Terry Pratchett - Mort

NEMÁM JEDINÉHO PŘÍTELE. I TY KOČKY MĚ POVAŽUJÍ SPÍŠ ZA NĚJAKOU ZÁBAVU.

Z širokého rukávu vystřelila ruka a zmocnila se láhve likéru amanita. Teprve pak se hospodskému podařilo jejího majitele dovléct ke dveřím a při tom přemýšlel, jak může být tak hubený člověk tak těžký.

JÁ NEMUSÍM BÝT OPILÝ, POVÍDÁM. PROČ SE LIDÉ OPÍJEJÍ? JE TO LEGRACE?

„Pomáhá jim to zapomenout na život, kámo. Tak, teď se tady na chviličku opři, než otevřu dveře…“

ZAPOMENOUT NA ŽIVOT. HA. HA.

„Zajděte, kdykoliv budete mít chuť, slyšíte?“

OPRAVDU BYSTE MĚ RÁD VIDĚL ZNOVU?

Majitel se zadíval na malou hromádku zlatých mincí, které se leskly na pultě. To už za trochu toho podivínství stálo. A tenhle byl alespoň tichý a zdál se být neškodný.

„Samozřejmě,“ přikývl a jediným plynulým pohybem vystrčil cizince na ulici a současně mu sebral z ruky láhev. „Zastavte se kdykoliv.“

TACH TO JE TA NEJPŘÍ… JEMNĚJŠÍ VĚS, KTEROU MNĚ KDY…

Zbytek věty pohltilo prásknutí dveří.

Ysabell se posadila na posteli.

Tiché a naléhavé zaklepání se ozvalo znovu. Přitáhla si pokrývku až pod bradu.

„Kdo je to?“ zašeptala.

„To jsem já, Mort,“ zasyklo to pode dveřmi. „Pusť mě, prosím tě, dovnitř!“

„Počkej!“

Ysabell zatápala na nočním stolku po zápalkách, přičemž převrhla sklenici toaletní vody a vysypala krabici čokoládových bonbonů, ve které už zbývaly většinou zmačkané papírky. Když se jí nakonec podařilo zapálit svíčku, postavila ji tak, aby mělo světlo maximální efekt, nařasila si noční košili do vzdušných záhybů a prohlásila: „Není zamčeno.“

Do místnosti se vpotácel Mort, který páchl koňmi, mrazem a mačkadlicí.

„Doufám,“ prohlásila Ysabell vznešeně, „že sis nevynutil cestu do mé ložnice, abys zneužil svého postavení v tomto domě.“

Mort se rozhlédl. Ysabell zřejmě propadla kanýrkům a volánům. Zdálo se, že i noční stolek má na sobě spodničku. V celém pokoji bylo mnohokrát více volánků než nábytku.

„Podívej, já nemám čas na hlouposti,“ prohlásil Mort. „Dones tu svíčku do knihovny. A proboha tě prosím, vezmi si na sebe něco pořádného, z tohohle trochu přetékáš.“

Ysabell se podívala dolů a pak zase hlavu prudce zvedla.

„No tohle!“

Mort znovu vstrčil hlavu do dveří. „Jo, a je to otázka života smrti,“ řekl a zmizel.

Ysabell pozorovala, jak se za ním zavírají dveře a na nich na háčku se houpají modré šaty zdobené stužkami, které jí Smrť koupil jako dárek k poslednímu Dni prasečí hlídky a které neměla srdce vyhodit navzdory tomu, že jí byly o číslo menší a měly na kapsičkách králíčky.

Nakonec spustila nohy přes pelest, vklouzla do těch ostudných šatů a vyšla do chodby. Tam na ni čekal Mort.

„Neuslyší nás otec?“

„Ještě se nevrátil. Pojď.“

„Jak to víš?“

„Mám vždycky úplně jiný pocit, když tady je. Je to — je to, jako když máš kabát na sobě nebo ho vidíš viset na věšáku. Nevšimla sis?“

„A co tak důležitého to vlastně děláme?“

Mort otevřel dveře knihovny. Vyvalil se z nich závan teplého vzduchu a dveřní závěsy v protestu zaskřípaly.

„Musíme někomu zachránit život,“ řekl Mort. „Jedné princezně, abych byl přesný.“

Ysabell tím byla okamžitě nesmírně zaujata.

„Opravdové princezně? Víš, takové té, co pod zády ucítí hrášek i přes bůhvíkolik matrací?“

„Cože kdo ucítí… aha! Jasně. Hned jsem si myslel, že si to Albert nějak popletl.“

„Jsi do ní zamilovaný?“

Mort přistoupil ke stojánku mezi policemi a podvědomě naslouchal tichému škrábání pod deskami knih.

„Ono je těžké říct to jen tak,“ odpověděl nakonec. „Vypadám tak?“

„Vypadáš spíš tak trochu nervózní. A co ona, jak to s tebou myslí?“

„Nevím.“

„Aha,“ prohlásila Ysabell vědoucím tónem odborníka. „Neopětovaná láska je ta nejhorší. Ale stejně by to byl hloupý nápad, jít a vzít si jed nebo se utopit,“ dodala zamyšleně. „A co děláme tady? Chceš najít její knihu a podívat se, jestli si tě nakonec vezmeme?“

„Už jsem tu knihu četl a ona je mrtvá,“ prohlásil Mort. „Jenže jenom technicky. Ve skutečnosti není mrtvá.“

„To je dobře, jinak by to byla nekrofilie. A co tedy hledáme?“

„Albertův životopis.“

„Na co? Myslím, že vůbec žádný nemá.“

„Každý má nějaký životopis.“

„Víš, on ale vůbec nemá rád, když mu někdo klade osobní otázky. Kdysi jsem ho taky hledala, ale nemohla jsem ho najít. Jméno Albert samo o sobě moc stop neposkytuje. Co je na něm tak zajímavého?“ Ysabell zapálila s pomocí svíčky, kterou nesla v ruce, několik dalších a knihovna se naplnila tančícími stíny.

„Potřebuju mocného mága a myslím si, že Albert je jedním z nich.“

„Cože, náš Albert?“

„Jasně. Jenže my budeme hledat jméno Alberto Malich. Myslím, že je starý víc než dva tisíce let.“

„Cože, náš Albert?“

„Jo. Albert.“

„Nikdy jsem ho neviděla v kouzelnickém klobouku,“ zavrtěla Ysabell pochybovačně hlavou.

„Ztratil ho. Klobouk není v žádném případě důležitý. Kde začneme hledat?“

„No, když seš si tak jistý…, tak v depozitu — tam otec odkládá všechny knihy starší než pět set let. Tudy.“

Vedla ho mezi šeptajícími regály ke dvířkům zasaženým v krátké uličce. Po troše námahy se jim je se zaskřípěním podařilo otevřít. Skřípot závěsů se strašidelně rozlehl celou místností. Mort si vychutnal okamžik, kdy se všechny knihy přestaly na okamžik psát a poslouchaly, co se děje.

Za dvířky panovala sametová temnota, do které se spouštěly schody. Všude visely pavučiny, šedal se prach a vzduch páchl, jako by byl alespoň tisíc let zamčen v pyramidě.

„Sem se tak často nechodí,“ vysvětlovala Ysabell. „Povedu tě.“

Mort cítil, že jí něco dluží. „Jsi opravdu prima buchta.“

„Myslíš kulatá, růžová a nezdravá? Ty tedy opravdu umíš okouzlovat děvčata, hochu.“

„Morte,“ ohradil se Mort automaticky.

Depozit byl temný a tichý jako podzemní jeskyně. Mezi regály bylo sotva dost mísa, aby se tudy protáhl jeden člověk, a tyčily se tak vysoko, že světlo svíčky k jejich vrcholku vůbec nedosáhlo. Byly výjimečně strašidelné, protože mezi nimi vládlo absolutní ticho. Tady už se nepsaly žádné životy, knihy spaly. Mort ale cítil, že spíš jako kočky — s jedním okem otevřeným. Byly na stráži.

„Už jsem tady jednou byla,“ vyprávěla mu šeptem Ysabell. „Když dojdeš mezi regály dost daleko, skončí tam knihy a v policích leží kusy podivných kamenů, zvířecí kůže a kamenné tabulky, na kterých se každý jmenuje Ug, Zog nebo dokonce Mamutík.“

Ticho bylo téměř hmatatelné. Když procházeli horkými tichými uličkami, cítil Mort, jak je knihy pozorují. Každý, kdo kdy žil, tady někde byl,a ž k prvním lidem, které bohové uplácali z hlíny a jílu, nebo co to tenkrát bylo. Knihy jim nechtěly ublížit, jen přemýšlely o tom, proč tady ti dva jsou.

„Dostala ses někdy až za Ugy a Zogy?“ sykl. „Určitě by spoustu lidí zajímalo, co tam je.“

„Dostala jsem strach. Je to hrozně daleko a já neměla dost svíček.“

„Škoda.“

Ysabell se zastavila tak rychle, že jí Mort narazil do zad. „Vypadá to, že bychom měli začít někde tady,“ řekla. „Takže, co teď?“