Terry Pratchett - Mort

Keebl s nadějí vzhlédl. „To bych rád viděl,“ prohlásil. „To by byla skvělá kvalifikace!“

DOBRÁ.

Smrť odstrčil židli a plný sebedůvěry vykročil k nejbližší zdi.

AU!

Keebl ho s očekáváním pozoroval. „Jen do toho,“ pobízel.

EHM. JE TO DOCELA OBYČEJNÁ ZEĎ, DOUFÁM?

„Předpokládám, že ano. Nejsem žádný odborník.“

ZDÁ SE, ŽE TADY VZNIKLY NĚJAKÉ POTÍŽE.

„Zdá se.“

JAK ŘÍKÁTE TOMU POCITU, KDYŽ JE NĚKDO HROZNĚ MALÝ A CÍTÍ HORKO?

Keebl si chvilku pohrával s tužkou.

„Pygmej?“

ZAČÍNÁ TO S AHA.

„Zahanbený?“

„Ano,“ přikývl Smrť, CHTĚL JSEM ŘÍCI ANO.

„Takže se zdá, že neumíte celkem nic užitečného a nemáte žádný výjimečný talent,“ prohlásil Keebl. „Nepřemýšlel jste ještě nikdy o tom, že byste šel učit?“

Smrťova tvář byla jedinou maskou hrůzy. Tedy, ona byla vždycky jedinou maskou hrůzy, ale tentokrát zcela úmyslně.

„Víte,“ začal Keebl laskavě, odložil tužku a sepjal ruce před sebou, „stává se mi velmi zřídka, abych hledal zaměstnání pro — jak jste to prosím říkal?“

ANTROPOMORFNÍ PERSONIFIKACI.

„Ah, ano. a co to vlastně je?“

Teď už toho měl Smrť dost.

TOHLE, odpověděl.

Na okamžik, jen na kratičký zlomek vteřiny ho pan Keebl zahlédl ostře a přesně. Jeho tvář zbledla skoro jako ta Smrťova. Ruce mu vyletěly na obranu kupředu. Srdce mu začalo klopýtat.

Smrť ho pozoroval s mírným zájmem, pak vytáhl ze záhybů svého pláště přesýpací hodiny, podržel je proti světlu a kriticky se na ně zadíval.

UKLIDNĚTE SE, prohlásil, JEŠTĚ VÁM ZBÝVÁ PĚKNÝCH PÁR LET.

„Bbbbbb —“

MŮŽU VÁM ŘÍCI I KOLIK, JESTLI VÁS TO ZAJÍMÁ.

Keebl, který se dusil, s vypětím všech sil zavrtěl hlavou.

NEMÁM VÁM TEDY PODAT ALESPOŇ SKLENICI VODY?

„nnN —nnN.“

Zazněl zvonek nade dveřmi. Keebl obrátil oči v sloup. Smrť si řekl, že tomu člověku přece jen něco dluží. Nechtěl, aby nešťastný mladík jeho vinou přišel o zákazníka, protože, jak se zdálo, zákazník bylo něco, čeho si lidé cenili ze všeho nejvíc.

Odsunul korálkový závěs a vstoupil do vedlejší místnosti. Stála tam malá tlustá žena, podobná rozčilenému domácímu chlebu, a tloukla do pultu mořskou treskou.

„Jsem tady kvůli tomu místu, co jste mi dohodil na univerzitě,“ pravila ta dáma zvýšeným hlasem. „Tvrdil jste mi, že je to dobrý místo, a zatím je to pěknej podfuk. Co všechno si ti študáci nedovolej! Já vás žádám — chci, abyste — já nejsem nějaká —“

Hlas se jí pomalu tišil.

„Ehm,“ začal pak znovu, ale původní zápal se jí ze slov vytratil, „poslyšte, vy nejste Keebl, co?“

Smrť na ni upíral pohled. Ještě nikdy předtím se v životě nesetkal s nespokojeným zákazníkem. Byl bezradný. Nakonec to vzdal.

ODSTUP, TY ČERNÁ NOČNÍ MŮRO.

Kuchařce se zúžila malá očka.

„Komu budeš říkat důro a komu to vlastně tykáš?“ prohlásila tónem plným obvinění a ryba znovu dopadla na pult. „Podívejte se na tohle!“ vykřikla. „Ještě včera večer to byla ohřívací láhev a ráno je z toho studená ryba! Co mi k tomu řeknete?“

KÉŽ SE VŠICHNI PEKELNÍ DÉMOI SEPEROU O TVOU DUŠI, JESTLI OKAMŽITĚ NEVYPADNEŠ Z TOHOHLE KRÁMU, pokusil se Smrť znovu.

„Tak o tom nic nevím, ale co bude s mou ohřívací láhví? To vůbec není místo pro slušnou ženskou, co jste mi dohodil, když se někdo pokouší —“

KDYŽ BUDETE TAK LASKAVÁ A ODEJDETE, prohlásil Smrť zahnaný do kouta, DÁM VÁM NĚJAKÉ PENÍZE.

„Kolik?“ vyletělo z kuchařky rychlostí, která by zahanbila útočící kobru a blesku způsobila ošklivý šok.

Smrť vytáhl svůj kožený váček a na pult vysypal malou hromádku zoxidovaných a zašlých mincí. Pozorovala je s neskrývaným podezřením.

A TEĎ OKAMŽITĚ ODEJDI, řekl Smrť, NEŽ ŘEZAVÉ VĚTRY NEKONEČNA SEŽEHNOU TVÉ NICOTNÉ TĚLO.

„Řeknu to svému muži,“ prohlásila kuchařka s temnou hrozbou a vyšla z obchodu. Smrťovi se zazdálo, že ani jedna z jeho výhrůžek nezněla tak významně.

Pomalu odhrnul závěs a vrátil se dozadu. Keebl, který stále ještě zdrceně seděl ve své židli, ze sebe vydal přiškrcené zabublání.

„Takže to byla pravda!“ zvolal. „Myslel jsem si, že jste noční můra!“

MOHL BYCH TO VZÍT JAKO URÁŽKU, odpověděl mu Smrť.

„Jste skutečně Smrť?“ ujišťoval se Keebl.

ANO.

„Proč jste to neřekl hned?“

LIDÉ O TO VĚTŠINOU NESTOJÍ.

Keebl se začal horečnatě přehrabovat ve svých papírech a přitom se hystericky pohihňával.

„Hledáte jiné zaměstnání?“ breptal. „Vílu, co odnáší zuby? Vodníka? Večerníčka?“

NEBUĎTE BLÁZEN. CHTĚL JSEM PROSTĚ — OBYČEJNOU PŘÍLEŽITOST.

Keebl se konečně přestal zmateně přehrabovat v papírech a v rukou držel ten, který tak zoufale hledal. Zasmál se jako šílenec a vstrčil ho Smrťovi do ruky.

Smrť si ho přečetl.

TOHLE JE TAKÉ ZAMĚSTNÁNÍ? LIDÉ DOSTÁVAJÍ PENÍZE ZA TO, ŽE DĚLAJÍ TOHLE?

„Jo, jasně, běžte se tam podívat, vy jste na to přesně ten pravý. Jenom mu neříkejte, že jsem vás poslal já.“

Truhlík se hnal rychlým cvalem a pod jeho kopyty mizel povrch Zeměplochy. Teď Mort zjistil, že meč dosáhne dál, než ho napadlo, dosáhl k samotným hvězdám. Mort s ním máchl napříč hlubinami vesmíru a zasáhl srdce žlutého trpaslíka, který se k jeho potěšení okamžitě změnil v novu. Stál ve třemenech, točil čepelí nad hlavou a smál se, když oblohou zářil modravý plamen, který za sebou nechával černou a spálenou stopu.

A nepřestal. Mort bojoval ze všech sil, když meč proťal obzor, zaskřípěl na pohořích, vysoušel moře a obracel zelené pralesy v prach a popel. Když se namáhavě obrátil v sedle, slyšel za sebou hlasy, slabé výkřiky přátel a příbuzných. Z mrtvé země se zvedaly prašné bouře, Mort se pokoušel uvolnit sevření, ale meč ho začal v dlani studit jako hořící led a zatahoval ho stále hloub a hloub do tance smrti, který neskončí, dokud nebude všechno mrtvo.

A ten čas nadešel a Mort stál úplně sám, jen se Smrtěm, který se na něj usmíval: „Skvělá práce, chlapče.“

A Mort řekl MORTE.

„Morte! Morte! Probuď se!“

Mort se pomalu vynořil ze snění jako mrtvola z hlubin vod. Bojoval s tím, svíral polštář a s ním i hrůzy spánku, ale někdo ho naléhavě tahal za ucho.

„Hmmmm?“ řekl.

„ Morte! “

„Cjé?“

„Morte, jde o otce!“

Otevřel oči a upřel nevidoucí pohled na Ysabell. Pak si vzpomněl na všechny události předešlé noci a ta vzpomínka ho udeřila jako pytel mokrého písku.

Spustil nohy z postele, ale jeho vědomí se ještě částečně halilo do cárů toho strašného snu.

„Dobrá, dobrá,“ přikývl. „Hned jdu za ním.“

„On tady není! Albert se zblázní!“ Ysabell stála u jeho postele a v rukou trhala kapesníček. „Morte, myslíš, že se mu mohlo něco stát?“

Podíval se na ni. „Nebuď blázen,“ uklidňoval ji. „Vždyť je to sám Smrť.“ Poškrabal se na bradě. Cítil se vyschlý, bylo mu horko a všechno ho svědilo.

„Ale ještě nikdy nebyl tak dlouho pryč. Ani tenkrát, když byl ten strašlivý mor v Pseudopolisu! Měl tady být už ráno, aby doplnil knihy, zkontroloval dílčí součty a —“

Mort ji chytil za paži. „Dobrá, dobrá,“ řekl tak chlácholivým tónem, jak jen dovedl. „Určitě je všechno v pořádku, jen se uklidni. Podívám se po něm… proč máš pořád zavřené oči?“