Terry Pratchett - Mort

„Pozor!“ křičel. „Hrozí vám strašlivé nebezpečí!“

Svět se náhle změnil v melasu. Naplnil se namodralými a narůžovělými stíny, jako sen, který se vám zdá za horkých nocí, zvuk začal slábnout, až se hluk celého sálu změnil ve vzdálené chraptivé popraskávání jako hudba v cizích sluchátkách. Mort viděl Smrtě, který přátelským gestem kladl králi na rameno ruku a upíral oči vzhůru ke —

— ke galerii, kde seděli minstrelové.

Mort viděl střelce, viděl kuši, viděl, jak vzduchem letí rychlostí revmatického hlemýždě střela. Ale ani při té strašlivé pomalosti ji nebyl schopen dohnit. Zdálo se mu, že to trvá celé hodiny, než ovládl olověné končetiny, ale nakonec se mu podařilo postavit obě nohy na zem a pravou znovu vykopl kupředu se zrychlením pohybujících se kontinentů.

Jak se tak pomalu prodíral vzduchem, řekl Smrť bez jakékoliv zlosti: JE TO MARNÉ, VÍŠ. JE SICE NAPROSTO PŘIROZENÉ, ŽE TO CHCEŠ ZKUSIT, ALE JE TO MARNÉ.

Mort jako ve snu proplouval mlčícím světem…

Šíp zasáhl cíl. Smrť pozvedl meč oběma rukama a máchl jím v širokém vodorovném oblouku, takže čepel hladce proletěla královým krkem, aniž po sobě zanechala nejmenší stopu. Mortovi, který se stále ještě prodíral zčeřelým světem stínů, se zazdálo, že se z králova těla odloupl nezřetelný stín a padl k zemi.

Nemohl to být král, protože ten stál pořád na svém místě a s výrazem nesmírného úžasu zíral Smrťovi do tváře. U jeho nohou leželo jako stín něco nezřetelného a kdesi daleko se začaly ozývat výkřiky.

OPRAVDU ČISTÁ PRÁCE, pochválil se Smrť. S KRÁLI BÝVÁ ČASTO POTÍŽ. VĚTŠINOU BY SE Z TOHO RÁDI VYKROUTILI. ZATO PRŮMĚRNÝ SEDLÁK, NA TOHO NIKDO OHLED NEBERE.

„Kdo u všech čertů, jste?“ zeptal se král. „Co tady děláte? No? Stráže! Okamžitě —“

Naléhavé poselství, které mu už chvíli sdělovaly jeho oči, konečně prorazilo až do mozku. Na Morta to velmi zapůsobilo. Král Olerve byl na trůně už mnoho let, a dokonce i po smrti se dokázal chovat vybraně.

„Oh,“ řekl. „Už je mi to jasné. Nečekal jsem, že tě uvidím tak brzo.“

VAŠE VELIČENSTVO, uklonil se Smrť mírně, TO MÁLOKDO.

Král se rozhlédl kolem. V tomhle světě stínů bylo ticho a klid, ale jak se zdálo, za jeho hranicemi vládlo nesmírné vzrušení.

„Tam dole, to jsem já, že?“

MÁTE PRAVDU, SIRE.

„Čistá práce. Kuše, že?“

ANO, A TEĎ, SIRE, KDYBYSTE BYL TAK LASKAV —

„Kdo to byl?“ zeptal se král. Smrť zaváhal.

NAJATÝ VRAH Z ANKH-MORPORKU, odpověděl.

„Hm, to bylo chytré. To tedy Sto Helitovi gratuluju. A já se celou tu dobu cpal protijedy. Proti kalené oceli neexistuje žádný protijed, co?“

SAMOZŘEJMĚ ŽE NE, SIRE.

„Takže starý dobrý provazový žebřík a rychlý kůň u padacího mostu, co?“

TAK TO BUDE VYPADAT, SIRE, řekl Smrť a vzal králův stín lehce za ruku. JESTLI VÁS TO ALE UTĚŠÍ, TEN KŮŇ BUDE MUSET BÝT OPRAVDU RYCHLÝ.

„Jakže?“

Smrťův stabilní úsměv se ještě o něco rozšířil.

MÁM ZÍTRA RÁNO S TÍM JEZDCEM SCHŮZKU V ANKHU, řekl Smrť. PODÍVEJTE, DOVOLIL VÉVODOVI, ABY MU DAL NA CESTU BALÍČEK S JÍDLEM.

Král, u nějž k základním předpokladům pro výkon povolání patřilo mimo jiné i to, že chápal o něco pomaleji, se na chvilku zamyslel a pak se krátce zasmál. V tom okamžiku si poprvé všiml Morta.

„Kdo je to?“ zeptal se. „Nějaký další mrtvý?“

TO JE MŮJ UČENDÍK, odpověděl mu Smrť. A TEN TO ODE MĚ JEŠTĚ PĚKNĚ SCHYTÁ, ULIČNÍK.

„Mort,“ řekl Mort automaticky. Vnímal sice jejich slova, ale nebyl schopný odtrhnout oči od toho, co se odehrávalo kolem. Cítil se skutečný. Smrť vypadal rozhodně jako z kostí. A král přímo kypěl zdravím a na osobu, která byla právě zavražděna, vypadal až neuvěřitelně fit. Zbytek světa byl ale mořem pohyblivých stínů. Nad padlým tělem se shýbalo několik osob, které Mortem procházely, jako by nebyl nic jiného než neviditelná mlha.

U těla klečela i rusovlasá dívka a plakala.

„To je moje dcera,“ řekl král. „Asi bych měl cítit smutek. Jak to, že necítím nic?“

EMOCE ZŮSTALY VE VAŠEM TĚLE. JE TO JEN OTÁZKA NERVŮ.

„Aha, proto. Ona nás ale nevidí, že ne?“

NE.

„Nedalo by se nějak udělat, že bych se s ní…“

BOHUŽEL, odpověděl Smrť.

„Ona se stane královnou, a kdybych jí mohl říci…“

JE MI LÍTO, zavrtěl Smrť hlavou.

Dívka zvedla hlavu a její pohled Mortovi prošel tělem. Pozoroval, jak k ní přichází vévoda a klade jí účastně ruku na rameno. Vévodovi se na rtech chvěl slabý úsměv. Byl to takový ten úsměv, který polehává na písečných březích tropických řek a čeká na neopatrné plavce.

Nevím, jak to udělat, abys mě slyšela, nakláněl se Mort k dívce. Nevěř mu!

Dívala se na něj, ale neviděla ho a rukama si utírala slzy. Natáhl k ní ruku a bezmocně pozoroval, jak projela její paží.

TAK POJĎ, CHLAPČE. ŽÁDNÉ CICMÁNÍ.

Mort cítil, jak se mu na rameno položila Smrťova ruka gestem, ve kterém nechybělo přátelské pochopení. Neochotně se otočil a následoval krále se Smrtěm. Ven prošli zdí. Mort byl asi v půli cesty, když si uvědomil, že je to nemožné.

Tahle myšlenka plná sebevražedné logiky ho málem zabila. Cítil, jak se mu kolem těla začíná svírat chladný kámen, když se mu u ucha ozval známý hlas.

PODÍVEJ SE NA TO TAKHLE. TA ZEĎ TADY NENÍ, JINAK BYS TUDY NEMOHL JÍT. NEBO SNAD ANO, CHLAPČE?

„Morte,“ řekl Mort.

PROSÍM?

„Jmenuju se Mort. Nebo Mortimer,“ řekl Mort už poněkud popuzeně a cukl sebou kupředu. Kamenný chlad mu zmizel za zády.

NO, VIDÍŠ, ŽE TO NENÍ TAK TĚŽKÉ?

Mort se podíval dlouhou chodbou a zkoumavě pleskal zeď dlaní. Určitě jí prošel, ale teď se zdála být naprosto pevná. Na šatech se mu zatřpytily úlomky slídy.

„Jak to děláte?“ zeptal se. „Jak jsem to udělal já? Jsou to kouzla?“

KOUZLA, TO JE TO JEDINÉ, CO TO NENÍ, CHLAPČE. AŽ TO DOKÁŽEŠ ÚPLNĚ SÁM, NEBUDE UŽ NIC, CO BYCH TĚ MOHL NAUČIT.

Král, který mezitím evidentně vybledl, řekl: „Ujišťuji vás, že je to neobyčejně efektní. Mimochodem, mám dojem, že blednu, nezdá se vám?

TO SE STANE KAŽDÉMU. ZKUSTE SI TO VYCHUTNAT.

„Jak?“ Hlas teď už nebyl nic víc než stín ve vzduchu.

BUĎTE PROSTĚ SÁM SEBOU.

V tom okamžiku se král začal propadat, zmenšoval se ve vzduchu a jeho hmotné pole se nakonec v záblesku jasné záře zbortilo. Zbyl po něm jen maličký jasný bod. Stalo se to tak rychle, že to Mort málem minul. Z ducha hvězdičkou v několika vteřinách.

Smrť opatrně chytil tu zářivou nicku a uschoval ji v nekonečných záhybech svého pláště.

„Co se to s ním stalo?“ vyzvídal Mort.

TO VÍ JEN ON, zněla odpověď. POJĎ.

„Moje babička říká, že když člověk umře, je to, jako by spal,“ zamyslel se Mort se stínem naděje v hlase.

NEVÍM. NEZAŽIL JSEM ANI JEDNO, ANI DRUHÉ.

Mort se naposled rozhlédl chodbou. Obrovské dvoukřídlé dveře se rozletěly dokořán a do chodby se vyvalil dav dvořanů ze sálu. Dvě starší ženy se pokoušely utišit princeznu, ale ta před nimi kráčela tak rychle, že měly co dělat,a by jí stačily, a proto jí poskakoval v patách jako dva zmatené míče. Všechny tři zmizely ve vedlejší chodbě.

JIŽ KRÁLOVNOU, řekl pochvalně Smrť. Smrť si potrpěl na styl.

Pak už došli mlčky až na vrcholek věže.