Terry Pratchett - Mort

Matička ho s hlavou nakloněnou na stranu chvíli pozorovala. Pak řekla: „Aha. Jakpak se jmenujete, mladíku?“

„Mort,“ vzlykl Mort. „To je z Mortimera.“

„Tak dobrá, Morte. Předpokládám, že máš někde u sebe moje přesýpací hodiny.“

Mort krátce přikývl. Sáhl do opasku a vytáhl hodiny. Čarodějka na ně pohlédla kritickým okem.

„No, pořád ještě zbývá nějaká minutka,“ prohlásila. „Takže teď nesmíme ztrácet čas. Jenom vteřinku, než zamknu.“

„Ale vy tomu nerozumíte!“ zalkal Mort. „Všechno jsem to popletl! Nikdy předtím jsem to nedělal!“

Konejšivě ho popleskala po ruce. „Já taky ne,“ usmála se. „Zkusíme to spolu. Teď buď hodný chlapec, seber tu kosu a snaž se chovat jako dospělý mužský.“

Navzdory jeho protestům ho vystrkala ven do sněhu, vyšla za ním, přitáhla dveře a zamkla je na velký kovový zámek. Klíč od něj pověsila na hřebík vedle dveří.

Mráz svíral les v drtivém obětí a tiskl stromy, až jim praskaly kořeny. Měsíc sice nesvítil, ale nebe bylo plné velkých jasných hvězd, které ještě zvyšovaly pocit chladu.

Matička Šlachromá se roztřásla.

„Támhle je takový starý špalek,“ prohlásila konverzačním tónem. „Je odtamtud moc krásný výhled po celém údolí. Samozřejmě v létě. Ráda bych si sedla.“

Mort jí pomohl přes závěje a oprášil z ležícího špalku sníh. Sedli si na něj a hodiny položili mezi sebe. Ať už byl v létě výhled sebekrásnější, teď z něj zbývalo jen několik černých kamenů, které se rýsovaly proti ještě černější obloze, ze které se tiše řinul sníh.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ ozval se nakonec Mort. „Zdá se mi, že mluvíte, jako byste umřít chtěla.“

„Víš, jsou tady pořád ještě některé věci, které mi budou chybět,“ přikývl. „Ale je jich stále míň a míň. Je čím dál tím řidší. Život, myslím. Už se nemůžeš spolehnout na vlastní tělo a je čas něco s tím udělat. Myslím, že je právě tak čas zkusit zase něco jiného. Řekl ti, že všichni lidé, kteří mají něco společného s kouzly nebo magií, ho vidí?“

„Ne,“ odpověděl ne tak docela po pravdě Mort.

„No jo, je to tak.“

„Nemá mágy ani čarodějky nijak v lásce,“ odvážil se Mort.

„Nikdo nemá rád chytráky,“ přikývla se spokojeným úsměvem. „my mu děláme jenom potíže, víš? Kněží, ti ne, proto má rád kněze.“

„O tom nikdy nemluvil,“ podivil se Mort.

„Jistě. Kněží lidem vykládají, o kolik se budou mít líp, až umřou. My se jim snažíme vysvětlit, že by se mohli mít dobře už tady, jen kdyby se trochu snažili.“

Mort zaváhal. Chtěl říci: Nemáte pravdu, on takový vůbec není, je mu jedno, jestli jsou lidé dobří, nebo špatní, pokud jsou přesní. A taky je hodný na kočky, dodal v duchu.

Nakonec si to však rozmyslel. Pochopil, že každý člověk potřebuje něco, v co by mohl věřit. Ozvalo se vlčí zavytí, tentokrát tak blízko, že se Mort poplašeně ohlédl. Další zavytí mu odpovědělo na druhé straně údolí. Z různých míst lesa se pak ozval celý sbor vlčích hrdel. Mort v životě neslyšel nic tak pochmurného.

Podíval se po očku na tichou postavu Matičky Šlachromé a pak s rostoucí panikou na hodiny. Vyskočil na nohy chňapl po kose a máchl jí oběma rukama.

Čarodějka vstala a tělo nechala sedět.

„Skvělá práce,“ řekla. „Na vteřinku jsem si myslela, že jsi mě minul, věříš?“

Mort se opřel o strom, zadýchaně lapal po dechu a pozoroval Matičku, která se vrátila ke špalku a prohlížela si sama sebe.

„Hmm,“ prohlásila potom dotčeně. „Čas by se měl za takové věci zodpovídat.“ Zvedla ruku, a když viděla, jak jí dlaní prosvítají hvězdy, zasmála se.

Pak se změnila. Mort už něco takového viděl předtím, stávalo se to ve chvíli, kdy si duše uvědomila, že už není spoutána fyzikálním polem těla, ale nikdy neviděl změnu tak cílevědomou. Čarodějčiny vlasy se rozvinuly z pevného šedého drdůlku, změnily barvu a prodloužily se. Tělo se narovnalo. Vrásky se vyrovnaly a zmizely. Hladké šaty z šedé vlny se rozvlnily jako mořská hladina, a když se ustálily, obtahovaly úplně jinou a velmi znepokojivou sadu křivek.

Podívala se na sebe, zvonivě se zasmála a změnila šedé šaty na něco přiléhavého v barvě jarního listí.

„Tak co říkáš, Morte?“ zeptala se. Předtím byl její hlas suchý a třaslavý. Teď z něj čpěl muškát, javorový sirup a další věci, na které stačilo Mortovi pomyslet a ohryzek se mu rozhoupal jako balonek na gumičce.

„…“ bylo všechno, co ze sebe vypravil a kosu svíral tak, že mu klouby zbělely.

Přišla k němu krokem, který by ladností zahanbil i hada plovoucího v říčním proudu.

„Neslyšela jsem, co jsi říkal?“ zapředla.

„M-m-moc hezké,“ vypravil ze sebe. „Takhle jste kdysi vypadala?“

„Takhle jsem v duchu vypadala stále.“

„Oh.“ Mort vstal. „Musím vás odvést,“ řekl.

„Já vím,“ odpověděla. „Jenže já tady zůstanu.“

„To nemůžete udělat! Víte, já —“ hledal vhodná slova, „— víte, když tady zůstanete, tak se za chvilku jako rozmažete a zřídnete a nakonec —“

„Už se na to těším,“ prohlásila odhodlaně. Naklonila se k němu a polibek, který mu dala, byl stejně lehký jako povzdech jepice. Už v tom okamžiku začala blednout a nakonec z ní zbyl právě jen ten polibek, podobně jako u kočky Šklíby, jenže tohle v sobě mělo mnohem více erotiky.

„Buď opatrný, Morte,“ ozval se mu její hlas v hlavě. „Možná že by sis své zaměstnání zatím rád udržel, ale co když budeš chtít přece jednou odejít?“

Mort stál s přihlouplým výrazem a držel se za tvář. Stromy kolem mýtiny se zachvěly, pak ve větru zazněl smích a všude se znovu rozhostilo mrazivé ticho.

Růžovou mlhou v hlavě se k Mortovi prodral smysl pro povinnost. Vytáhl druhé hodiny a podíval se na ně. Ani v nich už mnoho písku nezbývalo.

Skleněné baňky byly vyzdobeny rytinou lotosových květů. Když do nich Mort klepl prstem, ozvalo se zvonivé „ómmmm“.

Rozběhl se po chřupajícím sněhu k Truhlíkovi a vyskočil do sedla. Kůň zvedl hlavu, zařehtal a vrhl se s kokem ke hvězdám.

Ze střechy světa visely závoje modrých a zelených plamenů. Nad Plochou pomalu a majestátně tančily závěsy oktarínové záře, kouzelná aurora coriolis , která vznikala, když se mocný energetický výboj stabilního pole Plochy spojil, a tak se uzemnil přes zelený led hor Středu.

Ústřední pilíř Cori Celesti, sídlo zeměplošských bohů, byl šestnáct mil vysoký sloup jiskřícího zeleného ledu podobného živému ohni.

Byl to pohled, který vidělo jen několik smrtelníků. Mort bohužel nebyl jedním z nich, protože vystrašený k smrti ležel Truhlíkovi na mohutném krku a bořil obličej do jeho husté hřívy, zatímco se kůň hnal noční oblohou a za ním se jako chvost komety táhla sražená pára.

Kolem Cori Celesti se shlukla řada dalších hor. Ve srovnání s ústředním pilířem vypadaly jako termitiště, ale ve skutečnosti byla každá z nich majestátní kombinací propastí, hřebenů, vrcholů, kolmých stěn, ledovců a lavinových polí takových rozměrů, že by si každá normální hora považovala za čest, kdyby byla z příbuzenstva.

Mezi nejvyššími z nich, na konci protáhlého údolí podobného rukávu, sídlili Naslouchači.

Byla to jedna z nejstarších zeměplošských náboženských sekt, i když i mezi samotnými bohy občas docházelo ke sporům, jestli se jedná skutečně o náboženskou sektu. Jediné, co zachránilo Naslouchače před několika dobře mířenými lavinami, které by byly už dávno smetly jejich klášter z povrchu Plochy, byla skutečnost, že i bohové byli zvědaví na to, co vlastně Naslouchači slyší. Jedna z mála věcí, které dovede bohy opravdu namíchnout, je, když něco nevědí. Mortovi bude trvat několik minut, než do kláštera dorazí. Řada teček by ten čas celkem dobře vyplnila, ale teď už si čtenář jistě všiml podivného tvaru budovy chrámu, který jako bílá spirálovitě stočená ulita mořského amonita leží na vzdálenějším konci údolí, a bude se dožadovat bližšího vysvětlení.