Terry Pratchett - Mort

„Přeješ si odejít?“ pozvedl vládce obočí.

„Neodkladné státní záležitosti, ó, Pronikavě důvtipné zosobnění —“

„Posaď se. Člověk, který si přeplní žaludek, by neměl spěchat od stolu, je to velmi špatné na trávení,“ usmál se vládce a stráže souhlasně přikývly. „Kromě toho nevím o žádných neodkladných státních záležitostech, pokud se to netýká oné malé lahvičky s nápisem protijed, kterou ukrýváš v tom černém vyřezávaném stolku, ve svých komnatách, ó, lampo půlnočního oleje.“

Vezírovi začalo zvonit v uších. Začal modrat ve tváři.

„Vidíš?“ usmál se vládce. „Člověku s těžkým žaludkem stačí několik neopatrných pohybů a v tu ránu je po náladě. Teď dám příkaz, aby tuhle zprávu rychle roznesli do všech koutů mé země, a upozorním tak všechny, kdo by se chovali stejně neopatrně jako ty, co všechno by je mohlo potkat.“

„Musím… musím vám blahopřát… Vaše Zosobnění… to je opravdu moudré rozhodnutí,“ vypravil ze sebe vezír a padl obličejem přímo do mísy vařených krevetek.

„Měl jsem skvělého učitele,“ kývl vládce hlavou.

TAKY UŽ BYLO NA ČASE, pomyslel si Mort a máchl mečem.

O vteřinku později se vezírova duše zvedla z mísy a pohrdavě si Morta prohlížela.

„Co jsi zač, barbare?“

SMRŤ.

„Ty nejsi má smrt,“ odpověděl vezír pevně. „Kde je nebeský drak černého ohně?“

NEMÁM ČAS, odpověděl Mort. Ve vzduchu za vezírovou duší se začaly tvořit stíny. Několik z nich na sobě mělo královská roucha, ale bylo jich tam mnohem víc, a jak se zdálo, už se nemohly dočkat, až nově příchozího přivítají do říše mrtvých.

„Mám dojem, že tamhle jsou nějací lidé, kteří by si s tebou rádi promluvili,“ řekl Mort a vydal se rychle na zpáteční cestu. Když vcházel do hlavní chodby, začala vezírova duše křičet…

Ysabell stála trpělivě vedle Truhlíka, který si dopřával opožděný oběd na pět set let staré bonsaji.

„Tak jednoho máme z krku,“ oznámil Mort a zvedl se do sedla. „Pojď. Z toho dalšího mám nějaký nedobrý pocit a čas hrozně utíká.“

Albert se zhmotnil uprostřed velké haly Neviditelné univerzity přesně na tom místě, odkud zmizel před dvěma tisíci lety.

Spokojeně zabručel a oprášil z róby několik smítek.

Začal si uvědomovat, že ho lidé pozorují nebo že si ho prohlížejí, a když zvedl hlavu, všiml si, že se zhmotnil přímo pod nosem svého mramorového já v nadživotní velikosti.

Posunul si brýle a nevrle se zadíval na bronzovou tabulku připevněnou na podstavci. Pravilo se na ní:

A potom věřte na předpovědi, pomyslel si. Když už o něm měli takové mínění, mohli alespoň zaplatit pořádného sochaře. Tohle bylo ostudné. Nos byl celý špatně. A tomuhle říkají noha? A taky do pomníku vandalové ryli svá jména. A ten klobouk? V tom by nevylezl na ulici ani mrtvý! Samozřejmě, pokud to půjde, nikdo ho mrtvého neuvidí.

Albert na tu odpornost vrhl oktarínový blesk a spokojeně se zašklebil, když se rozpadla na prach.

„To bychom měli,“ prohlásil jen tak všeobecně pro celou Plochu. „Vrátil jsem se.“ Mravenčení vytvořené magií se mu pomalu rozlilo vzhůru paží a rozehřálo mysl. Jak strašně mu to celé ty roky chybělo…

Při zvuku výbuchu se z obrovských dvojitých dveří vyrojili mágové, a bohužel si hned z počátku vytvořili mylný předpoklad.

V čele haly stál prázdný podstavec. Všude se vznášela oblaka mramorového prachu. A směrem od něj přicházel sám Albert, který si něco bručel pod vousy.

Mágové v zadních řadách davu začali mizet tak rychle, jak to jen šlo. Nebyl mezi nimi jediný, kdo by v dobách bujarého mládí nenatáhl starému Albertovi na hlavu nějakou součást nočního oděvu či do některé části jeho těla nevyryl své jméno nebo alespoň monogram. Pravidelně zalévali podstavec sochy pivem a o majálesu, kdy pití bylo mnohem víc než toalet, ještě něčím mnohem horším. V těch okamžicích jim to připadalo jako skvělý a legrační nápad. Teď ne.

Tváří v tvář zjevení z podstavce zůstaly jen dvě postavy. Jedna proto, že se jí roucho zachytilo na klice dveří, a ta druhá nebyla člověk, ale opice, která se prostě nevzrušoval zbytečně složitými lidskými záležitostmi.

Albert chytil mága, který se pokoušel se zoufalým úsilím projít zdí. Muž zaječel.

„Dobrá, tak dobrá! Přiznávám, byl jsem tehdy opilý, věřte mi, já tím nemyslel nic zlého, jemináčku vážně, vůbec nic, upřímně toho lituju, vážně toho lituju —“

„Co to blábolíte, člověče?“ zeptal se ho Albert, upřímně překvapený.

„— strašlivě toho lituju, ani vám nedokážu vypovědět jak moc, věřte mi, že —“

„Přestaň s těmi pitomostmi!“ Albert se podíval na malého opičáka, který se na něj přátelsky usmál. „Jak se jmenujete, člověče?“

„Jistě, pane, přestanu, pane, okamžitě přestanu, pane, už žádné pitomosti, pane… Mrakoplaš, pane. Pomocný knihovník, pane, když dovolíte.“

Albert si ho prohlédl od hlavy k patě. Ten člověk měl zoufale ošoupaný vzhled jako něco, co by nutně potřebovalo do prádelny. Došel k názoru, že jestliže to s magií došlo takhle daleko, je načase, aby s tím někdo něco udělal.

„Jaký knihovník by si tebe vzal za pomocníka?“ zeptal se popuzeně.

„Oook.“

Za ruku se ho pokusilo uchopit něco jako teplá rukavice z měkké kůže.

„Opice! Na mé univerzitě!“

„Orangutan, pane. Býval mágem, ale bohužel se dostal do víru magie, pane, a my nejsme schopni proměnit ho do původní podoby. Je jediný, kdo ví o každé knize,“ vysvětloval Mrakoplaš s naléhavostí v hlase. „Starám se mu o banány,“ dodal, protože měl pocit, že jeho odpověď potřebuje doplnění.

Albert se na něj nevrle podíval. „Zavři zobák.“

„Okamžitě zavírám zobák, pane.“

„A řekni mi, kde je Smrť?“

„Smrť, pane?“ opakoval Mrakoplaš a narazil zády do zdi.

„Vysoký, kostnatý, modré oči, krade se a MLUVÍ ASI TAKHLE… viděl jsi ho teď někdy?“

Mrakoplaš polkl. „V poslední době ne, pane.“

„Dobrá, chci s ním mluvit. Tyhle nesmysly musí přestat. Zarazím to okamžitě , rozumíš? Chci tady mít do půl hodiny shromážděno osm nejstarších mágů, rozumíš, do půl hodiny, a s sebou budou mít všechno potřebné k provedení obřadu Ašk-Ente, je to jasné? Ne, že by mi pohled na tebe dodával příliš důvěry. Jste spolek líných povalečů a ty mě přestaň chytat za ruku!“

„Oook.“

„Teď jdu do hospody,“ štěkl Albert. „Kde se tady dneska dostane něco alespoň o chlup lepšího než kočičí chcanky?“

„No, snad u Bubnu,“ zamyslel se Mrakoplaš.

„U prokopnutého bubnu? Ve Filigránské uličce? Pořád ještě na svém místě?“

„Na, maličko změnili jméno a taky ho nedávno od základů přestavěli, ale to místo — hm — je na tom místě už dlouhá léta, pane. Předpokládám, že budete pěkně vyschlý, co, pane?“ zamrkal Mrakoplaš s opatrným náznakem kolegiality.

„Co ty o tom můžeš vědět?“ podíval se na něj Albert přísně.

„Absolutně nic, pane,“ odpověděl okamžitě Mrakoplaš.

„Takže jdu k Bubnu. Půl hodiny, nezapomeň. A jestli na mě nebudou všichni čekat, až se vrátím, tak… no radil bych jim, aby tady raději byli.“