Terry Pratchett - Mort

„Morte nemohl by sis vzít něco na sebe?“ ozvala se Ysabell napjatým slabým hláskem.

Mort se na sebe podíval.

„Promiň,“ řekl zmateně, „neuvědomil jsem si, že… Kdo mě vlastně uložil do postele?“

„Já,“ pípla, „ale dívala jsem se jinam.“

Mort vklouzl do kalhot, natáhl si košili a s Ysabell v patách se rozběhl do Smrťovy pracovny. Tam našli Alberta, který poskakoval z nohy na nohu jako kachna na rozpálené pánvi. To, co se na staříkově tváři objevilo při Mortově příchodu, nemělo daleko k vděčnosti.

Mort si s úžasem všiml, že Albert má oči plné slz.

„V té židli nikdo neseděl,“ zakvílel Albert.

„Promiňte záleží na tom?“ zeptal se Mort. „Můj děda občas nepřišel domů několik dní, zvlášť když se mu podařil na trhu nějaký výnosný obchod.“

„Ale on tady byl vždycky,“ odporoval mu Albert. „Každé ráno, celou tu dobu, co ho znám, sedí tady za tím stolem a kontroluje dílčí součty. Je to jeho zaměstnání. Nikdy by nezmeškal.“

„No, součty snad nějaký ten den počkají,“ prohlásil Mort.

To, jak nálada v místi náhle poklesla, mu naznačilo, že se mýlí.

„Ne?“ zeptal se.

Albert i Ysabell jak ona povel zavrtěli hlavou.

„Jestliže nebudou dílčí účty dokonale v pořádku, mohla by se porušit celá rovnováha,“ vysvětlovala Ysabell. „Mohlo se mu stát cokoliv.“

„Nevysvětlil ti, co a jak?“ zeptal se Albert.

„Ne tak docela. Ve skutečnosti jsem začal s praxí. Řekl, že mi teorii vysvětlí později.“

Ysabell se dala do pláče.

Albert vzal Morta za ruku a dramatickými pohyby obočí mu naznačil, že by si měli promluvit opodál, v rohu místnosti. Mort za ním váhavě vykročil.

Stařík si prohrabal kapsy a nakonec z jedné vytáhl pomačkaný papírový sáček.

„Chceš peprmintku?“ nabídl.

Mort zavrtěl hlavou.

„Vážně ti nikdy nic o účtech neřekl?“ zeptal se Albert.

Mort znovu zavrtěl hlavou. Albert rozrušeně zacumlal, takže se mu z úst vydral zvuk, jako by někdo vytáhl zátku z boží vany.

„Jak jsi starý, chlapče?“

„Morte. Je mi šestnáct.“

„Jsou určité věci, které by se měl každý mládenec dozvědět dřív, než mu bude šestnáct,“ prohlásil Albert a vrhl rychlý pohled přes rameno na vzlykající Ysabell, která se choulila ve Smrťově křesle.

„Jo, tak tohle. To já znám, otec mi to všechno vysvětlil, když jsme vodili připouštět thargy. Když muž a žena —“

„Myslím to o vesmíru,“ vskočil mu Albert rychle do řeči. „Přemýšlel jsi o tom někdy?“

„Vím, že Plochu nesou na hřbetech čtyři sloni a ti stojí na krunýři obrovské želvy A’Tuin, která kráčí vesmírem.“

„Jenže to není všechno. Měl jsem na mysli celý kosmos, s časem, vesmírem, životem a smrtí, dnem a nocí a tak dál.“

„No, o tom jsem nijak zvlášť nepřemýšlel.“

„Vidíš? A to jsi měl. Důležité je, že součástí toho všeho jsou mezisoučty. Ty udržují smrt pod kontrolou. Ne jeho, Smrtě, ale prostě smrt. Jako, no —“ Albert pracně hledal nějaké přirovnání, „— jako aby smrt přišla přesně na konci života, rozumíš, a ne někdy potom, nebo dokonce předtím, a kvůli tomu se musí spočítat dílčí součty, aby všechna klíčová čísla seděla… ty tomu moc nerozumíš, co?“

„Bohužel.“

„Musí se vypočítat přesně,“ zamířil Albert přímo k věci. „A pak se musí vybrat ty správné životy. Přesýpací hodiny, jak se jim taky říká. Cesta sama je pak snadná záležitost.“

„A umíš to spočítat?“

„Ne, a ty?“

„Ne!“

Albert si nervózně přehodil bonbon v puse z jedné strany na druhou. „V tom případě se obávám, že je celý svět v řiti,“ pokýval hlavou.

„Podívejte, mně pořád není jasné, nač ta panika. Přísahal bych, že se prostě někde zdržel,“ prohlásil Mort, a jemu samotnému se ta slova zdála nepřesvědčivá. Nedovedl si představit, a že by někdo Smrtě držel za knoflík a trval na tom, aby mu Smrť vyprávěl ještě něco, nebo ho plácal po rameni a vykřikoval věci jako: „Neblázni, kámo, ještě pořád máš na jednu dvě čas. Na co tak spěcháš domů, tam už to znáš.“ Stejně tak bylo těžké uvěřit, že někdo nabídl Smrťovi vstup do kuželkářského týmu a vzal ho s sebou na velký klačský turnaj nebo že… V tom okamžiku si Mort uvědomil, že Smrť musí být jedním z nejosamělejších tvorů celého vesmíru. Na tom velkém mejdanu života s tvoření seděl neustále v kuchyni.

„Vím naprosto jistě, že se s pánem v poslední době něco dělo,“ mumlal Albert. „Vyskoč z toho křesla, děvče. Podíváme se na mezisoučty.“

Otevřeli hlavní účetní knihu.

Potom do ní dlouho zírali.

Pak se ozval Mort. „Co znamenají všechny ty značky?“

„Sodomy non sapiens,“ sykl Albert.

„Co to znamená?“

„To znamená, že bych se z toho spíš poskvrnil, než bych pochopil, k čemu to všechno je.“

„Takhle mluví mágové, že?“ zeptal se Mort.

„Ty víš pendrek o tom, jak mágové mluví. Já taky. Tady je potřeba zapnout mozek.“

Mort se znovu podíval na složitou spleť linek na stránce. Vypadalo to, jako by tam utkal svou pavučinu podivný pavouk a u každého křížového spojení se zastavil a připsal si pár poznámek. Mort na linky, číslice a litery díval tak upřeně, až ho začaly bolet oči a čekal alespoň nějakou jiskřičku, která by mu pomohla dál. Nepřihlásil se však jediný dobrovolník.

„Napadá tě něco?“

„Je to pro mě totéž, jak by na mě někdo mluvil klačsky,“ přiznal Mort. „Vždyť já nepoznám, jestli se to má číst vzhůru nohama nebo z boku.“

„Spirálou od středu na vnější,“ zavzlykala Ysabell na své židli v rohu.

Hlavy se jim srazily, když se oba vrhli ke středu obrovského svazku. Pak se podívali na ni. Pokrčila rameny.

„Otec mě naučil, jak se orientovat v mezisoučtech životních křižovatek,“ řekla, „vždycky, když jsem tady seděla a vyšívala, tak mi z nich dokonce četl nahlas.“

„Můžeš nám s tím pomoci?“ upíral na ni Mort oči.

„Ne,“ odpověděla mu a vysmrkala se.

„Jak to, že ne?“ zavrčel Albert. „Tohle je příliš vážná věc, než aby si někdo…“

„Chtěla jsem říct,“ odpověděla mu Ysabell ostrým tónem, „že já je umím udělat a vy že mě můžete pomoci.“

Cech ankh-morporských obchodníků se pustil do najímání velkého počtu mužů, kteří měli uši jako karfiol a pěsti jako velké pytle lískových ořechů. Měli za úkol přeškolit ty pomýlené osoby, které odmítly veřejně uznat mnoho míst svého půvabného města za přitažlivá a dožadovaly se jejich změny. Tak například filozofa Jatrahustu našli plavat obličejem dolů po řece jen několik hodin potom, co pronesl svůj nesmrtelný výrok o tom, že „člověk, který omrzel Ankh-Morpork, toho vlastně omrzelo po kolena hluboké bahno“.

Proto je poctivé zdržet se u jedné z těch věcí — z těch mnoha lepších věcí, pochopitelně —, které rozšířily slávu Ankh-Morporku po celém vesmíru.

Je to jídlo.

Obchodní stezky poloviny celé Plochy procházejí městem nebo vedou po hladině obrovské a líné řeky Ankhu. Více než tři pětiny ras a národů Plochy jsou ve městě zastoupeny svými příslušníky. V Ankh-Morporku se střetávají kuchyně poloviny světa, na jídelních lístcích je tisíc druhů zeleniny, patnáct set sýrů, dva tisíce druhů koření, tři sta odlišných mas, dvě stě různých ras opeřenců, pět set rozličných druhů ryb, stovka variací na téma těstoviny, sedmdesát různě velkých druhů vajec, padesát zástupců rodiny hmyzu, třicet typů jedlých mlžů, upravuje se dvacet příslušníků rodiny plazů a ještěrů a ještě světlehnědé bradavičnaté něco, čemu se říká klačský stěhovavý lanýž — močálovka.