Terry Pratchett - Mort

Slunce se vyplížilo nad obzor, rozhodlo se, že to tedy zkusí, a začalo putovat po obloze.

Jenže to bude ještě nějakou dobu trvat, než se jeho pomalá záře rozleje po spící Ploše a začne před sebou tlačit noc. Ve městech stále ještě vládly stíny noci.

Ty se teď nejhustěji shromáždily kolem hospody U zašitého bubnu ve Filigránské uličce, jednoho z nejpověstnějších městských pajzlů. Nebyla proslulá svým pivem, které se podobalo železité vodě a chutnalo jako kyselina do autobaterie, ale svou klientelou. Říkalo se, že jestliže vydržíte sedět u Bubnu dost dlouho, ukradne vám dřív nebo později koně každý z největších hrdinů Zeměplochy.

Atmosféra uvnitř byla stále ještě hlučná a těžká kouřem, přestože hospodský už provedl většinu z klasických obřadů, kterými dávají hospodští najevo, že se zavírá. Zhasl část světel, natáhl hodiny, přes pípu přehodil gumový povlak a pro všechny případy zkontroloval, zda je obušek s natlučenými hřeby na svém místě. Samozřejmě, že si toho jeho návštěvníci vůbec nevšímali. Většině stálých hostů u Bubnu by i rána obuškem připadala jako pouhé upozornění.

Na druhé straně byli dost opatrní a všímaví, takže většinu z nich mírně znepokojovala hubená postava v černém plášti s kápí staženou do čela, která seděla u baru a pomalu si propíjela cestu řadou barevných lahví z jednoho konce dlouhé police na druhý.

Osamělí oddaní pijáci pravidelně vyzařují duševní pole, které jim zaručuje soukromí, ale tenhle vyzařoval jakousi fatalistickou chmuru, která byla natolik působivá, že se bar pomalu vyprazdňoval.

To barmanovi nijak nevadilo, protože osamocená postava podnikala velmi nákladný pokus.

V každém místě mnohovesmíru, kde vám chtěli dopřát slušnou opici za slušné peníze, je měli: dlouhé police plné podivně tvarovaných ulepených lahví, které nejenže obsahovaly exoticky pojmenované pití, většinou modré nebo zelené, ale skrývaly různé podivnosti, které by si obyčejné láhve nikdy nedovolily obsahovat. Mohli jste v nich zahlédnout celé ovoce, malé papričky, kousky trav a větévek, a v několika extrémních případech dokonce i hada a malé utopené ještěrky. Nikdo nevěděl, proč jich má barman tolik, protože většina těch nápojů chutnala stejně — jako terpentýn oslazený sirupem. Mluví se o tom, že to snad hospodští dělají proto, že i oni mají svůj tajný sen. Čekají na ten správný okamžik. Jednoho dne vejde do jejich baru nepozván nějaký cizinec a požádá o sklenku broskvové žitné s kapkou kytky peprmintky a přes noc se z jeho hospody stane to místo, kam „prostě musíte zajít!“.

Cizinec se pomalu propracovával řadou na polici.

A JAKÁ JE TA ZELENÁ?

Majitel zašilhal na pestrou vinětu.

„Tady se píše, že je to melounová brandy,“ řekl pochybovačně. „Taky tady je, že ji prý pálí mniši v klášteře podle nějakého strašlivě starého receptu,“ dodal.

TAK JÁ JI ZKUSÍM.

Barman se podíval úkosem na řadu prázdných sklenic stojících na pultě. V některých ještě osychaly slámky, kousky ovocného salátu, višní na špejličkách nebo malá papírová paraplíčka.

„Jste si jistý, že ještě nemáte dost?“ zeptal se. Poněkud ho znervózňovalo, že cizinci nevidí do tváře.

Další sklenice, jejíž stěny se orosily díky přidanému ledu, zmizela ve stínu kápě a objevila se prázdná.

NE. CO JE TÁMHLE TO ŽLUTÉ, TO S TĚMI VOSAMI?

„Jaderní srdeční,“ píšou. „Tak ano?“

ANO. PAK SI DÁM TU MODROU SE ZLATÝMI SKVRNKAMI.

„Ehm. Starý převlečník?“

TAK. A POTOM BYCH PROSIL Z TÉ DRUHÉ ŘADY.

„Kterou z nich máte na mysli?“

VEZMĚTE JE VŠECHNY, JEDNU PO DRUHÉ.

Cizinec seděl na stoličce vzpřímeně a ochutnával sklenky s jejich obsahem alkoholu, cukrových sirupů a příslušných ovocných doplňků se strojovou pravidelností a nemenší rychlostí.

To je ono, pomyslel si majitel za pultem, tohle je ten správný styl! Teď si koupím červené sako a možná na pult dokonce i nějaký ten talířek s buráky, mandlemi nebo sladkokyselými okurčičkami. Rozvěsím tady pár zrcadel a možná vyměním i piliny na zemi. Sebral z konce pultu špinavý hadr nasáklý pivem a několika horlivými pohyby přetřel horní plochu, a spojil tak kapky jednotlivých likérů do dlouhé duhové čmouhy. Poslední ze stálých hostů si nasadil klobouk a s tichým mumláním se vypotácel ven.

POŘÁD JEŠTĚ NECHÁPU, O CO JDE.

„Promiňte?“

CO SE MÁ JAKO STÁT?

„Kolik likérů jste už vyzkoušel?“

ČTYŘICET SEDM.

„Tak to už se může stát cokoliv,“ odpověděl barman, a protože se ve svém řemesle vyznal, věděl, co se sluší a patří. Když lidé začnou před ránem sami pít, je jasné, co se od barmana čeká. Vzal kus utěrky, začal leštit sklenice a povídá: „Vaše žena vás vyhodila z domu, co?“

PROSÍM?

„Pijeme na žalost, co?“

NEMÁM ŽÁDNOU ŽALOST.

„No jo, jasně že ne. Jako když jsem nic neřekl.“ Utěrka znovu několikrát olízla sklenici. „Myslel jsem si… víte, někdo si rád popovídá,“ dodal.

Cizinec chvilku mlčel a přemýšlel. Pak řekl: A VY BYSTE SI SE MNOU RÁD POPOVÍDAL?

„Samozřejmě. Jistě. Umím naslouchat.“

JEŠTĚ NIKDY SI SE MNOU NIKDO NECHTĚL POPOVÍDAT.

„To je ostuda.“

TAKY MĚ NIKDY NIKDO NEPOZVAL NA VEČÍREK, VŮBEC MĚ NEZVOU DO SPOLEČNOSTI.

„Pch!“

VŠICHNI MĚ NENÁVIDÍ. NEMÁM JEDINÉHO PŘÍTELE.

„Každý by měl mít přítele,“ pokýval hospodský hlavou.

MYSLÍM SI…

„No, copak?“

MYSLÍM SI, ŽE BYCH SE MOHL SPŘÁTELIT S TOU ZELENOU LAHVÍ.

Majitel se natáhla sundal z police zelenou osmihrannou láhev. Smrť ji zvedl a naklonil nad skleničkou. V ústí hrdla se objevila hustá kapka.

VY SI PIJETE, ŽE JSEM OMYSLÝ, CO?

„Posloužím každému, kdo dokáže stát alespoň na třech,“ prohlásil hostinský.

TAK TO MÁTE ABSOHLUŠNÍ PRAVDU. ALE JÁ —

Cizinec se odmlčel a vznosným gestem pozvedl jeden prst.

CO JSEM TO ŘÍKAL?

„Říkal jste, že si myslím, že jste opilý.“

AHA. ANO, ALE ! JÁ MŮŽU BÝT STŘÍZLIVÝ, KDYŽKOLIV SI BUDU ŘÁT. TOHLE JE TAKOVÝ POKUS. A TEĎ UDĚLÁM DALŠÍ POKUS S POMERČ… ANČOVOU BRANDY.

Hospodský si povzdechl a podíval se na hodiny. Nebylo pochyb, že vydělává pěknou sumu, zvlášť proto, že si cizinec nelámal hlavu s přesnými cenami ani drobnými nazpátek. Jenže už se opravdu připozdilo, abychom řekli pravdu, už byla tak pozdní noc, že vlastně začínalo časné ráno. A navíc bylo na tom podivném návštěvníkovi něco, co hostinského mírně znepokojovalo. Lidé u Zašitého bubnu často pili, jako by už nikdy nemělo být zítra, ale dnes to bylo poprvé, kdy začal mít strach, že by to mohla být pravda.

RÁD BYCH VĚDĚL, NA CO SE MÁM TĚŠIT. JAKÝ TO MÁ VŠECHNO SMYSL? O CO TADY VLASTNĚ JDE?

„Jo, tak to nevím, příteli. Ale řekl bych, že se budete cítit mnohem líp, až se pořádně vyspíte.“

VYSPÍM? SPÁNEK? JÁ NIKDY NESPÍM. JSEM TÍM, JACHSETOŘENKE, PŘÍSLOVEČNÝ.

„Každý se občas potřebuje vyspat, dokonce i já,“ nadhodil hospodský.

VŠICHNI MĚ NENÁVIDÍ.

„No, jo to už jste říkal. Jenže podívejte, už je tři čtvrtě na tři.“

Cizinec se nejistě otočil a rozhlédl se po prázdné místnosti.

UŽ TADY NENÍ NIKDO JINÝ NEŽ VY A JÁ, řekl poněkud udiveně.

Hospodský zvedl pohyblivou část pultu, vyšel ven a pomohl cizinci z barové stoličky.