Terry Pratchett - Mort

Dobrořez si toho nevšímal. Měl v hlavě něco úplně jiného. S rozběhem provedl skok plavmo a vrhl se do zamrzajícího koryta k napájení koní, které stálo u kašny uprostřed malého náměstíčka. S vděčným výrazem zůstal ležet v mrazivé vodě pokryté ledovou tříští. Netrvalo dlouho a z vody se začalo kouřit.

Mort se držel nízko nad zemí pro pouhou radost z rychlosti. Spící krajina se pod nimi řítila nehlučně vzad. Truhlík běžel klidným, vyrovnaným cvalem, mohutné svaly mu klouzaly pod hedvábnou kůží stejně snadno jako aligátoři po písečných březích a hříva lechtala Morta v obličeji. Nahá čepel kosy krájela noc na dvě poloviny, které se za tajemným jezdcem tiše vlnily.

Pohybovali se v měsíčním světle tiší jako stín a spatřit je mohly jen kočky nebo lidé, kteří se zabývali věcmi, o kterých je lépe pomlčet.

Mort si na to později nemohl vzpomenout, ale pravděpodobně se smál.

Jinovatkou pokrytá pláň zanedlouho ustoupila divokému podhůří a pak se k Mortovi rozběhla stoupající úbočí hor Beraní hlavy. Truhlík sklonil hlavu, protáhl krok a zamířil k průsmyku mezi dvěma horami ostrými jako skřetí zuby. Kdesi pod nimi zavyl vlk.

Mort se znovu podíval na přesýpací hodiny. Jejich rámeček byl ozdobený rytinou dubového listí a kořenů mandragory a písek uvnitř se v měsíčním světle podobal zlatému prachu. Jak tak Mort hodinami otáčel sem a tam, našel na dolní části rámečku skoro setřelé jméno Ammelina Šlachromá.

Truhlík přešel nazpět do klusu. Mort se podíval na jednolité moře stromů pod nimi. Jejich koruny pokrýval sněhový poprašek. Sníh letos přišel buď velmi brzo, nebo velmi, opravdu velmi pozdě. Mohlo to ovšem být i tím, že hory Beraní hlavy si tvořily vlastní počasí bez ohledu na to, jaká roční doba právě v rovinách byla.

Pak se pod nimi otevřela paseka. Truhlík znovu zpomalil, zatočil vzduchem a začal se snášet na rovinku, která byla pokryta navátým sněhem. Mýtina byla kulatá a přesně v jejím středu stál domek. Kdyby nebyla zem kolem domku pod sněhem, byl by si Mort určitě všiml, že na pasece nejsou žádné pařezy. Stromy nebyly kolem dokola vysekány, ale vystrašeny tak, že se tam bály růst. A ty, co tam byly už předtím, se odstěhovaly.

Z oken domku se linulo světlo svíčky a tvořilo na bílém sněhu teplé oranžové jezírko.

Truhlík přistál tiše a hladce a přeběhl po mrznoucím škraloupu k domku, aniž se probořil. Otisky kopyt za ním nezůstávaly. Pochopitelně.

Mort sesedl a vydal se ke dveřím. Něco si tiše brumlal a cestou několikrát zkusmo máchl kosou.

Střecha domku byla stavěna tak, že přesahovala daleko nad zem, aby prostor kolem zdí chránila před sněhem. To jednak umožňovalo celkem snadno projít kolem domu i za sněhu, a jednak se pod přesahy střechy celé krátké léto a podzim shromažďovaly zásoby dřeva na zimu. Ani jeden obyvatel v horách Beraní hlavy by se neodvážil přivítat zimu, aniž měl dům ze tří stran obložený až pod střechu dřevem. Jenže tady už nebylo dřevo žádné, přestože jaro bylo ještě daleko.

Vedle dveří ale visela stará síť a v ní byla náruč sena. Na ní byla připevněna cedule s nápisem tiskacími, trochu roztřesenými písmeny: PRO TVÉHO KONĚ.

Kdyby si to Mort dovolil, dělalo by mu to starosti. Bylo jasné, že ho tady někdo čeká. Jenže během minulých dnů už se naučil, že než se schovávat za stěnu nejistoty, je lepší se přes ni přehoupnout a pustit se přímo kupředu. Koneckonců, Truhlík si tím taky nelámal hlavu a rovnou se pustil do žrádla.

Přemýšlel, jestli má klepat. Tak nějak se mu to nezdálo správné. Co když nedostane odpověď nebo mu dokonce někdo řekne, aby šel, odkud přišel?

Odsunul tedy oboustrannou západku a strčil do dveří. Otevřely se lehce a tiše.

Stál na prahu nízké kuchyně, jejíž trámy byly tak nízko, že by si o ně Mort při troše nepozornosti mohl rozbít čelo. Světlo jediné svíce se odráželo od vyleštěného kuchyňského náčiní a od dlaždic na podlaze vydrhnutých do matového lesku. Záře z hlubokého krbu, podobného malé jeskyni, se změnila na nevýrazné světélkování, které tu a tam problesklo šedavou slupkou popela. Mort bez zvláštní námahy pochopil, že v ohni dohořívá poslední poleno.

U kuchyňského stolu seděla postarší dáma, skobovitý nos skloněn těsně nad papírem, a cosi zuřivě psala. Vedle její ruky na stole seděla do klubíčka stočená šedá kočka a klidně se dívala na Morta.

Kosa narazila do jednoho ze stropních trámů. Žena na okamžik zvedla hlavu.

„Minutku, hned jsem u vás,“ prohlásila přes rameno. Zamračila se na papír. „Ještě tam musím napsat ten kousek, o tom, že to píšu,zdravá na duchu i na těle’, i když je to pěkná pitomost, nikdo, kdo je zdravý na těle i na duchu by přece neumíral, co? Nechcete kapku něčeho na chuť?“

„Prosím?“ podíval se na ni Mort udiveně. Pak se ale vzpamatoval a řekl: „PROSÍM?“

„Já myslela, jestli si občas trochu dáte. Mám skvělý malinový likér. Stojí na kredenci. Klidně tu flašku dorazte.“

Mort se s podezřením zadíval ke kredenci. Cítil, že nějak ztrácí iniciativu. Vytáhl přesýpací hodiny a podíval se na ně. Zbýval opravdu malý zbyteček písku.

„Pořád mi ještě zbývá pár minut,“ řekla čarodějka, aniž zvedla oči od psaní.

„Jak to… chtěl jsem… JAK TO VÍTE?“

Nevšímala si ho, osušila inkoust nad svíčkou, zapečetila dopis několika kapkami vosku a položila jej pod svícen. Pak zvedla kočku. „Bábina Broučková to sem přijde zítra ráno dát do pořádku a ty půjdeš hezky s ní, jasný? A dohlídni na to, aby dala Stařence Voříškovic tu růžovou mycí soupravu, co po ní touží už roky.“

Kočka znuděně zívla.

„Nemám, bůhví… teda — VÍTE, NEMÁM NA TO CELOU NOC,“ oznámil jí Mort opatrně.

„Vy ano, já ne, a nemusíte na mě křičet,“ prohlásila čarodějka. Slezla ze židle a teprve teď viděl Mort, že je shrbená a ohnutá jako luk. S určitými obtížemi stáhla z háku na stěně vysoký špičatý klobouk, pracně si jej připevnila na bílou hlavu přehršlí sponek a jehlic a chopila se páru berlí.

Pomalu se přebelhala přes kuchyň až k Mortovi a zvedla k němu oči, malé a jasné jako plané trnky.

„Budu potřebovat svůj šál? Myslíte, že si mám vzít šál? Asi ne, řekla bych. Tam, kam půjdu, bude asi dost teplo.“ Potom se zadívala Mortovi zblízka do tváře a zamračila se.

„Jste mnohem mladší , než jsem si myslela,“ prohlásila. Mort mlčel. Matička Šlachromá řekla: „Víte, mám dojem, že vůbec nejste ten, koho jsem čekala.“

Mort si odkašlal.

„A koho jste to tedy vlastně čekala?“

„Smrtě,“ odpověděla jednoduše čarodějka. „Je to součást dohody, víte? Jeden se předem dozví čas své smrti, a navíc mu dohoda zaručuje určitou — hm — osobní pozornost.“

„To jsem já,“ kývl Mort.

„Co?“

„Ta osobní pozornost. Poslal mě. Pracuji pro něj. Nikdo jiný mě nechtěl.“ Mort se odmlčel. Celé se to nějak zvrtlo. Smrť ho určitě pošle s ostudou domů. První samostatné dílo, a celé to takhle pokazil. Už slyšel, jak se mu lidé smějí.

Pocítil čiré zoufalství,ze kterého se zrodil jeho poslední výkřik, který z něj vyrazil jako zahučení mlhavého rohu: „Jenže je to moje první samostatná cesta a všechno se to tak pokazilo!“

Kosa se zazvoněním dopadla na zem a v pádu usekla kus nohy od stolu a přeťala napůl jednu kamennou dlaždici.