Terry Pratchett - Mort

Mort jemně uchopil hrot oštěpu a odklonil jej mimo dveře. V okamžiku, kdy to udělal, dopadlo mu na tvář světlo pochodně.

„Mort,“ řekl tiše.

Na každého obyčejného vojáka by to stačilo, ale tenhle muž byl z důstojnického materiálu.

„Přítel, či nepřítel?“ zajíkal se a vyhýbal se očima Mortovu pohledu.

„Co bys raději?“ usmál se Mort. Nebyl to ještě ten dokonalý úsměv jeho pána, ale byl to velmi kvalifikovaný úsměv a po nějaké veselosti v něm nebylo ani památky.

Bylo vidět, jak se strážnému ulevilo, když ustoupil stranou.

„Projdi, příteli,“ řekl.

Mort prošel Velkou síní ke schodišti vedoucímu k princezniným komnatám. Síň se od té doby, kdy ji viděl naposled, hodně změnila. Všude visely obrazy princezny, nahradily dokonce i prastaré válečné praporce, zavěšené původně od temných stropních trámů. Kdokoliv procházel palácem, nemohl ujít víc než pár kroků, aniž by narazit na nějaký z portrétů princezny Keli. Část Mortova vědomí se zabývala otázkou, co to má znamenat, zatímco další část si dělala starosti s postupující stěnou podivné kupole, která se neustále stahovala blíž a blíž k městu. Největší kus jeho vědomí však žhnula a syčela vztekem, úžasem a žárlivostí. Ysabell měla pravdu, pomyslel si v jedné chvíli, tohle musí být láska.

„Chlapec, který prochází zdí!“

Rychle zvedl hlavu. Na vrcholku schodiště stál Dobrořez.

S trpkým pocitem si Mort uvědomil, že se mág velice změnil. A možná že to zase tak moc nebylo. I když měl na sobě černobílé roucho pošité zlatými penízky, třebaže byl jeho špičatý klobouk skoro metr vysoký a vyzdobený větším množstvím tajemných symbolů než lékařský diagram vaší ústní dutiny, přestože boty z rudého sametu blýskaly stříbrnými přeskami a jejich špice se točily jako hlemýždí skořápka, pořád měl na drahocenném límci několik mastných skvrn a zdálo se, že něco žvýká.

Pozoroval, jak k němu Mort stoupá po schodech nahoru.

„Něco tě rozzlobilo?“ zeptal se. „Pustil jsem se hned do práce, ale pak mě zaměstnalo něco jiného. Taky to není nic jednoduchého procházet… proč se na mě takhle díváš?“

„Co tady děláš?“

„Mohl bych se tě zeptat na totéž. Nedal by sis jahodu?“

Mort se zadíval na malý košíček v mágově ruce.

„Uprostřed zimy?“

„No, ona je to ve skutečnosti růžičková kapusta s příměsí magie.“

„A opravdu chutná jako jahody?“

Dobrořez si těžce povzdechl. „Ne. Jako růžičková kapusta. Kouzlo zatím nefunguje tak docela, jak by mělo. Myslel jsem, že by mohly trochu rozveselit princeznu, ale ona je po mně hodila. Je mi líto je vyhodit. Vezmi si se mnou.“

Mort na něj v úžasu zíral.

„Hodila je po tobě?“

„Bohužel, a kdybys věděl, jak umí mířit. Je to velmi umíněná mladá dáma.“

Nazdárek, ozval se Mortovi kdesi vzadu v hlavě hlásek, to jsi zase ty. Právě si poukazuješ na to, že šance, že by princezna uvažovala o téhle osobě v souvislosti s, vždyť ty víš čím, by se musela hledat někde v prostoru od nuly k nicotě.

Běž, pryč, pomyslel si Mort. Jeho podvědomí mu dělalo starosti. Zdálo se, že má přímé spojení s těmi partiemi jeho těla, které by chtěl v této chvíli ignorovat. „Proč jsi tady?“ zeptal se nahlas. „Má to něco společného se všemi těmi obrazy?“

„Skvělý nápad, co?“ rozzářil se Dobrořez. „Sám jsem na něj docela pyšný.“

„Promiň,“ prohlásil Mort slabým hlasem, „ale mám za sebou těžký den. Rád bych si někde na chvilku sedl.“

„Můžeme jít do trůnního sálu,“ přikývl Dobrořez. „Teď v noci tam není ani noha. Všichni spí.“

Mort přikývl a pak se znovu podezíravě podíval na mladého mága.

„A proč ty jsi pořád ještě vzhůru?“ zeptal se.

„Víš,“ zamrkal tajemně Dobrořez, „řekl jsem si, že se skočím podívat, jestli není něco ve špajzu.“

Pokrčil rameny. [9] Pozn. autora: Byla tam polovina sklenice starší majonézy, kus velmi uleželého sýra a rajče, na kterém byl u stopky malý plesnivý flíček. Protože spíže paláce Sto Lat během dne pravidelně obsahují patnáct celých jelenů, sto párů koroptví, padesát soudků másla, dvě stě divokých králíků v nálevu, pětasedmdesát hovězích půlek, dvě míle vybraných klobás, rozličnou zvěřinu, osmdesát tuctů vajec, několik kruhomořských jeseterů, vědro kaviáru a sloní nohu nedívanou olivami, potvrdilo se Dobrořezovi znovu staré a univerzální magické pravidlo, které platí v celém vesmíru: každá domácí zásobárna potravin, do které proniknete uprořed noci, obsahuje bez ohledu na to, jaký je její obsah přes den, půl sklenice postarší majonézy, kus velmi uleželého sýra a rajské jablko, kterému hrozí od stopky plíseň.

Teď je načase přiznat, že i Dobrořez zpozoroval, že Mort, i když je unavený jízdou a nedostatkem spánku, vyzařuje zvláštní vnitřní fluidum a jakýmsi podivným způsobem, který nemá nic společného s fyzickými rozměry, narostl do nadživotní velikosti. Rozdíl byl především v tom, že Dobrořez dovedl díky svému studiu hádat mnohem lépe než ostatní lidé a věděl, že v okultních záležitostech je ta nejlogičtější odpověď většinou nejméně správná.

Mort mohl nevědomky procházet zdmi a bez následků popíjet alkoholický utrejch nikoliv proto, že by se měnil v ducha, ale naopak, protože začínal být proti světu nebezpečně skutečný.

Když tak kráčeli ztichlými chodbami a Mort bezmyšlenkovitě prošel mohutným mramorovým pilířem, aniž si toho všiml, bylo jasné, že co se jeho týče, stává se svět v poslední době místem méně a méně podstatným.

„Právě jsi prošel mramorovým pilířem,“ všiml si Dobrořez. „Jak to děláš?“

„Vážně?“ Mort se ohlédl. Pilíř vypadal dost pevně. Natáhl k němu ruku a odřel si o něj loket.

„Byl bych přísahal, že jsi jím prošel,“ zavrtěl Dobrořez hlavou. „Mágové si takových věcí samozřejmě všímají.“ Sáhl do kapsy svého roucha.

„Tak sis určitě všiml mlhavé kopule, která se pomalu stahuje k městu?“ obrátil se k němu Mort.

Dobrořez zakvičel. Z ruky mu vypadla malá dózička a rozbila se na dlaždicích. Zvedl se z ní pach podezřele navinuté salátové zálivky.

„ Už ?“

„Nevím, jestli už,“ odpověděl Mort, „ale v každém případě se k němu stahuje kruhová syčící stěna, kterou ovšem, jak se zdá, nikdo nevidí, nikomu nedělá starosti, protože —“

„Jak rychle se to pohybuje?!“

„— mění věci.“

„Tys ji viděl? Jak je daleko? Jak rychle se pohybuje?“

„Samozřejmě že jsem ji viděl. Dvakrát jsem jí dokonce projel. Bylo to jako —“

„Ale ty přece nejsi mág, tak jak to, že —“

„Počkej, nejdříve mi řekni, co tady děláš?“

Dobrořez se zhluboka nadechl. „Všichni budou zticha!“ zařval.

Rozhostilo se ticho. Mág chytil Morta za ruku. „Pojď,“ pobídl ho a táhl ho nazpět chodbou. „Nevím, co jsi zač, a doufám, že mi jednoho dne zbude čas, abych to zjistil, ale teď se v nejbližší době stane něco hrozného a já mám takový dojem, že ty s tím máš něco společného.“

„Něco hrozného? Kdy?“

„To záleží na tom, jak daleko je hranice styčné plochy a jakou rychlostí postupuje,“ odpověděl mu Dobrořez přes rameno a táhl Morta do vedlejší chodby. Když se ocitli před malými dubovými dveřmi,pustil Mortovu ruku a začal se znovu horečnatě přehrabovat v záhybech roucha, odkud vytáhl kousek silně vonícícho sýra a malé, dosti rozbředlé rajče.