Terry Pratchett - Mort

„Alberto Malich,“ opakoval si Mort. „Ale. To se na to podívejme.“

Zabubnoval prsty po stole, ale zvuk byl podivně tlumený.

„Promiň,“ ozval se Dobrořez, „ale já si na chlebíčky s medem taky zrovna nepotrpím.“

„Řekl bych, že rozhraní realit se pohybuje rychlostí pomalé chůze,“ řekl Mort a se zamyšleným výrazem si olizoval prsty. „Nemůžeš to zastavit pomocí magie?“

Dobrořez zavrtěl hlavou. „Já tedy ne. Rozpláclo by mě to jako mouchu,“ vysvětloval vesele.

„A co se stane, až to dojde sem?“

„Co by, vrátím se zase zpátky na Václavský plácek. Přesněji, nikdy neopustím Václavský plácek. Tohle všechno se nestane. Řekl bych, že je to škoda. Vaří tady poměrně dobře a perou mi zadarmo prádlo. Mimochodem, jak daleko jsi říkal, že je ta stěna?“

„Odhadem nějakých dvacet mil.“

Dobrořez obrátil zrak k nebi a rty se mu daly do pohybu. „To znamená, že to sem dorazí zítra někdy kolem půlnoci, právě v době, kdy má proběhnout korunovace.“

„Čí?“

„Její.“

„Ale vždyť ona je královnou, ne?“

„No, teoreticky ano, ale oficiálně se stane královnou až po korunovaci.“ Dobrořez se ušklíbl a ve světle svíčky mu na obličej vznikl složitý vzorec stínů a dodal: „Jestli si to chceš nějak představit, tak je to jako rozdíl mezi tím, když přestaneš žít, a tím, když už jsi nějakou dobu mrtvý.“

Ještě před dvaceti minutami se Mort cítil tak unavený, že by mohl zapustit kořeny. Teď cítil, jak se mu krev rozběhla rychleji. Byl to takový ten druh energie, který se nekonečně dostaví pozdě v noci, příliv energie, za kterou, jak víte, draze zaplatíte nazítří kolem poledne, ale teď cítil, že se musí do něčeho pustit, nebo mu přebytkem energie popraskají svaly.

„Chci ji vidět,“ prohlásil. „Jestli s tím nemůžeš nic dělat ty, třeba se to podaří mně.“

„Před její komnatou stojí stráž,“ řekl Dobrořez. „Říkám ti to jen tak na okraj. Nemyslím, že by to znamenalo nějaký rozdíl.“

V Ankh-Morporku byla půlnoc, ale v tom obrovském dvojměstí byl jediný rozdíl mezi dnem a nocí v tom, že noc byla v širších ulicích tmavší. Trhy přetékaly lidmi, čumilové stále ještě obklopovali Kurví díru — proslulou ulici v místech, kde kvetlo nejstarší řemeslo světa, v hlubinách řeky se tiše převalovali ti, kteří v nekonečné válce gangů doběhli druzí a teď je táhlo ke dnu olovo, obchodníci s různými ilegálními předměty a nelogickými činnostmi nabízeli téměř otevřeně své služby, lupiči loupili, v temných uličkách se odráželo světlo od pozvednutých čepelí nožů, hvězdáři a astrologové začínali svou denní práci a Stínovem procházel noční strážný, který tam zabloudil a křičel: „Dvanáctá hodina odbila a všechno je v p-rrrrghblublup-p-fff.“

Zástupci morkporské obchodní komory by jistě nebyli šťastní, kdyby jim někdo předhodil, že jediný skutečný rozdíl mezi jejich městem a močálem je počet aligátorů, ale je třeba přiznat, že v některých lepších oblastech Ankhu, které tvrdily, že už leží v kopcovitém terénu, se v noci občas zvedl i vánek, noci tam byly vlahé a provoněné ibišky a myrtou.

Tahle konkrétní noc byla navíc provoněná salnitrem, protože bylo desáté výročí zvolení Patricije [10] Pozn. autora: Ankh-Morpork koketoval s různými formami vlády a skončil nakonec u klasické formy demokracie, kterou tady nazývají jeden muž — jeden hlas. Patricij byl ten muž, a proto mu patřil i hlas. , který pozval na skleničku několik přátel, tentokrát jich bylo necelých pět set, a teď si dopřávali ohňostroj. Palácové zahrady se rozléhaly smíchem a občasným zahuhláním vášně a večer se právě dostal do toho zajímavého stadia, kdy už měli všichni odpito víc, než slouží ke zdraví, ale ještě ne tolik, aby začali polehávat po zemi. Je to ten zvláštní stav, ve kterém lidé dělají věci, na které budou do smrti vzpomínat s ruměncem, jako například když někdo houká sousedovi do ucha na papírovou trumpetku nebo se smíchem vykřikuje, že je mu strašně, ale opravdu strašně špatně.

Dobré dvě stovky Patricijových hostů se teď potácely a vykopávaly nohama v nesmírně populárním hadím tanci, který patřil k perlám morporského folklóru. Jeho základem bylo pořádně se opít, pak každý chytil osobu před sebou za pas a všichni začali s hromovým smíchem poskakovat jako dlouhý krokodýl kupředu, procházeli co největším množstvím místností, nejraději těmi, kde byl o něco k rozbití, vykopávali nohama do stejného rytmu, a když už to nešlo, tak aspoň do jiného. Ten bláznivý tanec už trval půl hodiny a tanečníci se proplazili každou místností paláce a po cestě mezi sebe připojili dva skřety, kuchaře, Patricijova vrchního kata, tři číšníky, jednoho lupiče, který se jim vyděšeně připletl do cesty, a domácího mazlíčka — malého bahenního dráčka.

Zhruba uprostřed nedohledné řady tanečníků byl tlustý lord Rodley z Quirmu, dědic bájeslovných quirmských statků, jehož myšlenky se v pomalých kruzích vracely k tenkým prstům, které ho svíraly kolem pasu. Přestože se jeho mozek koupal v alkoholické lázni, pokoušel se přivolat k sobě lordovu pozornost.

„Povídám,“ zvolal lord přes rameno, když se zástup už snad posté vlnil obrovskou palácovou kuchyní, „ne tak silně, prosím.“

VELMI SE OMLOUVÁM.

„To nic, starý brachu. Známe se?“ ptal se lord Rodley a divoce vykopl nohou do rytmu.

MYSLÍM SI, ŽE JE TO VELICE NEPRAVDĚPODOBNÉ. MOHL BYSTE MI ŘÍCI, CO TO TADY VLASTNĚ DĚLÁME?

„Cože?“ zařval lord Rodley, protože v té chvíli někdo kopl do dveří proskleného příborníku a událost byla okamžitě kvitována řevem nadšených hlasů.

JAK SE JMENUJE TADY TO, CO TADY DĚLÁME? zazněl za ním znovu ten hlas plný věčné trpělivosti.

„Copak jste nikdy předtím nebyl ve společnosti? Mimochodem, pozor na tu sklenici!“

VÍTE, JÁ SE BOHUŽEL NEDOSTANU VEN TAK ČASTO, JAK BYCH SI PŘÁL. PROSÍM, MOHL BYSTE MI TO VYSVĚTLIT? MÁ TO NĚCO SPOLEČNÉHO SE SEXEM?

„Zatím nemá, leda že bychom měli před sebou nějakou krasavici a pořádně zatáhli, co, kámo? Víš, co myslím?“ prohlásilo jeho lordstvo a šťouchlo svého neviditelného spoluhosta loktem.

NE.

„Cože?“

JÁ NEVÍM, CO MYSLÍŠ.

„Pozor na tu šlehačku — klouže. Podívej, je to jen takový veselý tanec, ne? Dělá se pro legraci.“

PRO LEGRACI.

„To je ono. Dada, dada, da — kop!“ za ním bylo chvilku ticho.

KDO JE TO TEN LEGRACE?

„Ale ne, legrace není nikdo, legrace je to, co si člověk užívá.“

A MY SI UŽÍVÁME LEGRACE?

„No, já si to zatím myslel,“ prohlásilo jeho lordstvo nejistě. Hlas, který mu zezadu zazníval do ucha, ho znervózňoval a začínal mu dělat starosti. Měl totiž pocit, že se mu ozývá přímo uvnitř hlavy.

CO JE TO LEGRACE?

„Tohle je legrace!“

KOPAT DIVOCE NA VŠECHNY STRANY, TO JE LEGRACE?

„No, je to část legrace. Kop!“

POSLOUCHAT HLASITOU HUDBU V DUSNÝCH MÍSTNOSTECH JE LEGRACE?

„Možná.“

A JAK SE TAKOVÁ LEGRACE PROJEVUJE?

„No podívej se — buď si tu legraci užíváš, nebo ne, na to se nemusíš nikoho ptát, to prostě cítíš sám od sebe, rozumíš? Ostatně, jak ses sem vůbec dostal?“ dodal. „Ty jsi také Patricijův přítel?“

ŘEKNĚME SPÍŠ, ŽE MI TU A TAM PŘISTRČÍ NĚJAKÝ TEN KŠEFTÍK. MĚL JSEM POCIT, ŽE BYCH SE MĚL NAUČIT NĚCO O LIDSKÝCH POTĚŠENÍCH.