Terry Pratchett - Mort

„Příznivá souhvězdí osvětlují hodinu našeho setkání,“ zaduněla.

„Která?“ zeptal se Mort.

Okamžitě zavládlo ustarané ticho.

„Jak, prosím?“

„Která souhvězdí by to měla podle vás být?“ nedal se odbýt Mort.

„Příznivá,“ prohlásila postava nejistě. Pak se ale vzchopila k útoku. „Proč obtěžuješ Ohňomila Dobrořeza, Držitele osmi klíčů, Poutníka podzemními rozměry, Nejvyššího mága —“

„Promiňte,“ vskočil mu do řeči Mort, „a opravdu jste?“

„Jestli jsem opravdu co?“

„Pán tamtoho a Nejvyšší tento z posvěcené hladomorny?“

Dobrořez si shrnul kápi z hlavy a zatvářil se otráveně. Místo šedobradého mystika, kterého Mort očekával, se objevila kulatá, nebo spíš buclatá tvář, růžová a bílá jako pečený vepřový bůček, která vepřové nepřipomínala jen svou barvou. Tak například byla hladká a bezvousá, měla několik podbradků a přímo z ní čišela dobrá nálada.

„Jen v přeneseném slova smyslu,“ prohlásil Mág.

„To znamená, že co?“

„No, to znamená, že ne,“ odpověděl Dobrořez.

„Ale říkal jste přece, že —“

„To je taková reklama,“ prohlásil mág. „Je to ten druh magie, se kterým pracuji. Ale co jste si vlastně přál?“

Upřel na Morta významný pohled a chytře zamrkal. „Nápoj lásky, co? něco, co by k vám tak trochu přitáhlo mladé dámy, co?“

„Je možné procházet zdí?“ vyhrklo z Morta zoufale. Dobrořez se zastavil s ruku na půli cesty k velké láhvi plné husté tekutiny.

„Za pomoci magie?“

„Hm,“ zavrtěl hlavou Mort, „spíš bez ní.“

„Pak bych vám doporučoval, abyste si vybral hodně tenkou zeď,“ poradil mu Dobrořez. „Ještě lepší by bylo, kdybyste použil dveře. Nejlíp támhlety, pokud jste sem přišel jenom proto, abyste mě okrádal o drahocenný čas.“

Mort na okamžik zaváhal, ale pak položil na stůl váček zlatých mincí. Mág se na ně podíval, odkudsi z hloubi krku se mu vydralo podivné zakňourání a natáhl se po nich. Mortova ruka vyletěla kupředu a chytila ho za zápěstí.

„Už jsem zdí několikrát prošel,“ prohlásil pomalu a lhostejně.

„No jasně, že jo,“ huhlal Dobrořez a nespouštěl pohled z váčku. Palcem vypáčil zátku z láhve s modrou tekutinou a bezmyšlenkovitě se napil.

„Jenže než jsem to udělal, tak jsem ani netušil, že to dokážu, a když jsem to dělal, nevěděl jsem, že to dělám, takže i když jsem to udělal, nepamatuju si jak. A teď to chci udělat znovu.“

„Proč?“

„Protože kdybych dokázal procházet zdí, mohl bych udělat cokoliv.“

„To je ovšem hlubokomyslné,“ souhlasil Dobrořez. „Filozofické. A jméno té mladé dámy za zdí?“

„Je to —“ Mort polkl. „Já ani nevím, jak se jmenuje. I kdybych nakrásně připustil, že se jedná o nějakou dívku,“ dodal nepřístupně, „což nepřipouštím.“

„Dobrá,“ prohlásil Dobrořez. Znovu se napil a otřásl se. „Prima. Takže, jak procházet zdí. Provedu příslušná pátrání, ale mohlo by to být drahé.“

Mort opatrně otevřel váček a vytáhl jednu malou zlatou minci.

„Tohle je záloha,“ řekl a položil ji na stůl.

Dobrořez sebral minci ze stolu tak opatrně, jako by čekal, že mu v ruce vybuchne nebo zmizí, a pečlivě si ji prohlížel.

„Nikdy v životě jsem takovou minci neviděl,“ prohlásil hlasem plným obvinění. „Co znamenají všechny ty kudrnaté nápisy kolem dokola?“

„Je to zlato, nebo ne?“ ohradil se Mort. „Jestli se vám nelíbí, nemusíte si ji brát…“

„Jasně, jasně, že je to zlato,“ pospíšil si Dobrořez. „Je to zlato, já jen přemýšlel, odkud asi je, to je všechno.“

„Myslím, že byste mi to nevěřil,“ odpověděl mu Mort. „Kdy tady asi zapadá slunce?“

„U nás to bývá většinou na konci dne a na začátku noci,“ odpověděl mu Dobrořez, zíral zamilovaně na minci a občas upil doušek modré tekutiny. „Asi tak touhle dobou.“

Mort vyhlédl z okna. Ulice venku už se pomalu nořila do stínu.

„Vrátím se,“ zamumlal a vykročil ke dveřím. Slyšel, jak za ním mág něco volá, ale to už pádil ulicí.

Zmocnila se ho panika. Smrť na něj bude čekat o čtyřicet mil dál. Určitě z toho bude malér. Strašlivý malér…

AHA, TADY JSI, HOCHU.

Známá postava vystoupila ze světla kolem pochodně vedle stánku s úhoři v aspiku a v ruce držela talířek nakládaných mořských hlemýžďů.

NÁLEV JE VÝJIMEČNĚ PIKANTNÍ. POSLUŽ SI, MÁM S SEBOU NAPICHOVÁTKO NAVÍC.

Samozřejmě, to, že byl Smrť o čtyřicet mil dál, neznamenalo, že současně nebyl i tady…

Zatím seděl Dobrořez ve svém neuklizeném pokoji, obracel v prstech neustále zlatou minci a bzučel si pod nos „zdi, zdi!“ a upíjel z láhve.

Zdálo se, že teprve když už v láhvi nezůstala ani kapka, probral se a uvědomil si, co dělá. V tom okamžiku zaostřil oči houstnoucí růžovou mlhou na červenou nálepku na láhvi, která hlásala: Beraní skok — Bábi Zlopočasné povzbuzovač a čistič vášně, jen jednu lžičku před vstupem do lože (malou)!

„Sám?“ vyděsil se Mort.

JISTĚ. NAPROSTO TI VĚŘÍM.

„Sákryš!“

Ten návrh vypudil Mortovi z hlavy všechno ostatní a sám sobě se divil, že ho to víc nevyděsilo. V posledním čase viděl několik úmrtí, a když víte, že si potom budete moci s oběťmi pohovořit, je všechna hrůza z umírání tatam. Většina z obětí si oddechla, dva zuřili, ale všichni ocenili pár účastných slov.

MYSLÍŠ, ŽE TO DOKÁŽEŠ?

„Jistě, pane. Ano. Myslím, že ano, pane.“

VÝBORNĚ, TAK JE TO SPRÁVNÉ. NECHAL JSEM TRUHLÍKA VE STÁJI ZA ROHEM. AŽ SKONČÍŠ, ODJEĎ S NÍM ROVNOU DOMŮ.

„Vy tady zůstanete, pane?“

Smrť se rozhlédl po ulici. V očních důlcích mu zablesklo.

MYSLEL JSEM SI, ŽE BYCH SE TROCHU ROZHLÉDL KOLEM, odpověděl záhadně. NECÍTÍM SE V POŘÁDKU. UDĚLALA BY MI DOBŘE TROCHA ČERSTVÉHO VZDUCHU. Pak si na něco vzpomněl, sáhl do pláště a vytáhl troje přesýpací hodiny.

VŠECHNO V POŘÁDKU, dodal. UŽIJ SI TO.

Otočil se a s tichým pobzukováním vykročil ulicí.

„Hm. Děkuji,“ řekl Mort. Podržel přesýpací hodiny na světle a všiml si těch, ve kterých zbývalo už jen posledních pár zrnek písku.

„Znamená to, že přebírám velení?“ zavolal, ale Smrť už mezitím zahnul za roh.

Truhlík ho přivítal tichým zaržáním. Mort k němu přistoupil a srdce se mu rozbušilo očekáváním a pocitem zodpovědnosti. Prsty mu jednaly zcela podvědomě, když vytáhl kosu z pouzdra, automaticky nasadil čepel na kosiště. Čepel modravě zářila a krájela měsíční svit jako klobásu. Mort opatrně nasedl a bolestí zamrkal, protože teprve teď pocítil opravdové následky své dlouhé odpolední jízdy. Naštěstí jet na Truhlíkovi bylo totéž jako sedět obkročmo na péřovém polštáři. Dodatečně dostal Mort ještě jeden nápad a opilý svěřenou pravomocí vytáhl ze sedlové brašny Smrťův jezdecký plášť. Přehodil si ho přes ramena a upevnil pod krkem velkou stříbrnou sponou.

Znovu se podíval na první hodiny a pobídl Truhlíka koleny. Kůň nasál chladný vzduch a dal se do klusu.

Kdesi za nimi vyrazil ze dveří domu Dobrořez s rozevlátým rouchem a vzrůstající rychlostí pádil ulicí.

Teď už kůň cválal a vzdálenost mezi jeho podkovami a dlážděním se zvětšovala. Několikrát švihl ocasem, zvedl se nad střechy domů a začal stoupat k mrazivému večernímu nebi.