“

„Morte,“ řekl Mort.

„A přestaň mi laskavě šlapat na prsty, lezu tak rychle, jak to jenom jde.“

„Promiň.“

„Nebuď takový studený čumák. Víš, jaká strašná nuda je tady?“

„Bohužel, nevím,“ odpověděl Mort a v hlase mu zněla skutečná touha. „Už jsem o nudě slyšel, ale ještě nikdy jsem neměl možnost vyzkoušet si to na vlastní kůži.“

„Je to strašlivé.“

„No, když se to tak vezme, ani vzrušení většinou nebývá přesně to, cosi člověk představuje, když o tom slyší.“

„Cokoliv musí být lepší než tohle.“

Ze tmy pod nimi se ozvalo zasténání následované proudem kleteb. Ysabell upřela oči dolů.

„Jak je vidět, nadávací svaly jsem mu rozhodně nepoškodila,“ prohlásila. „Myslím, že bych taková slova vůbec neměla poslouchat. Mohlo by mi to poškodit morálku.“

Našli Alberta u paty žebříku. Opíral se o protější regál a svíral si paži.

„Nemusíš hned dělat takové scény,“ prohlásila odměřeně Ysabell. „Nic ti není, otec by prostě nedovolil, aby se něco podobného stalo.“

„Proč jste sem lezli dělat něco takového?“ zasténal Albert. „nechtěl jsem nikomu ublížit.“

„Chtěl jste nám podrazit žebřík,“ řekl Mort a pokoušel se ho zvednout. „Četl jsem to. Překvapilo mě, že jste nepoužil magii.“

Albert k němu zvedl oči.

„Oh, přece jsi na to přišel, co?“ řekl tiše. „Tak to jsem zvědav, co ti to pomůže. Neměl jsi právo mě špehovat.“

Vyhrabal se na nohy, setřásl Mortovu ruku a pomalu se vydal nazpět mezi mlčenlivými regály.

„Ne, počkejte!“ vykřikl Mort. „Potřebuju vaši pomoc!“

„No, ano, jak jinak,“ odsekl Albert přes rameno. „Tak se to přece dělá, ne? Myslel sis, že půjdeš, pohrabeš se někomu v soukromí, pak mu to vyklopíš a nakonec ho požádáš, aby ti pomohl, a on z toho bude celý pryč, že?“

„Chtěl jsem jenom vědět, že jste to opravdu vy,“ vysvětloval Mort a rozběhl se za ním.

„Jsem. Každý jsme sám sebou.“

„Jenže jestli mi nepomůžete, stane se něco strašného! Víte, je tady jedna princezna a ona —“

„Strašlivé věci se dějí neustále, hochu —“

„— Morte —“

„— a nikdo nečeká, že s tím právě já něco udělám.“

„Ale vy jste byl ten největší!“

Albert se na okamžik zastavil, ale neohlédl se.

„ Byl ten největší, byl ten největší. A nepokoušej se mi mazat med kolem huby. Mě hned tak někdo nenamaže!“

„Mají vaše sochy a bůhvíco,“ pokračoval Mort a ze všech sil zaháněl zívnutí.

„Takže další hlupáci.“ Albert došel k úpatí schodů vedoucích nahoru do knihovny. Vyšel po nich a na horním odpočívadle zůstal stát, zarámován světlem svic z knihovny.

„To znamená, že mi nepomůžete?“ zeptal se Mort. „Ani kdybyste to uměl?“

„Chytrý chlapec,“ zavrčel Albert. „A zbytečně se spoléháš na to, že přesvědčíš mé lepší já, které se ukrývá pod touhle drsnou slupkou,“ dodal, „protože já mám pěkně drsné i nitro.“

Slyšeli ho přecházet knihovnu, jako by se mu příliš nechtělo, a pak za ním zapadly dveře.

„Tak,“ řekl Mort nejistě.

„A co jsi čekal?“ štěkla na něj Ysabell. „Nedá na nikoho, jen na otce.“

„Víš, to je tím, že jsem si myslel, že někdo jako on by jistě pomohl, kdybych mu to dokázal pořádně vysvětlit,“ posmutněl Mort. Ramena mu poklesla. Ten nápor energie, který ho celou tu těžkou a dlouhou noc poháněl, náhle ustal a myšlenky mu zahalil olověný příkrov. „Věřila bys, že to byl jeden z nejproslulejších mágů?“

„To nic neznamená, každý mág ještě nemusí být slušný člověk. Nikdy se nepleť do záležitostí mágů, protože odmítnutí často bolí. To jsem někde četla.“ Ysabell přistoupila k Mortovi a pohlížela na něj s jistou účastí. „Vypadáš jako něco, co po jídle zbylo na talíři.“

„Jsem v pořádku,“ odpověděl jí Mort. Unaveným krokem vyšel po schodech a vstoupil do škrabajících stínů knihovny.

„To tedy nejsi. Určitě by ses potřeboval pořádně vyspat, milý hochu.“

„M-te,“ zamumlal téměř neslyšně Mort.

Cítil, jak ho Ysabell objala rukou kolem ramen. Stěny se mu před očima mírně vlnily a měl dojem, že i zvuk jeho vlastního hlasu se k němu nese odkudsi z nesmírné dálky, a nejasně cítil, že ze všeho nejpříjemnější by bylo natáhnout se na chladnou kamennou desku a usnout navěky.

Smrť se už brzo vrátí, pomyslel si a cítil, jak někdo pomáhá jeho neodporujícímu tělo chodbami. Nedá se nic dělat, bude to muset Smrťovi říct. Vždyť to nakonec není tak strašný suchar. Smrť mu pomůže, jediné, co musí Mort udělat, je, že mu musí všechno, pěkně po druhém, vysvětlit. A pak může zapomenout na všechny své starosti a jít pěkně spááá…

„A jaké postavení jste zaujímal naposled?“

PROSÍM?

„Jak jste si vydělával na živobytí?“ zeptal se hubený mladík za psacím stolem.

Postava před ním nejistě poposedla.

DOPROVÁZEL JSEM DUŠE NA ONEN SVĚT. BYL JSEM HROBEM VŠECH NADĚJÍ. NEZMĚNITELNÁ SKUTEČNOST. VRAH, PŘED KTERÝM NECHRÁNÍ ŽÁDNÝ KLÍČ.

„Dobrá, chápu, ale co umíte prakticky?“

Smrť se nad tím zamyslel.

CO TAKHLE URČITÁ PRAXE V POUŽÍVÁNÍ ZEMĚDĚLSKÉHO NÁŘADÍ?

Mladík rozhodně zavrtěl hlavou.

NE?

„Tady jsme ve městě, pane —?“ podíval se na stůl a znovu ucítil tu podivnou prchavou nejistotu, jejíž důvod nebyl schopen postihnout, „— pane — pane — pane? — a tady je polí nedostatek.“

Položil pero a vyloudil na tváři úsměv, který se jistě učil z knihy a před zrcadlem.

Ankh-Morpork nebyl natolik pokrokový, aby měl zprostředkovatelnu práce. Lidé začali dělat řemeslo nebo obchod, protože jim v něm rodiče uvolnili místo nebo protože jejich přirozený talent našel skulinku, kde mohl zapustit kořeny a vykvést, nebo protože měli někde protekci. Jenže o služebnictvo a pomocné pracovníky byla stále nouze a v době, kdy začal vzkvétat obchodní část města, založil si hubený mladý muž jménem Leva Keebl pracovní agenturu a právě v této chvíli zjišťoval, že i tahle jednoduchá práce má nesmírná úskalí.

„Drahý pane —“ znovu sklopil oči, „drahý pane — pane, poslední dobou sem do města přichází množství lidí z venkova, protože se domnívají, že je tady lepší život. Odpusťte, že to říkám, ale vy mně připadáte jako gentleman, kterého opustilo štěstí.myslel jsem si, že byste mohl dělat něco náročnějšího, než je —“ znovu sklopil oči, „— nějaká příjemná práce s kočkami nebo v zahradě.“

PROMIŇTE, MYSLEL JSEM SI, ŽE JE NA ČASE ZKUSIT NĚCO JINÉHO.

„Neumíte náhodou hrát na nějaký hudební nástroj?“

NE.

„Nevyznáte se v tesařině?“

NEVÍM, NIKDY JSEM TO NEZKOUŠEL. Smrť upřel pohled na špičky vlastních nohou. Začínal cítit, že se stydí do hloubi duše.

Keebl chvilku šustil papíry na stole, a pak si těžce povzdechl.

UMÍM PROCHÁZET ZDÍ, pokusil se ještě Smrť, protože viděl, že rozhovor uvázl na mrtvém bodě.