Terry Pratchett - Mort

„Mládenci?!“

Zakopl o dvě ležící těla.

„No sakra!“ řekl. I když mu to nemyslelo právě nejrychleji, uvědomil si vzápětí něco velmi důležitého. Byl hluboko v zapadlých uličkách Stínova a byl tam úplně sám! Dal se do běhu a běžel rychle a hodně daleko.

Smrť kráčel po černobílých dlaždicích časoměrného sálu a kontroloval řady zaměstnaných přesýpacích hodin. V patách mu kráčel s velkou účetní knihou v rukou a důležitým výrazem ve tváři Albert.

Kolem nich duněl zvuk, hluk nesmírného šedého vodopádu.

Přicházel z míst, kde se až kamsi k obzoru táhly police s řadami skleněných baněk, ve kterých se smrtelníkům přesýpal písek života. Byl to těžký zvuk, tísnivý zvuk, zvuk, který se rozléval jako hustý puding po jasném korpusu duše.

TAK DOBRÁ, prohlásil Smrť nakonec. ZAOKROUHLÍME TO NA TŘI. BUDE TO KLIDNÁ NOC.

„Takže to bude Matička Šlachromá, znovu opat Lobsang a ta princezna Keli,“ přikývl Albert.

Smrť se podíval na troje přesýpací hodiny, které držel v ruce.

ŘÍKAL JSEM SI, JESTLI BYCH PRO NĚ NEMĚL POSLAT TOHO MLÁDENCE, otočil se tázavě k Albertovi.

Albert nahlédl do účetní knihy.

„No, s Matičkou nebudou žádné starosti, a o opatovi bychom mohli říct, že už s tím má své zkušenosti,“ přikývl. „Té princezny je ale škoda. Je jí teprve patnáct. Z toho by se mohla vyklubat ošemetná věc.“

ANO, JE TO OPRAVDU ŠKODA.

„Mistře?“

Smrť stál s třetími hodinami v ruce a zamyšleně sledoval padající zrnka písku a odlesk svic ve skleněných baňkách. Pak si povzdechl.

TAKOVÁ MLADIČKÁ…

„Cítíte se dobře, mistře?“ zeptal se Albert a jeho hlas byl plný účasti.

ČAS JAKO VŠENIČÍCÍ PROUD ODNÁŠÍ VŠE…

„Mistře!“

CO JE, vyrazil ze sebe Smrť.

„Trochu příliš jste to dramatizoval, mistře, proto jsem si myslel…“

O ČEM TO ŽVANÍŠ?

„Jednu chvilku jste mluvil tak nezvykle, skoro směšně, mistře.“

NESMYSL. NIKDY JSEM SE NECÍTIL LÍP. O ČEM JSME TO NAPOSLED MLUVILI?

Albert pokrčil rameny a nahlédl do knihy.

„Matička je čarodějka,“ řekl. „Mohlo by se jí to trochu dotknout, kdybyste pro ni poslal jen Morta.“

Všichni příslušníci čarodějných, kouzelných a magických cechů měli privilegium, že se pro ně Smrť musel dostavit osobně a nesměl posílat své nižší pomocníky.

Zdálo se, že Smrť Alberta neslyší. Znovu upřel černé důlky na hodiny princezny Keli.

JAK SE JMENUJE TEN POCIT ROZTOUŽENÉ LÍTOSTI, KTERÁ MÁ ČLOVĚK V HLAVĚ, KDYŽ SE MU NELÍBÍ, ŽE SE VĚCI DĚJÍ PRÁVĚ TAK, JAK SE DĚJÍ?

„Smutek, mistře. Myslím. Takže —“

JSEM SMUTEK.

Albert zůstal stát s otevřenými ústy. Nakonec se vzpamatoval natolik, že ze sebe vypravil: „Mistře, naposled jsme mluvili o Mortovi!“

O JAKÉM MORTOVI?

„O vašem učedníkovi, mistře,“ vysvětloval Albert trpělivě. „Takový vysoký mládenec.“

AHA, SAMOZŘEJMĚ. DOBRÁ, POŠLEME JEHO.

„Myslíte, že už je připraven vyjet sám, mistře?“ v Albertově hlase zněly pochybnosti.

Smrť se chvíli zamyslel. DOKÁŽE TO, řekl nakonec. JE CHYTRÝ, RYCHLE SE UČÍ A KONECKONCŮ, dodal, LIDÉ PO MNĚ NEMOHOU CHTÍT, ABYCH SE ZA NIMI VE DNE V NOCI HONIL OSOBNĚ.

Mort nechápavě zíral na sametovou draperii, která mu visela jen několik centimetrů před očima.

Prošel jsem zdí, pomyslel si. A to je nemožné.

Odhrnul opatrně závěs stranou, aby se podíval, zda za ním nejsou ukryty dveře, ale zbytečně. Spatřil jen drolící se omítku, pod kterou na několika místech prosvítala vlhká, ale pevná cihlová zeď.

Pokusně do ní šťouchl. Bylo mu jasné, že tudy cesta nazpět nevede.

„No,“ promluvil ke zdi, „a co teď?“

Za zády se mu ozval hlas. „Ehm. Co jste to říkal?“

Pomalu se otočil.

Kolem stolu uprostřed místnosti seděla celá rodina Klačanů — otec, matka a půl tuctu dětí, jako schůdky. Na Morta se upíralo osm párů kulatých očí. Devátý pár, který patřil starému prarodiči neurčitého pohlaví, se na něj neupíral, protože jeho vlastníkovi se podařilo v tomto nestřeženém okamžiku získat trochu místa u společní mísy s rýží. Prarodič došel k názoru, že kus vařené ryby v hrsti je pro něj mnohem důležitější než neočekávané blízké setkání kteréhokoliv druhu, a nastalé ticho bylo přerušováno zvuky horečnatého žvýkání.

V jednom rohu přeplněné místnosti stál malý svatostánek Offlera, klačského krokodýlího boha. Offler se šklebil podobně jako Smrť, i když samozřejmě Smrťovi nesloužilo hejno malých ptáčků, kteří Offlerovi nosili novinky o jeho uctívačích a udržovali mu v čistotě chrup.

Klačané si pohostinnosti cení nade vše ostatní. Zatímco Mort zíral a nevěděl, cosi má počít, vzala žena z police za sebou talíř a mlčky ho začala plnit z velké mísy. Po krátkém boji vyrvala z vrásčité ruky i pěkný šťavnatý kousek mořského sumce a přidala ho k ostatnímu. Celou tu dobu se její okrově podmalované oči upírali na Morta.

Slova, která Mort zaslechl za zády, pronesl otec. Mort se nervózně uklonil.

„Promiňte,“ zajíkl se. „É, víte, vypadá to, jako bych prošel touhle zdí.“ Sám slyšel, že to nezní nijak zvlášť chytře.

„Prosím?“ řekl muž. Žena mezitím přidala na talíř několik plátků papriky a za cinkotu náramků jídlo pokropila zelenou omáčkou, která v Mortovi vzbudila obavu, že ji poznává. Ochutnal ji před několika týdny, a přestože recept na ni byl velmi složitý, Mortovi stačilo jediné sousto, aby došel k názoru, že musí být vyrobena z rybích vnitřností marinovaných několik let v soudku žraločího sádla. Smrť prohlásil, že je jí třeba přijít na chuť. Mort se to rozhodl neriskovat.

Pokusil se pomalu odšourat podél stěny místnosti ke dveřím zakrytém jen korálkovým závěsem a všechny hlavy se otáčely za ním. Pokusil se usmát.

Žena se zeptala: „Proč na nás ten démon cení zuby, ó, můj pane a manželi?“

Muž jí odpověděl: „Možná že je to hladem, úplňku mého vzrušení. Přidej mu ještě kus ryby!“

Předek zareptal: „To byla moje ryba, nevděčné děcko! Zkáza světu, kde lidé nectí věk!“

Je pravda, že protože jejich slova pronikala Mortovýma ušima v hovorové klačštině, v řeči, která měla tolik ozdůbek, jazykových odchylek a tak starou historii, že používala patnáct výrazů pro slovo „vražda“ dříve, než kohokoliv z ostatních lidí napadlo třísknout svého bližního kamenem, v mozku mu zněla jasně a srozumitelně jako jeho mateřština.

„Já nejsem démon!“ vykřikl. „Jsem člověk!“ pokračoval a pak se v šoku zarazil, protože slova mu proudila úst v čisté klačštině.

„Vy jste zloděj?“ zajímal se otec. „Vrah? Když už jsme tak začli, nejste náhodou výběrčí daní ?“ Ruka mu vklouzla pod stůl a objevila se s velkým sekáčkem na maso, který byl vybroušen k ochromující ostrosti. Jeho žena vykřikla, upustila talíř a přitiskla k sobě nejmenší děti.

Mort pozoroval, jak se ostří sekáčku kývá ve vzduchu, a raději se vzdal.

„Přináším vám pozdravy z nejnižší pekelné galerie,“ vypravil ze sebe.

Změna byla okamžitá. Sekáček zmizel a na tvářích celé rodiny se opět objevily široké úsměvy.

„To pro nás znamená velké štěstí, když nás ráčil navštívit démon,“ rozzářil se otec. „Jaké je tvé přání, ó, odporný výhonku Offlerových beder?“