Terry Pratchett - Mort

Skutečnost je taková, že se Naslouchači pokoušejí zjistit, co Stvořitel přesně řekl, když stvořil vesmír.

Jejich teorie je velmi jednoduchá.

Tvrdí prostě, že nic z toho, co Stvořitel udělal, se nedá zničit, což znamená, že ozvěna jeho Prvních slov musí stále ještě být na světě, odráží se znovu a znovu od vesmírné hmoty, ale dobrý posluchač by ji i dnes mohl zachytit.

Před dávnými časy zjistili Naslouchači, že led ve spolupráci s náhodou vytvořil tohle údolí, které je dokonalým akustickým protějškem Údolí ozvěn, a postavili tady svůj zvláštní chrám. Ten stojí v údolí ve stejném místě, v jakém stojí křeslo v pokoji zapáleného fanouška hi-fi hudby. Složité přírodní přepážky zachycují a zesilují zvuk, který se žene rukávovitým údolím, umělé odrazové plochy v čele chrámu je směrují do ústřední síně a tam sedí ve dne v noci tři mniši.

Naslouchají.

Byly tady zpočátku jakési problémy způsobené tím, že v údolí nebylo slyšet slaboučkou ozvěnu Prvních slov, ale zato všechny zvuky Zeměplochy. Aby byli mniši schopni rozeznat První slova, museli se nejdříve naučit poznávat všechny ostatní zvuky. To vyžadovalo určitý talent a k výcviku byli přijímáni jen ti novicové, kteří prostým sluchem poznali na vzdálenost devíti set metrů, kterou stranou dopadla na zem mince vyhozená do vzduchu. Do vlastního řádu je pak přijali teprve tehdy, až podle zvuku poznali, jakou měla ta mince barvu.

I když žili svatí Naslouchači tak odloučeně, mnozí lidé se vydali na dlouhou a nebezpečnou cestu k chrámu. Cestovali mrazivými kraji plnými trollů, překonávali rychlé ledové řeky, zlézali odmítavá horská úbočí a překonávali nehostinnou tundru jen proto, aby pak mohli pracně vystoupat po zdánlivě nekonečných schodech k chrámu a s otevřeným srdcem hledat tajemství bytí.

Mniši na ně vždycky křičeli „krucifix, musíte pokaždý dělat takový kravál?!“.

Truhlík proletěl nad horskými vrcholky jako namodralý záblesk a snesl se na sněhobílou prázdnotu klášterního dvora, který středová záře měnila v blikající diskosál. Mort se mu svezl ze hřbetu a rozběhl se tichými chodbami k pokoji, kde obklopen oddanými následovníky ležel umírající osmaosmdesátý opat chrámu.

Mortovy kroky duněly na podlaze vykládané složitou mozaikou. Mniši v chrámu nosili návleky z ovčích kůží.

Mort došel až k loži umírajícího a opřený o kosu chvilku odpočíval, aby chytil dech.

Opat, který byl malý, úplně holohlavý a na jehož tváři se dalo napočítat více vrásek než v plném pytli sušených švestek, otevřel oči.

„Jdeš pozdě,“ zašeptal a umřel.

Mort polkl, lapl po dechu a pomalým pohybem máchl kosou. Naštěstí to bylo celkem přesné, protože opat se posadil a tělo nechal ležet.

„No, to bylo jenom o chlup,“ pronesl hlasem, který slyšel jen Mort. „V jedné chvíli už jsem se začínal bát.“

„V pořádku?“ zeptal se Mort. „Já jsem se předtím trochu zdržel, takže teď si musím pospíšit —“

Opat se zvedl z postele a prošel těly svých truchlících následovníků k Mortovi.

„Nikam nespěchejte,“ prohlásil. „Vždycky se na tyhle rozhovory těším. Co je s tím chlápkem, co obyčejně chodívá?“

„Obyčejně?“ zeptal se užaslý Mort.

„Takový vysoký. Černý plášť. Podle toho, jak vypadá, musí mít furt hlad,“ popisoval svého známého opat.

„Ten chlápek, co chodí obvykle ?“ ujišťoval se znovu Mort. „Myslíte Smrť?“

„Jo, to je on,“ přikývl opat spokojeně. Mortovi spadla brada.

„Vy asi umíráte často, co?“ pokusil se o žert.

„Jo, často. Tedy, dost často. Totiž, víte,“ pokračoval opat, „jak si na to jednou zvyknete, dostanete takový grif a pak už je to jenom otázka cviku.“

„Vážně?“

„Měli bychom vyrazit,“ naklonil se k němu opat. Mort zavřel pusu.

„Přesně to jsem se vám pokoušel říct,“ zamračil se.

„Takže kdybyste mě laskavě vyhodil dole v údolí,“ pokračoval mužík v řeči. Prošel kolem Morta a zamířil na dvůr. Mort chvilku zíral na zem a pak se rozběhl za ním, i když věděl, že je to velmi neprofesionální a nedůstojné.

„Tak poslyšte —“ začal.

„Ten druhý jezdil na koni, co se jmenoval Truhlík, pokud si vzpomínám,“ usmál se na něj mile opat. „Koupi jste si od něj jednu rundu?“

„Jakou rundu?“ zeptal se Mort, který už přestal čemukoliv rozumět.

„Nebo jak to bylo. Odpusťte,“ prohlásil opat. „Nevěděl jsem, že se tyhle věci organizují podle nějakého systému, mládenče.“

„Morte,“ odpověděl mu automaticky Mort. „Ale pokud vím, máte se, pane, vrátit se mnou, když dovolíte,“ dodal hlasem, ve kterém, jak doufal, zaznívala neochvějná autorita. Mnich se obrátil a mile se na něj usmál.

„Přál bych si skoro, aby to tak bylo,“ přikývl. „Možná jednoho dne… Ale teď buďte tak laskav a svezte mě do nejbližší vesnice, myslím, že bych se tam měl zanedlouho znovu narodit.“

„Narodit? Ale vždyť jste právě zemřel!“ zavrtěl Mort hlavou.

„No ano, ale byste tomu rozuměl, já mám něco jako předplatní jízdenku, víte?“ vysvětloval mu opat.

Mortovi se začalo rozbřeskovat, ale velice pomalu. „Aha,“ řekl. „Něco jsem o tom četl. Reinkarnace, že?“

„To je ono. Už třiapadesátkrát. Možná čtyřia-?“

Když vyšli na dvůr, zvedl Truhlík hlavu, a když ho opat pohladil po nose, krátce zařehtal na uvítanou. Mort nasedl a pomohl opatovi za sebe.

„Musí to být hrozně zajímavé,“ otočil hlavu k opatovi, když se Truhlík vznesl nad klášter. Na vahách běžné konverzace by mu tahle poznámka jistě dost přitížila, ale Morta nic jiného nenapadlo.

„No jo, ale není,“ odpověděl opat. „To se vám zdá, protože si myslíte, že si pamatuju všechny předchozí životy, ale ono to tak není. Alespoň ne, když jsem živý.“

„Tak to mě nenapadlo,“ přiznal Mort.

„Představte si, že už mě padesátkrát, pokaždé znovu, učili základní hygienické návyky.“

„No, tak to není nic, na co by člověk vzpomínal s nadšením, to věřím,“ přikývl Mort.

„Máte pravdu. Kdybych s tím mohl začít znovu, nikdy bych se o reinkarnaci nedal přesvědčit. A pokaždé, když už to začíná jít, objeví se mládenci z chrámu a hledají chlapce, který se narodil přesně ve chvíli, kdy zemřel opat. Potom mi vykládejte něco o lidské představivosti. Mohl byste tady na okamžik zastavit?“

Mort se podíval dolů.

„Vždyť jsme vysoko ve vzduchu,“ prohlásil s pochybnostmi.

„Nezdržím vás.“ Opat sklouzl z Truhlíkova zadku, udělal několik kroků vzduchem a vykřikl.

Výkřik zněl dlouho. Pak opat znovu vylezl za Morta na koně.

„Ani nevíte, jak dlouho jsem se na to těšil,“ řekl.

O kus níž v údolí byla malá vesnička vzdálená několik kilometrů od chrámu, kterému sloužila jako služební stanice. Ze vzduchu to bylo jen několik bez ladu a skladu nahloučených malých, ale výjimečně dokonale zvukově izolovaných domků.

„Je mi jedno kde, někde mě tam vyhoďte,“ řekl opat. Mort ho vysadil několik stop nad sněhem v místě, kde byly chatrče nejhustší.

„Doufám, že váš příští život bude lepší,“ kývl na něj. Opat pokrčil rameny.

„Naděje umírá poslední,“ odpověděl. „No, v každém případě si teď můžu devět měsíců oddáchnout. Výhled a okolí nejsou nic moc, ale je tam aspoň teplo.“