Terry Pratchett - Mort

„Tak sbohem,“ zamával mu Mort. „Musím si pospíšit.“

„Au revoir,“ pokýval opat smutně hlavou a otočil se.

Středová záře stále ještě ozařovala noční krajinu blikavým svitem. Mort si povzdechl a nahmátl třetí hodiny.

Rámeček byl stříbrný a zdobený malými korunkami. Písku v nich nezbývalo, ani co by se za nehet vešlo.

Mort měl pocit, že téhle noci už se nemůže stát nic horšího, než se stalo. Začal hodiny otáčet v ruce, aby našel jméno…

Princezna Keli se probudila.

Měla pocit, že slyší zvuk, jako když někdo nedělá žádný hluk. Zapomeňte na hrášky pod matrací — přirozený výběr za dlouhá staletí měl na svědomí, že nejdéle přežily ty královské rody, jejichž členové dokázali rozeznat potmě najatého vraha právě podle těch zvuků, které nedělal. U dvora byl totiž vždycky někdo, kdo byl připravený podříznout jim při vhodné příležitosti nožem krk.

Ležela na lůžku a přemýšlela, co udělá. Pod polštářem měla dýku. Zatímco tam opatrně a pomalu sunula ruku, rozhlížela se přimhouřenýma očima komnatou a hledala podezřelé stíny. Bylo jí jasné, že jakmile by nějakým nepatrným pohybem prozradila, že už nespí, už by se opravdu nikdy nevzbudila.

Velkým oknem na protilehlém konci komnaty vnikalo do místnosti slabé světlo, ale porůznu rozestavěná brnění, závěsy a další ozdobné předměty mohly poskytnout úkryt celé armádě.

Dýka jí sklouzla mezi čelo postele a matraci. Teď ji nebude moci použít.

Pomyslela si, že křičet na stráže také není právě ten nejlepší nápad. Jestliže se někdo dostal až do její komnaty, pak jsou stráže jistě mrtvy nebo alespoň omráčeny vysokou částkou peněz.

Na dlažbě u krbu leželo ohřívadlo. Mohlo by jí posloužit jako zbraň?

Ozvalo se slabé kovové ťuknutí.

Možná že to s tím křikem nakonec nabyl až tak špatný nápad…

Okno se s výbuchem prolomilo dovnitř. Na kratičký okamžik v něm Keli zahlédla postavu v kápi, zarámovanou v záplavě modrých a purpurových plamenů, která seděla na hřbetě největšího koně, jakého kdy v životě viděla.

A u jejího lůžka opravdu někdo stál a v pozvednuté ruce třímal nůž.

Jako ve zpomaleném filmu fascinovaně sledovala, jak se vrahova paže zvedá vzhůru a kůň se k němu posunuje rychlostí ledovce. Teď už se čepel vznášela na ní, začínala sestupovat, kůň se pomalu vzpínal, jeho jezdec vstával ve třmenech a mávl podivnou zbraní, jejíž čepel prorážela vzduch se zvukem, jaký vydává vlhký okraj sklenice, který někdo přejíždí prstem…

Světlo zmizelo. Ozval se měkký náraz na podlahu a zazvonilo něco kovového.

Keli se zhluboka nadechla.

Někdo jí rychle položil dlaň na ústa a ustaraný hlas řekl: „Jestli vykřiknete, budu toho litovat. Prosím! Už tak mám starostí víc než dost.“

Každý, kdo byl schopen vložit do svého hlasu tak zoufalou prosbu, musel být buď upřímný, nebo herec takových kvalit, že by si nepotřeboval na chleba vydělávat jako nájemný vrah.

„Kdo jste?“

„Nevím, jestli vám to smím prozradit,“ odpověděl jí hlas. „Jste ještě naživu, že?“

Na poslední chvíli polkla jízlivou odpověď. Na způsobu, jakým byla ta otázka položena, ji něco znepokojilo.

„To nepoznáte sám?“

„To není tak jednoduché, víte…“ Chvíli bylo ticho. Pokoušela se něco ve tmě zahlédnout, najít tvář, která k hlasu patří. „Mohl jsem vám strašlivě ublížit,“ dodal hlas.

„Cožpak jste mi právě nezachránil život?“

„Abych vám řekl pravdu, nevím, co jsem to právě zachránil. Nemáte tady nějaké světlo?“

„Služebná někdy nechává zápalky na poličce nad krbem,“ řekla Keli. Cítila, jak se stín za ní odsunul. Ozvalo se několik váhavých kroků, několik nárazů a potom zařinčení, i když to slovo jen slabě popisuje kakofonii zvuků, která se rozpoutala po pádu čehosi kovového. Zařinčení bylo dokonce po chvíli následováno tradičním slabým zacinkáním, které se ozve hned nato, co si pomyslíte, že hluk už konečně přestal a je po všem.

Ozval se hlas, tentokrát dost nesrozumitelný: „Ležím pod brněním, nevíte, kde bych tak asi mohl být?“

Keli tiše vyklouzla z postele, popaměti došla ke krbu, ve slabém světle doutnajících uhlíků našla svazeček sirek, jednou z nich v obláčku páchnoucího kouře škrtla a zapálila svíčku. Našla hromádku kusů brnění, sebrala meč, který ležel těsně vedle, a vytáhla ho z pochvy. Pak téměř zemřela hrůzou.

Někdo jí horce a vlhce dýchl do ucha.

„To je Truhlík,“ promluvila hromádka. „Snaží se jenom chovat přátelsky. Myslím, že by si dal trochu sena, jestli nějaké máte.“

S královským sebeovládáním Keli odpověděla: „Tady jsme ve čtvrtém patře a tohle je ložnice dámy. Divil byste se, kdybyste věděl, kolik koní se sem nikdy v životě nedostalo.“

„Aha. Moha byste mi laskavě pomoci, prosím?“

Odložila meč a odtáhla z hromádky stranou hrudní plát brnění. Ze vzniklé mezery na ni zíral drobný bledý obličej.

„Nejdřív byste mi měl raději vysvětlit, proč bych neměla volat stráže,“ řekla. „Už jenom to, že jste se objevil v mé ložnici, by stačilo k tomu, aby vás umučili k smrti.“

Upřeně na něj zírala.

Nakonec odpověděl. „Podívejte, nemohla byste mi ještě uvolnit ruce? Díky — tak za prvé stráže by mě pravděpodobně neviděly, za druhé nikdy byste nezjistila, proč tady jsem, a vypadáte jako někdo, koho by moc mrzelo, kdyby se to dozvěděl, a za třetí…“

„Za třetí co?“

Ústa se mu pootevřela a zase zaklapla. Mort chtěl říci: za třetí proto, že jste mnohem krásnější nebo alespoň přitažlivější než kterákoliv dívka, kterou jsem v minulosti potkal, i když tolik jich zase nebylo. Z toho je vidět, že Mortova vrozená pravdomluvnost by mu nikdy neumožnila stát se básníkem. Kdyby Mort někdy přirovnal dívku k letnímu dni, následovali by složité vysvětlování, jaký že to den měl na mysli a jestli náhodou v té chvíli nepršelo.za takových okolností možná bylo lepší, že nemohl najít hlas.

Keli pozvedla svícen a podívala se na okno.

Bylo netknuté. Kamenný sloupek uprostřed byl nepoškozený. Každý z desítek kousků skla v mozaice představující erb Sto Lat, zasazených v olověných rámečcích, byl na svém místě. Obrátila pohled nazpět k Mortovi.

„Nechme zatím to,za třetí’,“ řekla. „Vraťme se k tomu,za druhé’.“

O hodinu později dorazilo do města svítání. Denní světlo na Ploše spíš teče, než letí, protože světlo je zpomaleno pevným magickým polem planety a rozlévá se po pláních jako zlaté moře. Město na pahorku vypadalo jako ostrůvek za přílivu, dokud ho světlo neobklopilo ze všech stran a nezačalo pomalu stoupat do ulic.

Mort s Keli seděli bok po boku na posteli, hodiny ležely mezi nimi a v horní baňce už nebylo ani zrnko písku.

Zvenčí sem doléhal zvuky probouzejícího se zámku.

„Já tomu pořád ještě nerozumím,“ řekla princezna. „Znamená to, že jsem mrtvá, nebo ne?“

„To znamená, že bys už měla být mrtvá,“ odpověděl Mort. „Tedy podle Osudu nebo já nevím čeho. Já jsem teorii nestudoval.“

„A ty jsi mě měl zabít?“

„To ne! Já ne, zabít tě měl ten najatý vrah. Už jsem se ti to snažil vysvětlit,“ pokoušel se Mort znovu.

„Tak proč jsi ho to nenechal udělat?“

Mort se na ni zděšeně podíval.