Terry Pratchett - Mort

„Ty jsi chtěla umřít?“

„Samozřejmě že ne. Ale mám pocit, že to, co lidé chtějí nebo nechtějí, s tím nemá co dělat, nebo ano? Pokouším se to jen logicky pochopit.“

Mort se zadíval na vlastní kolena. Potom vstal.

„Asi bude lepší, když půjdu,“ prohlásil odměřeně.

Sklopil čepel kosy a zastrčil nástroj do pouzdra za sedlem. Pak se podíval na okno.

„Tím jsi sem přijel,“ napovídala mu Keli. „Podívej, když jsem řekla, že…“

„Nedá se to otevřít?“

„Ne. Ale na konci chodby je balkon. Jenže tam tě uvidí lidé!“

Mort si jí nevšímal. Otevřel dveře a vyvedl Truhlíka do chodby. Keli se rozběhla za nimi. Hned za dveřmi narazili na služebnou, která se uklonila a otřásla se, když její mozek moudře vyloučil možnost, že by opravdu viděla obrovského koně, který se prochází po koberci.

Balkon se otevíral do jednoho z vnitřních nádvoří. Mort nahlédl přes zábradlí a nasedl.

„Dávej si pozor na vévodu,“ kývl na Keli. „Ten za tím vším vězí.“

„Otec mě před ním vždycky varoval,“ přikývla. „Mám vlastního ochutnávače jídel a nápojů.“

„Měla bys mít i osobního strážce,“ radil jí Mort. „už musím jet. Mám ještě něco důležitého na práci. Sbohem,“ dodal tónem, který, jak doufal, bude nejlépe vyjadřovat uraženou pýchu.

„Uvidíme se ještě někdy?“ upřela na něj Keli oči. „Chtěla jsem se tě ještě zeptat na tolik —“

„Když si to pořádně promyslíš,“ odpověděl jí povýšeně Mort, „zjistíš, že to není právě ten nejlepší nápad.“ Mlaskl jazykem a Truhlík vyskočil do vzduchu, vznesl se z parapetu a klusem se rozběhl po modrém ranním nebi.

„Chtěla jsem ti poděkovat!“ zakřičela za ním Keli.

Služebná, která se neustále nemohla zbavit pocitu, že něco není v pořádku, a sledovala ji, se zeptala: „Jste v pořádku, madam?“

Keli se na ni nepřítomně podíval.

„Prosím?“ zeptala se.

„Jenom mě napadlo — víte, jestli je všechno v pořádku?“

Keli poklesla ramena.

„Nic,“ odpověděla. „Všechno je naopak v naprostém nepořádku. V mé ložnici je mrtvý vrah. Můžeš s tím, prosím tě, něco udělat?

A,“ pozvedla ruku, „nechci slyšet žádné,mrtvý, madam?’ nebo,vrah, madam?’. Prostě s tím něco udělej. Žádný rozruch. Myslím, že mě bolí hlava. Takže jenom kývni.“

Služebná přikývla, uklonila se a nejistě vycouvala z balkonu.

Mort ani nevěděl, jak se dostat nazpět. Obloha se prostě najednou změnila z jasně modré na pochmurnou šeď. To vjel Truhlík do meziprostoru. Nepřistál na černé zemi Smrťovy zahrady, prostě tam byl, podobně jako kdyby letadlová loď zajela pod letadlo s kolmým přistáním, aby pilotovi ušetřila manévrování.

Obrovský kůň odklusal na dvorek před stájí, zastavil se před dvojitými dveřmi a oháněl se ocasem. Mort sklouzl ze sedla a rozběhl se do domu.

Pak se zastavil, vrátil se nazpět, naložil do žlabu seno a znovu se rozběhl do domu. Znovu se zarazil, něco si zamumlal, vrátil se, otřel Truhlíka a nahlédl do džberu, jestli je tam dost čerstvé vody. Když zjistil, že ano, pustil se k domu, pak se rozběhl nazpět, stáhl z háku na stěně koňskou houni a přehodil ji přes Truhlíka. Kůň ho oddaně šťouchl měkkým čenichem.

Když Mort vklouzl zadními dveřmi do domu a plížil se do knihovny, nikoho nepotkal. V knihovně byl i v tenhle nočním čase vzduch horký a suchý. Zdálo se mu, že to trvalo celé roky, než našel životopis princezny Keli, ale nakonec se mu to přece jen podařilo. Byl to smutně slaboučký svazek a ležel na polici, kam se dalo dosáhnout jen z knihovního žebříku — příčkové konstrukce na kolečkách, která silně připomínala starověký dobývací stroj.

Roztřesenými prsty otevřel svazek na poslední straně a zasténal.

„Potom, co byla mladá královna ve věku patnácti let úkladně zavražděna,“ četl, „došlo ke spojení Sto Helit se Sto Lat, tím nepřímo k pádu městských států na pláních a následně k nebývalému rozkvětu…“

Četl dál, neschopen přestat. Občas znovu tiše zasténal.

Nakonec položil knihu nazpět, zaváhal a pak ji zastrčil až dozadu za ostatní svazky. Ještě když lezl po žebříku dolů, cítil tam její přítomnost, byl by přísahal, že slyší, jak kniha inzeruje svou obviňující existenci celého vesmíru.

Na Ploše bylo jen několik lodí, které se odvažovaly na širý oceán. Málokterý kapitán si troufl vzdálit se z dohledu pobřeží. Bylo smutnou skutečností, že ty lodě, které z dálky vypadaly, jako že padají přes Okraj světa, nemizely za obzorem, ale skutečně padaly přes Okraj světa.

Přinejmenším každou generaci o tom několik nadšených badatelů zapochybovalo a kupodivu se žádný z nich už nikdy nevrátil, aby vědeckému světu předložil výsledky svých bádání.

Následující přirovnání by proto Mortovi nic neříkalo.

V tom okamžiku měl pocit, který bychom mohli popsat, jako by ztroskotal na palubě Titanicu a vzápětí byl zachráněn. Luisitanií .

Měl pocit, jako by pod dojmem okamžiku hodil sněhovou kouli, a teď pozoroval, jak se postupně mění v lavinu, která se chystá pohltit tři lyžařská střediska.

Cítil, jak se všude kolem něj párá pletenina historie.

Cítil, že se potřebuje někomu svěřit. Ale rychle.

To znamenalo buď Albertovi nebo Isabell, protože myšlenku na to, jak by po té namáhavé noci celou vzniklou situaci vysvětloval malým modrým jiskřičkám v temných důlcích, rychle, důsledně a vyděšeně zahnal z hlavy. Při těch výjimečných příležitostech, kdy se Ysabell podívala jeho směrem, mu dala zřetelně najevo, že jediný rozdíl, který vidí mezi Mortem a chcíplou ropuchou, je v barvě. A co se týče Alberta…

No dobrá, není to dokonalý důvěrník, ale když není jiný, je to ten nejlepší.

Mort sklouzl ze schůdků a propletl se mezi policemi s knihami. Pár hodin spánku by taky nebylo k zahození.

Pak zaslechl prudké nadechnutí, krátké zapleskání běžících nohou a bouchnutí dveří. Když vyhlédl zpoza nejbližší knihovny, neviděl nic než stolek a na něm hromádku knih. Zvedl jednu z nich, podíval se na název a přečetl pár stránek. Vedle knih ležel vlhký krajkový kapesníček.

Ráno vstal Mort pozdě, a když pospíchal do kuchyně, čekal, že se na něj každou chvíli snese hněv jeho pána. Nic se nestalo. Albert stál u kamenné výlevky a zamyšleným pohledem pozoroval litinový hrnec na smažení pomfritů. Pravděpodobně přemýšlel, jestli už tuk potřebuje vyměnit nebo jestli mu ještě vydrží na příští rok. Když Mort vklouzl za stůl, Albert se otočil.

„Takže ti to dalo docela zabrat, co?“ prohlásil. „Slyšel jsem, že ses ještě ráno potuloval po domě. Můžu ti udělat nějaké vajíčko nebo je tam ovesná kaše.“

„Tak vajíčka, prosím,“ odpověděl mu Mort. Nikdy nesebral dost odvahy, aby ochutnal Albertovu ovesnou kaši, která vedla vlastní nezávislý život v hlubinách kotlíku a na sběračce v ní ponořené.

„Až se najíš, chtěl by tě vidět mistr,“ dodal Albert, „ale říkal, že nemusíš spěchat.“

„Aha,“ řekl Mort s očima upřenýma na stůl. „Říkal ještě něco jiného?“

„Říkal, že už neměl volný večer alespoň tisíc let,“ hlásil Albert. „Dokonce si pozpěvoval. Nějak se mi to nechce líbit. Ještě nikdy jsem ho takhle neviděl.“

„Hm,“ odvážil se nakonec Mort. „Alberte, jste tady už dlouho?“