Terry Pratchett - Mort

„Princezny Keli,“ doplnil unaveně.

„Aha! Ano. Její,“ přikývl kancléř. „Portrét té — jak jste říkal — z ohňů a raket. Samozřejmě, chápu, že je to pro mágy maličkost, ale lidé to mají rádi. Na to, aby se udržely svaly loajality a poslušnosti v dobré formě, není nic lepšího, než tu a tam pořádná žranice, ohňostroj a trocha toho mávání z balkonu, to je moje řeč. Tak na to dohlédněte. Rakety — a popsané runami!“

Před hodinou se Dobrořez prokousal rejstříkem Obřího grimoáru zábav a legrací , opatrně smíchal určité množství věcí, které se celkem běžně najdou skoro v každé domácnosti, a přiložil k nim sirku.

S legrační vráskou nad obočím se zamyslel. Je zajímavé, kolik ingrediencí v kuchyni nevnímáte, dokud nevyletí komínem.

Začervenalý kolem očí a slabě páchnoucí kouřem se Dobrořez vydal ke královským komnatám. Míjel skupinky služebných zabraných do prací, které služebné dělají vždycky — a jak se zdá, na každou takovou práci musí být alespoň tři služebné. Kdykoliv si všimly Dobrořeza, okamžitě zmlkly, proběhly kolem něj se sklopenýma očima a hned za zády mu vybuchly v tlumený chichot. To se Dobrořeza velmi dotýkalo. Ne — upozornil se rychle — z nějakých osobních libůstek, ale protože mágům se má prokazovat patřičná úcta všeobecně. Kromě toho, některé ze služebných se na něj dívaly takovým způsobem, že ho napadaly naprosto nemagické myšlenky.

Pravda, pomyslel si, cesta k osvícení je jako cesta půl mílí rozbitého skla.

Zaklepal na dveře Keliiny komnaty. Otevřela mu služebná. „Tvá paní je uvnitř?“ otázal se tak vznešeným tónem, jaký jen svedl.

Služebná si přitiskla ruce k ústům. Ramena se jí roztřásla. Oči jí zableskly. A mezi prsty jí vytryskl zvuk podobný sykotu unikající páry.

Asi to jinak nejde, pomyslel si Dobrořez. Zdá se, že prostě dělám na ženy tenhle úžasný dojem.

„Je to snad nějaký muž?“ donesl se k němu zevnitř Keliin hlas. Služčiny oči zatěkal kolem a dívka naklonila hlavu na stranu, jako by si nebyla jistá tím, co slyšela.

„To jsem já, Dobrořez,“ oznámil Dobrořez.

„Aha, tak to je v pořádku. Můžeš dovnitř.“

Dobrořez se protlačil kolem služebné a pokusil se ignorovat tlumený smích, když děvče vyběhlo z místnosti. Samozřejmě každý věděl, že mágové nepotřebují gardedámu. Byl to jen tón, kterým princezna pronesla svoje „aha, tak to je v pořádku“, co se ho z nepochopitelných důvodů ošklivě dotklo.

Keli seděla u toaletního stolku a pročesávala si vlasy. Jen málokterý muž věta kdy spatřil, co nosí princezny pod svrchní šaty, a Dobrořez se k nim připojil výjimečně váhavě, ale zato se znamenitým sebeovládáním. Jen ohryzek, který mu poskakoval nahoru a dolů jako pouťový balonek na gumičce, ho zrazoval. Nebylo pochyb o tom, že teď nebude moci magii provozovat celé dny .

Princezna se otočila a Dobrořez zachytil závan pudru. Týdny , k sakru, celé týdny .

„Vypadáš nějaký rozpálený, Dobrořeze. Děje se něco?“

„Ehmpf.“

„Prosím?“

Otřásl se. Soustřeď se na ten hřeben, člověče na hřeben! „Jen takový malý kouzelný pokus, madam. Jsou to jenom drobné popáleniny.“

„Pořád se to hýbe?“

„Řekl bych, že ano.“

Keli se otočila nazpět k zrcadlu. Tvář jí zvážněla.

„Máme ještě čas?“

Tohle byla ta chvíle, které se bál. Udělal všechno, co mohl. Královského astrologa přinutili vystřízlivět na tak dlouho, aby potvrdil, že zítřek je nejvhodnější den, kdy se může obřad korunovace odehrát, a Dobrořez zajistil, aby začal jednu vteřinu po půlnoci. Bezohledně zkrátil počet a délku královských fanfár. Přesně načasoval obřad vyvolávání bohů, který měl provést nejvyšší kněz, a pak ho tvrdě upravil. Až to bohové zjistí, vznikne při obřadu pěkná tlačenice. Proces pomazání svatým olejem byl omezen na rychlé tupování za ušima. Skateboardy byly na Zeměploše neznámé, jinak by byl princeznin pohyb hlavní uličkou chrámu mnohem rychlejší. Ale to všechno pravděpodobně nebude stačit. Byl z toho strašlivě nervózní.

„Mám strach, že ne,“ odpověděl nakonec. „Bude to taktak.“

Viděl, jak na něj v zrcadle upřela oči.

„Málo času?“

„Velmi málo.“

„Chceš mi snad říci, že nás to může dostihnout už během korunovace?“

„Ehm. Spíš tak nějak, ehm, ještě před ní,“ přiznal Dobrořez zničeně.

Rozhostilo se ticho přerušované jen nervózním bubnováním princezniných prstů na okraj toaletního stolku. Dobrořez přemýšlel, jestli se princezna zhroutí, nebo rozbije zrcadlo. Místo toho řekla: „Jak to víš?“

Přemýšlel, jestli by se vykroutil odpovědí jako „já jsem mág, my takové věci vycítíme“, ale nakonec se rozhodl proti. Když se o něco takového pokusil naposled, vyhrožovala mu katovskou sekerou.

„Zeptal jsem se jednoho strážného na tu hospodu, o které mluvil Mort,“ vysvětloval. „Pak jsem spočítal vzdálenost, kterou to musí urazit. Mort tvrdil, že to postupuje tempem pomalé chůze, a já odhaduju tempo jeho chůze na —“

„Takhle jednoduché? Ty jsi nepoužil žádnou magii?“

„Obyčejný selský rozum. V dlouhodobých záležitostech je to mnohem spolehlivější než magie.“

Natáhla se a poplácala ho po ruce.

„Chudák starý Dobrořez,“ usmála se.

„Je mi teprve dvacet, madam.“

Vstala a přesunula se do šatny. Jedna z věcí, kterou se jako princezna naučíte, je, že jste vždy starší než kterýkoliv z vašich poddaných.

„Jistě, předpokládám, že musí existovat i něco takového jako mladší mágové,“ prohlásila přes rameno. „Jenomže lidé je většinou považují za staré. Čím to asi je?“

„Prostě necitlivý přístup, madam,“ prohlásil Dobrořez a obrátil oči v sloup. Slyšel, jak v šatně šustí hedvábí.

„Proč ses vlastně rozhodl stát se čarodějem?“ hlas měla tlumený, jako by si právě natahovala něco přes hlavu.

„Je to práce v teple a nemusíte zvedat nic těžkého,“ řekl Dobrořez. „A taky jsem chtěl zjistit, jak funguje svět.“

„A podařilo se ti to?“

„Nepodařilo.“ Dobrořez nebyl právě mistrem společenské konverzace, jinak by jistě nedovolil svým myšlenkám rozběhnout se natolik, že se bezmyšlenkovitě zeptal: „A jak vás napadlo stát se princeznou?“

Po chvíli zamyšleného ticha odpověděla: „Víš, oni to tak nějak rozhodli za mě.“

„Promiňte, já —“

„Být královského rodu, to je taková rodinná tradice. Předpokládám, že u mágů je to totéž. Tvůj otec byl jistě také mágem, že?“

Dobrořez zaskřípal zuby. „Ehm. Nebyl,“ vypravil ze sebe. „Asi ne, abych řekl pravdu.“

Věděl, co řekne princezna teď, a tady to bylo, přicházelo to spolehlivě jako východ slunce, napůl zvědavý a napůl pobavený hlas.

„Co jsem to… Ó ano, je to vážně pravda, že mágové nesmějí…“

„No, tak jestli to bylo všechno, tak půjdu,“ zvolal Dobrořez silným hlasem směrem k šatně. „Kdyby mě někdo hledal, ať jde podle výbuchů. Já… gnnnh !“

Keli vyšla z šatny.

Řekněme rovnou, že ženské šaty nepatřily k věcem, které by Dobrořeza nějak zvlášť zajímaly — je dokonce pravda, že když o ženách přemýšlel, představy, které si v duchu vyvolával, většinou vůbec šaty postrádaly — ale to, co teď viděl před sebou, mu doslova vzalo dech. Ten, kdo navrhl tyhle šaty, nevěděl, kdy má přestat. Výrobci poskládali krajku na hedvábí, olemovali to černým hermelínem, tam, kde se zdály šaty příliš obyčejné, našili perly, nařasili a načechrali rukávy, dodali stříbrné ozdůbky a pak začali znovu od hedvábí.