Terry Pratchett - Mort

„No, tak se mi zdá, že máš opravdu co dělat.“

JÁ VÍM. PROSÍM, OMLUVTE MOU POLITOVÁNÍHODNOU NEZNALOST. PROSTĚ BYCH SE TO RÁD NAUČIL. TI VŠICHNI LIDÉ TADY OKOLO, TI SI UŽÍVAJÍ LEGRACE?

„Ano!“

TAKŽE JE TO LEGRACE.

„No, to jsem rád, že jsme si to nakonec vyjasnili. Pozor na tu židli,“ štěkl lord Rodley, který se teď najednou cítil podivně nešťastný a až nepříjemně střízlivý.

Hlas za ním si tiše opakoval: TAK TOHLE JE LEGRACE. MY SI UŽÍVÁME LEGRACE. ON SI UŽÍVÁ LEGRACE. TO JE NĚJAKÁ LEGRACE.

JAKÁ LEGRACE!

Domácí mazlíček — malý bahenní dráček — byl v řadě tančících hned za Smrtěm. Držel se ho za kostnaté boky a v hlavě mu hučela jediná myšlenka: stráže nestráže, jak se dostanu k nejbližšímu otevřenému oknu, mizím jako smrad.

Keli se napřímila v sedu na lůžku.

„Už ani krok,“ sykla. „Stráže!“

„Nemůžeme ho zastavit,“ prohlásil první strážný a se zahanbeným výrazem vystrčil hlavu na jedné straně dveří.

„Prostě se protlačit dovnitř…“ řekl druhý strážný z protější strany dveří.

„A čaroděj řekl, že to je v pořádku, a nám řekli, že čaroděje musí každý poslouchat, protože…“

„Dobrá, dobrá. Jak vidím, tady by mohli člověka klidně zavraždit a —“ ušklíbla se Keli a odložila kuši na stolek vedle postele. Naneštěstí přitom zapomněla na pojistku.

Ozvalo se cvaknutí, zadrnčení tětivy upletené ze střívek o kovovou špičku, zasvištění a zasténání. Zasténání ze sebe vyrazil Dobrořez. Mort se k němu ustaraně obrátil.

„Je ti něco? Zeptal se. „Trefilo tě to?“

„Ne,“ odpověděl mág roztřeseně. „A jak se cítíš ty?“

„Trochu unavený. Proč?“

„Oh, to já jen tak. To nic. Necítíš náhodou někde průvan? Nemáš pocit, že někde pomalu unikáš?“

„Ne, proč?“

„To nic, nelam si s tím hlavu.“ Dobrořez se otočil a začal si prohlížet stěnu těsně za Mortem.

„Cožpak tady není dopřáno klidu ani mrtvým?“ zeptala se Keli trpce. „Já si myslela, že jediné, čím si může být mrtvý jistý, je, že se dosyta vyspí.“ Vypadala, jako že se už už rozpláče. Mort to vycítil vnitřním zrakem, který ho samotného překvapil, a pochopil, že si to dívka uvědomuje, a tím dostává stále větší zlost.

„To není fér,“ začal nakonec. „Přišel jsem, abych se ti pokusil pomoci. Nemám pravdu, Dobrořeze?“

„Hmmm?“ odpověděl Dobrořez, který mezitím našel střelu ze samostřílu zaraženou ve stěně a teď si ji s hlubokým podezřením prohlížel. „No jasně. Kvůli tomu jsi přišel. Jenže to nebude fungovat. Promiňte, nemáte někdo kus provázku?“

„Pomoct?“ vřískla Keli. „Tak pomoct? Kdyby nebylo tebe, tak —“

„Tak bys byla stejně mrtvá,“ odpověděl Mort. Podívala se na něj s otevřenými ústy.

„Jenže bych o tom nevěděla,“ odsekla. „To je na tom všem nejhorší.“

„Myslím, že vy dva byste měli raději jít,“ obrátil se Dobrořez ke strážným, kteří se snažili vypadat co možná nenápadně. „Ale vzal bych si ten oštěp, když dovolíte. Díky.“

„Podívej,“ pokračoval Mort, „mám venku koně. To budeš žasnout. Můžu tě dovést kamkoliv. Nemusíš tady vůbec zůstat.“

„Ty toho asi o monarchii moc nevíš, co?“ dopověděla Keli otázkou.

„Hm. Ne?“

„Ona chce říct, že je lepší být mrtvou královnou ve vlastním paláci než živým plebsem kdekoliv jinde,“ vmísil se do řeči Dobrořez, který mezitím zarazil oštěp do stěny těsně vedle střely z kuše a teď se pokoušel podívat podél něj. „Stejně by to nebylo nic platné. Kopule nemíří na palác, ale na ni.“

„Na koho ?“ zeptala se špičatě Keli. Při zvuku jejího hlasu by se neodvážilo ani zkysnout mléko.

„Na Její Veličenstvo,“ prohlásil Dobrořez automaticky a šilhal podél násady oštěpu.

„Tak na to laskavě nezapomínej.“

„Já na to nezapomínám,“ odpověděl mág, „ale o to tady vůbec nejde. Vytáhl střelu ze zdi a zkoušel prstem její hrot.

„Ale když zůstaneš tady, tak zemřeš,“ prohlásil Mort.

„Pak bych měla Zeměploše ukázat, jak umírá pravá královna,“ pozvedl nos Keli a snažila se v růžovém nočním kabátku vypadat co nejpyšněji.

Mort si sedl do nohou postele s rukama v dlaních.

„Já vím , jak umírají skutečné královny,“ zamumlal. „Umírají úplně stejně jako jiní lidé. A někteří z nás bychom to neradi viděli.“

„Promiňte, jen bych se mrkl na ten samostříl,“ řekl konverzačním tónem Dobrořez a natáhl se mezi ně. „Mě si nevšímejte.“

„Půjdu a pyšně se oddám svému osudu,“ řekla Keli, ale kdesi vzadu v hlase se jí ozval slaboučký náznak nejistoty.

„Ale ne, to neuděláš. Chci říci, že vím, o čem mluvím. Přitom není na co být pyšný. Prostě umřeš.“

„Ano, ale záleží na tom, jak to uděláš. Zemřu vznešeně jako královna Ezeriel.“

Mortovi naskočily na čele vrásky. Dějepis pro něj představoval zavřenou knihu.

„Kdo to byl?“

„Žila v Klači, měla přehršli milenců a pak si sedla na hada,“ řekl Dobrořez, který právě napínal tětivu samostřílu.

„Ona se dala uštknout hadem! Zradili její lásku!“

„Jediné, co si pamatuju, je, že se koupávala v oslím mléce. Srandovní věc, tahle historie,“ bzučel Dobrořez. „Staneš se královnou, budeš vládnout třicet let, vydáš zákony, povedeš vítězné války, budeš svádět vojevůdce, a až umřeš, jediné, co si o tobě lidé zapamatují, bude to, že jsi byla cítit jogurtem a že tě nakonec kousl had do…“

„Královna patřila k mým vzdáleným předkům,“ prohlásila Keli upjatě. „Něco takového nebudu poslouchat.“

„Byla byste laskavě oba chvíli zticha a poslouchali mě?“ vykřikl Mort.

Na místnost se jako těžký mrak sneslo mlčení.

Pak Dobrořez slabě vzdychl a střelil Morta do zad.

Noc uložila své časné oběti a pokročila dál. Už skončily i ty nejdivočejší večírky a hosté se vydali na cestu do svých postelí nebo alespoň do něčích postelí. Když nebudeme počítat tyhle unavené bytosti a jejich obyčejné spoluobčany, kteří z nějakého důvodu vypadli ze svého klasického denního časového vzorce, zbývají nám ti praví obyvatelé nočního města, kteří se vydali za těmi obchody, které se vždy ukrývají pod pláštěm noci.

Ty obchody se však příliš nelišily od záležitostí vyřizovaných v Ankh-Morporku během dne, jenže lidé se míň usmívali a víc se ukazovaly nože.

Stínov byl tichý, tu a tam se rozléhaly pískané signály lupičů a sametový šum desítek lidí, kteří se opatrném tichu starají jen o své záležitosti.

A v Šunkové uličce se právě rozbíhala pověstná hra Mrzáka Wa. Hrála se kostkami a nazývali ji s humorem plovoucí hovno. Několik tuctů maskovaných postav klečelo nebo dřepělo kolem malého plácku udupané země, na kterém se převalovaly a poskakovaly tři Waovy osmiboké kostky a průběžně dodávaly přihlížejícím velmi zavádějící podklady do matematických vzorců pro výpočet pravděpodobnosti.

„Tři!“

„Tupákovy oči, u velkého Io!“

„Tak, teď tě dostal, Humusi! Ten chlápek umí hodit kostrou!“

POUHÁ ŠIKOVNOST, NIC NA TOM NENÍ.

Humus M’guk, malý mužík s plochou tváří, původem z nějakého středového kmene, jehož dovednost byla proslulá všude, kde se dva muži scházeli, aby oškubali třetího, zvedl kostky ze země a pozorně je prohlížel. V duchu zaklínal Waa, jehož vlastní dovednost při výměně kostek byla mezi zasvěcenými také notoricky známá, ale teď ho zřejmě opustila. Ještě jednou v duchu proklel hubeného protihráče v kápi, který seděl proti němu, popřál mu ve své litanii bolestivou a nečekanou smrt a odhodil kostky zpět na udusanou zem.