Terry Pratchett - Mort

„Podrž mi tohle, ano? Dík.“ Znovu se prošacoval a nakonec našel klíč, kterým dveře odemkl.

„Zabije to princeznu, že?“ řekl Mort.

„Ano,“ přikývl Dobrořez, „ale taky ne.“ Zastavil se s rukou na klice. „To byl velmi logický závěr. Jak jsi na to přišel?“

„Já —“ Mort zaváhal.

„Vyprávěla mi velmi podivnou historku,“ podíval se na něj Dobrořez.

„To si myslím,“ přikývl Mort. „Jestliže byla neuvěřitelná, byla pravdivá.“

„To jsi ty? Myslím, Smrťův pomocník?“

„Ano. V tomhle okamžiku ale nejsem ve službě.“

„To rád slyším.“

Dobrořez za nimi zavřel dveře a začal šmátrat po svíčce. Ozvalo se třesknutí, objevil se záblesk modrého světla a pak bolestivé zasyknutí.

„Odpusť,“ ozval se Dobrořez s prsty v ústech. „Ohňové zapalovací kouzlo. Nikdy se mi pořádně nepovede.“

„Takže ty jsi něco takového, jako je ta kopule, čekal, co?“ zeptal se Mort naléhavě. „Co se stane, až se stáhne sem?“

Mág těžce dosedl na nedojedený chlebíček s anglickou slaninou.

„To kdybych přesně věděl,“ povzdechl si. „rozhodnu bude zajímavé pozorovat to. Ale obávám se, že ne zevnitř. Já osobně si myslím, že poslední týden prostě přestane existovat.“

„Myslíš, že princezna náhle zemře?“

„Ty tomu docela nerozumíš. Ona už pak bude týden mrtvá. Tohle všechno —“ mávl neurčitě rukou — „se prostě nestane. Vrah splní svůj úkol. Ty provedeš svůj. Historie se zahojí a srovná. Všechno bude zase v pořádku. Tedy z historického hlediska, samozřejmě. Jiné hledisko tady vlastně ani není.“

Mort vyhlédl z úzkého okna. Přes nádvoří a hradbu viděl do ulic města, kde ve slabém vánku povlávaly usměvavé princezny.

„Řekni mi něco o těch portrétech,“ odvrátil pohled. „Vypadá to jako nějaká magie.“

„Nevím, jestli to funguje. Lidé začali být poplašení, a nikdo nevěděl proč, a tím to bylo ještě horší. Jejich mozky žily v jedné skutečnosti a těla v druhé. Velice nepříjemné. Nemohli si zvyknout na to, že je pořád naživu. Myslel jsem si, že její portrét je skvělý nápad, jenže lidé prostě nevidí nic, o čem jim hlava tvrdí, že to neexistuje.“

„To jsem ti mohl říct rovnou,“ ušklíbl se Mort trpce.

„Během dne posílám do ulic městské vyvolávače,“ pokračoval Dobrořez. „Myslel jsem, že jakmile na ni lidé znovu uvěří, pak se z téhle reality stane ta skutečná.“

„Hmmm?“ prohlásil Mort a odvrátil se od okna. „Jak to myslíš?“

„Podívej se, to je tak — myslel jsem si, že když na ni lidé opravdu uvěří, změní skutečnost. U bohů to tak třeba funguje. Když lidé přestanou na nějakého boha věřit, umře. Čím více lidí v něj věří, tím je silnější.“

„Tak to jsem nevěděl. Myslel jsem, že bohové jsou prostě pořád bohové.“

„Nejsou zrovna rádi, když se o tom mluví,“ zabručel Dobrořez a horečnatě prohraboval hromadu knih a pergamenových svitků, která se mu vršila na stole.

„No, u bohů to tedy funguje, ale asi jenom proto, že jsou něco zvláštního,“ řekl Mort. „Lidé jsou — mnohem solidnější. U lidí to zabrat nemůže.“

„To není pravda. Předpokládejme, že bys odsud vyšel a potuloval se palácem. Některý ze strážných by tě pravděpodobně zahlédl, pomyslel by si, že jsi zloděj, a vystřelil by na tebe z kuše. V téhle skutečnosti bys byl zloděj. Nebylo by to vlastně pravda, ale byl bys mrtvý a nepomohla by ti ani svěcená voda. Víra je mocná věc. Já jsem mág a něco o takových věcech vím. Podívej se sem.“

Z hromady před sebou vytáhl jakousi knihu a otevřel ji na místě, kde z ní vyčníval kousek špeku, který používal místo záložky. Mort mu nahlížel přes rameno a nad pokrouceným kouzelným písmem, které pokrývalo stránky, se otřásl. Písmena se po stránce plazila, kroutila a svíjela v obraně před tím, aby je četly oči nezasvěceného nemága, a celkový dojem byl velmi odpudivý.

„Co je to?“ zeptal se.

„Je to Kniha magie, kterou napsal arcimág Alberto Malich,“ odpověděl Dobrořez. „Je to něco jako kniha magických teorií. Hlavně nesmíš na litery zírat příliš upřeně, nemají to rády. Podívej, tady se říká —“

Rty se mu neslyšně pohybovaly. Na čele mu naskočily malé kapičky potu, které se nakonec rozhodly shromáždit a vydaly se mu dolů po tváři, aby zjistily, jak to vypadá na konci jeho nosu. Oči mu zalily slzy.

Jsou lidé, kteří se rádi usadí s knihou. Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, by si ovšem nesedl s Knihou magie, protože v takových knihách vedou i jednotlivá slova soukromý a tajnůstkářský život a ten, kdo je čte, provádí vlastně určitou duševní obdobu indického zápasu. Mnoho mladých mágů se pokusilo přečíst grimoár, který na ně byl příliš silný, a lidé, kteří zaslechli výkřiky, pak našli jen jejich špičaté boty, z nichž stoupal pověstný proužek dýmu, a knihu, která byla o něco tlustší. Neopatrným se mohly v magických knihovnách přihodit takové věci, že kdyby vám stvoření z Podzemních rozměrů chapadly sebrala tvář, připadalo by vám to ve srovnání s nimi jako pouhá masáž.

Dobrořez měl naštěstí upravené vydání, ve kterém byly ty nejsilnější strany slepeny. (I když za tichých nocí bylo slyšet, jak uvězněná slova popuzeně škrabou na stěny svého vězení jako pavouk zavřený v krabičce od zápalek. Každý, kdo někdy seděl poblíž člověka s walkmanem na uších, si dovede představit, jak to znělo.)

„Tady to je,“ zajásal Dobrořez. „Tady se říká, že dokonce i bohové…“

„Já už ho někdy viděl!“

„Co?“

Mort ukázal roztřeseným prstem na knihu.

„Tohohle!“

Dobrořez na něj vrhl podivný pohled a zkoumal levou stranu otevřené knihy. Byl tam obrázek postaršího mága, který v jedné ruce svíral knihu, v druhé svícen a tvářil se nadmíru vznešeně.

„Ale to nemá s magií nic společného,“ prohlásil opatrně, „to je jenom autor.“

„Co je pod tím obrázkem napsáno?“

„Ehm. No je tam napsáno: Gestlizze kniha tato opravdu dle vaszeho kusta gesť, zagímegte se o dalszi spisky téhozz autora…“

„Ne, to nemyslím! Myslím to tady, přímo pod tím obrázkem.“

„Tak to jednoduché. To je sám starý Malich. Toho zná každý mág. Víš, on totiž založil Neviditelnou univerzitu.“ Dobrořez se uchechtl. „V hlavní hale univerzity stojí jeho slavná socha a já na ni jednou o majálesu vylezl a nasadil jsem mu…“

Mort upřeně pozoroval ilustraci.

„Poslyš,“ zeptal se potom tiše, „má ta socha v hale u nosu kapku?“

„Myslím, že nemá,“ odpověděl mu Dobrořez. „Socha je z mramoru. Jenom by mě zajímalo, co tě na tom tak bere. Spousta lidí ví, jak vypadal. Je hrozně proslulý.“

„Žil ale strašně dávno, ne?“

„To už je tak dva tisíce let, řekl bych. Podívej, není mi jasné, proč —“

„Stejně bych se vsadil, že nezemřel,“ prohlásil Mort. „Dal bych krk na to, že jednoho dne prostě tajemně zmizel, že?“

Dobrořez chvilku mlčel.

„Je to zvláštní, že to říkáš,“ začal potom pomalu. „Slyšel jsem takovou pověst. Prý se zabýval nějakými strašnými věcmi. Říká se, že sám sebe odčaroval do Podzemních rozměrů, když se pokoušel provést obřad Ašk-Ente pozpátku. Jediné, co po něm zbylo, byl jeho klobouk. Skutečná tragédie. Celé město truchlilo nad tím kloboukem čtyřiadvacet hodin. A přitom ten klobouk nebyl nic moc, místy byl dokonce propálený.“