Terry Pratchett - Mort

Mort se podíval na zašlé hřbetní řádky nejbližších knih. „Zdá se, že nejsou abecedně seřazené,“ zasténal vzápětí.

Zvedli hlavy. Prošli několik vedlejších uliček. Namátkou vytáhli několik knih z nižších polic a zvířili při tom mračna prachu.

„To je hloupé,“ zavrtěl nakonec Mort hlavou. „Tady jsou celé miliony životů. Naděje, že najdeme ten pravý, není ani…“

Ysabell mu položila dlaň na ústa.

„Poslouchej!“

Mort se pokusil přes její prsty něco zamumlal, ale pak najednou pochopil. Napjal uši a pokoušel se v těžkém sykotu absolutního ticha zaslechnout nějaký zvuk.

A pak to objevil. Jemný vzrušený škrabot. Kdesi vysoko, vysoko nad jejich hlavami, někde v neproniknutelné temnotě na vrcholu regálového útesu se stále ještě psal nějaký život.

Podívali se rozšířenýma očima jeden na druhého. Pak Ysabell řekla: „Když jsme šli sem, minuli jsme žebřík na kolečkách.“

Malá kolečka ve spodní části žebříku skřípala, když se do něj Mort opřel. Horní část se dala do pohybu současně, jako by tam nahoře v temnotě byla další sada koleček upevněných na kolejničce. „Výborně,“ pochvaloval si Mort. „Teď mi dej svíčku a já tam…“

„Jestli musí svíčka nahoru, jdu s ní,“ oznámila mu Ysabell pevně. „Ty zůstaň tady dole, a až ti řeknu, popojeď s žebříkem. A nepokoušej se mě přesvědčovat!“

„Tam nahoře to může být nebezpečné,“ varoval ji Mort galantně.

„Spíš to může být nebezpečné tady dole,“ upozorňovala ho Ysabell. „Raději budu nahoře a se světlem, díky.“

Položila nohu na první příčku a za chvilku se změnila v temný stín orámovaný září svíčky, který se pomalu zmenšoval.

Mort přidržoval žebřík a pokoušel se nemyslet na všechny ty životy, které se kolem něj tísní. Čas od času shora spadl meteor v podobě horkého vosku, rozpleskl se vedle něj na podlaze a vytvořil v silné vrstvě prachu malý kráter. Ysabell teď byla pouze vzdálená světluška kdesi vysoko v temnotě a Mort cítil, jak každý její další krok rozechvívá žebřík.

Nakonec se zastavila. Připadalo mu to jako celá věčnost.

Pak se k němu shůry snesl její hlas přidušený okolním mrtvým tichem.

„Morte, já to našla.“

„Výborně, vezmi to dolů.“

„Morte, měl jsi pravdu.“

„To jsem rád, díky. Slez s tím dolů.“

„Ano, ale Morte? Kterou mám vzít?“

„Nedělej zmatky, ta svíčka už dlouho nevydrží!“

„Morte!“

„Co je?“

„Morte, těch knih je plná police !“

Už začínalo skutečně svítat, byl to ten krátký kousek dne, který nepatřil nikomu, snad jen rackům v morporských docích, přílivu, stoupajícímu proti proudu řeky, a teplému posměrnému větru, který ke složitému pachu města přidával vůni jara.

Smrť seděl na uvazovacím pacholeti a díval se na moře. Rozhodl se, že přestane být opilý, protože ho z toho začínala bolet hlava.

Zkusil už rybaření, tanec, hazardní hry a pití, čtyři z věcí považovaných za největší lidská potěšení, a stále ještě pochyboval o tom, zda tomu rozumí. U jídla byl šťastný — Smrť miloval dobré jídlo jako každý jiný. Nedovedl přijít na jakoukoliv jinou činnost, která by přinesla tělu z masa a kostí… no tedy, vlastně on na ni přišel, ale byla to zábava právě jen pro tělo z kostí a masa. Nedovedl si představit, jak by si ji mohl dopřát bez některých zásadních tělesných úprav a doplňků, a tolik zase v zájmu výzkumů obětovat nehodlal. Kromě toho se přesvědčil, že lidé od téhle zábavy s přibývajícími léty čím dál tím víc upouštějí, takže zase nemohla být tak skvělá.

Smrť měl pocit, že za celý svůj život lidi nepochopí. Pod teplými slunečními paprsky začala z kamenů dláždění stoupat pára a Smrť pocítil slaboučký záchvěv toho neodbytného jarního volání, které dovede v pralese vypumpovat tisíce tun mízy do korun padesátimetrových stromů.

Odněkud přiletěl racek, snesl se docela nízko a začal Smrťovi kroužit kolem hlavy. Jednooká kočka, které už zbýval poslední z jejích osmi životů a jediné ucho, se vynořila z pelechu v hromadě krabic od ryb, natáhla se, zazívala a otřela se Smrťovi o nohy. Větřík od moře se prodral pověstným morporským ovzduším a donesl k němu závan vůně koření a čerstvého chleba.

Smrť žasl sám nad sebou. Nemohl si pomoci. Cítil, že se mu líbí život a nechce být Smrť.

NĚCO SE MNOU NENÍ V POŘÁDKU, pomyslel si.

Mort se vyšplhal po žebříku vzhůru k Ysabell. Žebřík se sice třásl, ale zdálo se,že je bez obtíží unese. Ta strašlivá výška ho neznepokojovala, protože všude pod nohama měl neproniknutelné temno.

Některé z prvních Albertových knih už se skoro rozpadaly. Namátkou se pro jeden ze svazků natáhl a cítil, jak se pod nimi při tom pohybu žebřík chvěje. Podal si ho a otevřel někde veprostřed.

„Natáhni se sem s tou svíčkou,“ zašeptal.

„Dokážeš to přečíst?“

„Trochu jo —“

— stvorzeno geho vlastní rukú, ale byl gesť trpce zklamán poznáním, zze vszichni lidé drzíve czi později zemrzíti musí, a przísahal gesť sám sobě, zze dle sebe bude hledati nesmrtelnosť. ,Tak‘ rzekl jedenkráte kýmus mladýmu mákovi, ,vystúpíme sami na piedestal boha.‘ Nazegtrzku gesť hustě prszelo, a proto Alberto —

Je to napsáno hrozně starým jazykem,“ prohlásil. „Muselo to být napsáno dřív, než vymysleli novou interpunkci. Podívejme se na tu poslední.“

Byly to skutečně Albertovy knihy. Mort zahlédl několik zmínek o topinkách.

„Podívejme se,“ řekla Ysabell, „co dělá v téhle chvíli.“

„Myslíš, že jo? Připadá mi to tak trochu jako špehování.“

„No a co, máš strach?“

„Tak dobrá.“

Listoval posledním svazkem, až narazil na nepopsané strany, a pak se vrátil. Našel poslední okamžiky Albertova života, které popisovaly čistou stranu poměrně udivující rychlostí, když vezmeme v potaz, že byla noc. Většina životopisů toho o spánku moc neříká, pokud se nejedná o výjimečně živé sny.

„Drž tu svíčku pořádně, ano? Nemusíme mu pobryndat život.“

„Proč ne? Stejně je pořád celý umaštěný.“

„Přestaň se hihňat, nebo nás oba shodíš. Tak, teď se podíváme na ten poslední odstavec…“

„— plížil se dusivou temnotou depozitu,“ četla Ysabell, „— a oči upíral na slabou záři svíčky vysoko nad hlavou. Špehují, pomyslel si, ti malí parchanti strkají nosy do věcí, do kterých jim vůbec nic není —“

„Morte! On je —“

„Tiše, nevidíš, že čtu?“

„— rozhodnut, že tomu brzo učiní přítrž. Albert se tiše připlížil ke spodnímu konci žebříku a připravoval se do něj ze všech sil strčit. Mistr se o tom nikdy nedozví. Poslední dny se stejně chová velmi podivně a všechno to byla vina toho kluka —“

Mort se podíval do Ysabelliných zděšených očí.

Pak dívka vytrhla Mortovi knihu z ruky, podržela ji na délku paže od žebříku, a zatímco upírala nehybný pohled Mortovi do očí, pustila ji.

Mort viděl, jak se jí pohybují rty, a současně si uvědomil, že i on v duchu počítá.

Tři, čtyři —

Zezdola se ozval dutý náraz, přidušený výkřik a pak zase zavládlo ticho.

„Myslíš, že jsme ho zabili?“ zeptal se po chvilce Mort.

„Cože? Tady? No, koneckonců, stejně jsem od tebe nikdy nic moc chytrého neslyšela.“