Terry Pratchett - Mort

„Jednadvacet, to už je něco!“

Wa shrábl kostky a podal je cizinci. Pak se otočil k Humusovi a jedno víčko mu téměř neznatelně pokleslo. Na Humuse to udělalo opravdu dojem — měl co dělat, aby postřehl mihnutí Waových pokřivených prstů, a to na něco takového čekal.

Na zvuku, který vydávaly kostky v cizincových rukou, bylo něco znepokojujícího, a když je pak velkým obloukem hodil na zem, zůstaly ležet tak, že ke hvězdám směřovalo čtyřiadvacet malých bodů.

Někteří z bystřejších uličních povalečů se začali od cizince pomalu odsouvat, protože takové štěstí ve Waově plovoucím hovnu mohlo přinést dotyčnému jen neštěstí.

Waova ruka dopadla na kostky se zvukem připomínajícím cvaknutí natahovaného kohoutku.

„Tři osmičky,“ vydechl. „To je neslýchané štěstí, pane.“

Zbytek zástupu se rozplynul jako ranní mlha a na místě zůstali sedět jen ti zavalití a nemilosrdní muži, které by Wa v účetních knihách (kdyby pochopitelně nějaké měl) uváděl jako „výdaje za kancelářské potřeby a občerstvení“.

„Možná že to ale vůbec není štěstí,“ dodal. „Možná že je v tom nějaká magie?“

TO CO NEJDŮRAZNĚJI POPÍRÁM.

„Jednou jsme tady měli mága, který se pokoušel zbohatnout,“ pokračoval Wa. „Tak nějak si teď zrovna nevzpomínám, co se s ním nakonec stalo. Mládenci?“

„No přece jsme si s ním promluvili —“

„— a nechali ho ležet v Prasečí uličce —“

„— a v Medové ulici —“

„— a na několika dalších místech, jména už si nepamatuju.“

Cizinec vstal. Mládenci se shlukli kolem něj.

O TOHLE NESTOJÍM. CHTĚL JSEM SE JEN NĚCO PŘIUČIT. JAKÉ POTĚŠENÍ MOHOU LIDÉ NAJÍT V NEUSTÁLÉM DOKAZOVÁNÍ PLATNOSTI ZÁKONA PRAVDĚPODOBNOSTI A VELKÝCH ČÍSEL?

„S tímhle nemá pravděpodobnost nic společného. Tak se mi na něj podívejte, mládenci.“

Svědkem dalších událostí nebyla živá duše, pokud nepočítáme jednu z tisíce potulných koček, která právě procházeli uličkou cestou na dohodnutou schůzku. Ta se ovšem zastavila a se zájmem přihlížela.

Mládenci ztuhli s napřaženýma rukama, ve kterých svírali nože připravené k bodnutí. Zahalila je řezavě purpurová záře. Cizinec jediným pohybem shodil z hlavy kápi a sebral ze země kostky, které vtiskl Waovi do neodporující ruky. Wa bezhlesně otvíral a zavíral ústa a jeho oči se neúspěšně snažily vyhnout tomu, co viděly před sebou.

Úsměv.

HOĎ.

Waovi se podařilo sklonit hlavu.

„O co se hraje?“ zašeptal přiškrceně.

KDYŽ VYHRAJEŠ, ZANECHÁŠ TĚCH NESMYSLNÝCH POKUSŮ DOKÁZAT, ŽE ZÁLEŽITOSTI LIDÍ ŘÍDÍ NÁHODA.

„Ano. Ano. A… když prohraju?“

BUDEŠ SI PŘÁT, ABYS BYL VYHRÁL.

Wa se pokusil polknout, ale v krku mu docela vyschlo. „Vím, dal jsem zabít několik lidí…“

TŘIADVACET, PŘESNĚ.

„Je už příliš pozdě říct, že toho lituju?“

TAKOVÉ VĚCI MĚ NEZAJÍMAJÍ. HÁZEJ.

Wa zavřel oči a hodil kostky na udupanou zem. Byl příliš nervózní na to, aby se pokusil o svůj speciální trik, při kterém bylo třeba zvláštním pohybem trhnout zápěstím. Oči měl pevně zavřené.

TŘI OSMIČKY. NO VIDÍŠ, ANI TO NEBYLO TAK TĚŽKÉ, CO?

Wa omdlel.

Smrť pokrčil rameny a vykročil uličkou. Zastavil se, jen aby podrbal pod krkem toulavou kočku, která tudy procházela. Začal si tiše pobrukovat. Nevěděl, co to do něj vjelo, ale líbilo se mu to.

„Nemohl jsi vědět, že to bude určitě fungovat!“

Dobrořez rozhodil ruce ve smířlivém gestu.

„To ne,“ přiznal nakonec, „ale myslel jsem si, že nemám co ztratit,“ rychle ustoupil.

„A co bys vlastně mohl ty ztratit?“ vykřikl na něj Mort.

Přešel komnatou a vytrhl střelu ze zadního sloupku princezniny postele.

„Chceš mně vážně namluvit, že tohle mi proletělo tělem?“ vyštěkl.

„Dobře jsem tu střelu sledoval,“ přikývl Dobrořez.

„Já to taky viděla,“ přidala se k němu Keli. „Bylo to strašné. Vyletěla ti z těla přesně v místě, kde máš srdce.“

„Viděl jsem tě projít mramorovým sloupem.“

„A já tě viděla projet i s koněm zavřeným oknem.“

„Ano, jenže to jsem byl ve službě,“ prohlašoval Mort a mával rukama ve vzduchu. „To nedělám každý den, to je úplně něco jiného. A —“

Odmlčel se. „Proč se na mě díváte tak podivně?“ zeptal se. „Stejně se na mě dívali dnes večer v té hospodě. Co se děje?“

„No, to bylo tím, jak jsi mával levou rukou přímo v tomhle sloupku postele,“ vysvětlovala mu Keli slabým hlasem.

Mort se nevěřícně zadíval na vlastní ruku a pak s ní zaklepal na dřevo.

„Vidíte?“ obrátil se k nim. „Pevné. Oboje. Pevná ruka, pevné dřevo.“

„Říkáš, že se na tebe lidé v hospodě taky dívali divně?“ ozval se Dobrořez. „Co jsi provedl tam? Prošel jsi zdí?“

„Vůbec ne! Nic jsem nedělal, jen jsem s nimi pil to jejich pití, myslím, že tomu říkali mačkadlice —“

„Mačkadlice?“

„Jo. Chutná to jako nahnilá jablka. Podle toho, jak na mě všichni zírali, by si jeden skoro myslel, že je to nějaký jed.“

„A kolik jsi toho vypil?“ vyzvídal Dobrořez.

„Asi pintu, já to moc nesledoval —“

„Víš, že mačkadlice je nejsilnější alkoholický nápoj mezi Sto Laty a horami Beraní hlavy?“ vytřeštil na něj mág oči.

„Ne. Nikdo mi to neřekl,“ odpověděl mu Mort. „Ale co to má co dělat s —“

„Jasně, nevíš,“ řekl Dobrořez pomalu. „Hmm. No, to je taky určité znamení, nemyslíš?“

„Má to něco společného se zachraňováním princezny?“

„Asi ne. Ale stejně bych rád nahlédl do svých knih.“

„V tom případě to není důležité,“ zrazil ho pevně Mort.

Obrátil se ke Keli, která na něj upírala pohled v němž se začal objevovat náznak obdivu.

„Myslím, že bych ti mohl pomoci,“ prohlásil Mort. „Věřím, že bych se mohl dostat k velmi silné magii. Magie by mohla kopuli zastavit, nebo ne, Dobrořeze?“

„Moje magie v žádném případě. To by muselo být sakra silné zboží, a ani v tom případě bych si nebyl jistý. Realita je mnohem silnější než…“

„Musím vyrazit,“ řekl Mort. „Takže do zítřka na shledanou!“

„Teď už je zítra,“ upozornila ho Keli.

Mort na okamžik zaváhal.

„Dobrá, tak na shledanou dnes večer,“ řekl trochu vyveden z míry a dodal: „Juž pílím!“

„Juž co?“

„On mluví jako hrdinové,“ vysvětloval jí Dobrořez laskavě. „Je to silnější než on.“ Mort se na něj zašklebil, na Keli vrhl úsměv, který jí měl dodat odvahu, a vyšel z komnaty.

„Taky mohl otevřít dveře,“ řekla Keli, když zmizel.

„Myslím, že byl poněkud zmatený,“ omlouval ho Dobrořez. „Každý tím stadiem jednou musíme projít.“

„Cože? Každý někdy prochází věcmi?“

„Svým způsobem by se to tak dalo říct. Spíš do nich vchází.“

„Musím si alespoň na chvíli zdřímnout,“ řekla Keli. „Dokonce i mrtví si musí občas odpočinout. Dobrořeze, přestaň si hrát s tou kuší,prosím tě. Myslím, že se pro mága vůbec nehodí, aby byl sám v dámském budoáru.“

„Cože? Ale vždyť já tady nejsem sám. Ty jsi tady se mnou.“

„To je právě to,“ upozornila ho, „o co tu jde, ne?“

„Oh. Aha. Ano. Promiň. Hm. Takže se uvidíme ráno.“

„Dobrou noc, Dobrořeze. A zavři za sebou dveře.“