Terry Pratchett - Mort

Bylo skutečně neuvěřitelné, co se dá udělat s několika uncemi drahého kovu, přehršlí výměšků poraněných škeblí, kožešinou mrtvých hlodavců a výměškem hmyzích zadečků. Princezna šaty ani tak nenesla, ale obývala, a jestli spodní okraj volány zdobené sukně nepodpírala kolečka, musela být mnohem silnější, než se zdálo.

„Co tomu říkáš,“ řekl a pomalu se otáčela. „Nosila je moje maminka a babička a její matka.“

„Cože, všechny najednou?“ podivil se Dobrořez, i když by tomu klidně věřil. Jak se do nich dostala? pomyslel si v duchu. Ta věc má určitě někde vzadu dvířka.

„Patří k rodinnému dědictví. Na živůtku mají pravé démanty.“

„Která část je živůtek?“

„Tohle.“

Dobrořez se zatřásl. „To je velmi působivé,“ vypravil ze sebe ve chvíli, kdy znovu začal důvěřovat svému hlasu. „Ale nemyslíte, že je to tak trochu příliš usedlé ?“

„Je to královské.“

„Jistě, ale asi vám to nedovolí pohybovat se nijak rychle, že?“

„Nemám v úmyslu utíkat. Jde mi především o důstojnost.“ Její brada opět naznačila rodovou příbuznost s jejím dávným předkem — dobyvatelem, který se, kdykoliv to bylo jen trochu možné, pohyboval tryskem a důstojnosti měl tolik, kolik se vešlo na hrot jeho kopí.

Dobrořez rozhodil ruce.

„Dobrá,“ přikývl. „Tak jo. Všichni děláme, co je v našich silách. Doufám jenom, že se objeví Mort s nějakým skvělým nápadem.“

„Je těžké spoléhat na ducha,“ řekla Keli. „Vždyť prochází zdmi!“

„Taky jsem o tom přemýšlel,“ přikývl Dobrořez. „Je to ale záhada, co? Prochází věcmi jedině tehdy, když neví, že to dělá. Myslím si, že je to civilizační choroba.“

„Cože?“

„Včera v noci jsem si byl skoro jistý. Začíná být skutečný.“

„Ale vždyť jsme všichni skuteční. Ty jsi přece skutečný a předpokládám, že já taky.“

„Jenže on začíná být skutečnější. Výjimečně skutečný. Skoro tak skutečný jako Smrť, a nic skutečnějšího už není. Vůbec nic.“

„Jsi si naprosto jistá?“ zeptal se Albert podezřívavě.

„Samozřejmě,“ odpověděla mu Ysabell. „Spočítej si to sám, jestli mi nevěříš!“

Albert vrhl pohled na obrovskou knihu a jeho tvář byla zosobněním nejistoty.

„No, možná že to tak opravdu je,“ připustil neohrabaně a opsal si útržek papíru dvě jména.

„Je jenom jeden způsob, jak zjistit, jestli je to pravda.“

Vytáhl horní zásuvku Smrťova psacího stolu a vyjmul z ní velký kovový kruh, na kterém byl navlečen jediný klíč.

CO CHCETE DĚLAT? zeptal se Mort.

„Půjdem se podívat na časoměry,“ řekl Albert. „Musíte jít se mnou.“

„Morte!“ sykla Ysabell.

„Co je?“

„To, co jsi právě řekl —“ na okamžik se odmlčela a pak dodal, „ale nic, jenom že to znělo… divně.“

„Ptal jsem se ho jenom, co má v úmyslu,“ podivil se Mort.

„Ano, ale — to nic.“

Albert prošel kolem nich a podobný dvounohému pavouku vyšel bokem do chodby. Došli ke dveřím, které byly neustále zamčeny. Klíč hladce vklouzl do zámku. Dveře se otevřely. Panty nevydaly ani to nejmenší zaskřípění, vyšel z nich jen závan nejhlubšího ticha.

Zevnitř se vyřinul řev písku.

Mort s Ysabell zůstali ochromeně stát na prahu, zatímco Albert vykročil do uličky mezi policemi plnými skla. Ten zvuk nepronikal do těla jen prostřednictvím sluchu, ale i nohama a vnikal dovnitř lebeční klenbou a pronikal do mozku, který zakrátko nebyl schopen myslet na nic jiného než na hukot a sykot, na šedivý sypký hluk, zvuk milionů ubíhajících životů, které se řítí ke svému nevyhnutelnému konci.

Pokoušeli se dohlédnout na konec nedohledných řad časoměrů, z nichž každý byl jiný než ty ostatní a nesl jiné jméno. Světlo pochodní se rozlévalo kolem stěn a odráželo se od skleněných baněk, takže prakticky na každých hodinách zářila jedna droboučká hvězda. Vzdálenější části místnosti se ztrácely v galaxii světel.

Mort cítil, jak mu Ysabelliny prsty sevřely paži. Když promluvila, zněl její hlas tiše a stísněně.

„Morte, některé z nich jsou tak maličké.“

JÁ VÍM.

Její stisk pomaličku a opatrně povolil, odtáhla ruku jako někdo, kdo právě položil poslední díl na domeček z karet a teď má strach, aby se mu celá stavba nezřítila.

„Řekni to ještě jednou,“ poprosila tiše.

„Řekl jsem, že to vím. S tím se ale nedá nic dělat, ty jsi tady nikdy předtím nebyla?“

„Ne.“ Maličko se odtáhla a upřeně se mu dívala do očí.

„Řekl bych, že to není o nic horší než v knihovně,“ prohlásil Mort a sám tomu téměř věřil. Jenže v knihovně o tom jenom čtete, tady vidíte, jak se to děje .

„Proč se na mě tak divně díváš?“ dodal.

„Pokouším si vzpomenout, jakou barvu měly tvé oči,“ odpověděla, „protože —“

„Kdy už toho vy dva konečně necháte!“ vykřikl na ně Albert do hukotu písku. „Tudy!“

„Hnědé,“ naklonil se Mort k Ysabell. „Mám hnědé oči. Proč?“

„Pospěšte si!“

„Raděj mu běž pomoci,“ pobídla Morta Ysabell. „Zdá se, že je opravdu rozčilený.“

Mort vykročil za Albertem a v mozku se mu najednou rozprostřel mrak nejistoty. Opatrně vykročil po dlaždicích podlahy k místu, kde stál Albert a netrpělivě poklepával nohou o zem.

„Co mám dělat?“ zeptal se.

„Nic, jen pojď za mnou.“

Z hlavní místnosti vybíhala řada postranních chodeb, které byly od země až ke stropu lemovány přesýpacími hodinami. Tu a tam byly police přerušeny kamennými pilíři, kde bylo ve světle pochodní vidět hranaté značky. Albert se na ně občas podíval, ale v zásadě procházel bludištěm syčících chodeb, jako by je znal nazpaměť.

„Tady má své hodiny každý člověk, Alberte?“ zeptal se Mort.

„Ano.“

„Připadá mi, že to místo tady na to není dost velké.“

„Slyšel jsi někdy o víceprostorové topografii?“

„No — ne.“

„Pak bych si na tvém místě nechal své úsudky pro sebe,“ ušklíbl se Albert.

Zastavil se před další policí plnou hodin, podíval se znovu na papírek v ruce, přeběhl rukou po jedné řadě a najednou z ní vytáhl hodiny. Horní polovina byla skoro prázdná.

„Podrž to,“ vstrčil je Mortovi do rukou. „Jestli jsou její výpočty správné, měly by být ty druhé někde poblíž. Aha, tady.“

Mort obracel oboje hodiny v rukou. Jedny měly všechny znaky důležitého života, zatímco ty druhé byly malé a obyčejné.

Mort si přečetl jména. To první dávalo tušit, že se jedná o šlechtice odněkud z oblasti agateánského impéria. Na druhých byla sbírka piktogramů, které jak poznal, pocházely z posměrného Klače.

„Tak na cestu,“ zavrčel Albert. „Čím dřív vyrazíš, tím dřív to budeš mít za sebou. Přivedu ti Truhlíka k předním dveřím.“

„Zdá se vám, že mám něco s očima?“ zeptal se Mort s úzkostí.

„Nevidím na nich nic divného,“ zavrtěl hlavou Albert. „Trochu začervenalé a trochu modřejší než obyčejně, nic zvláštního.“

Mort za ním kráčel mezi regály nazpět ke vchodu. Ysabell ho pozorovala, když sňal z držáku u dveří meč a letmým švihem vyzkoušel jeho ostří, stejně jako to dělával smrť. A při tom zvuku, který připomínal vzdálené zahřmění hromu, se Mort nelítostně zasmál.

Poznala tu chůzi. On se začal krást .