Terry Pratchett - Mort

„Jo,“ přikývl Albert. „Dávej pozor, kam liješ tu vodu!“

„A co tady bylo předtím?“

„To nevím,“ odpověděl Albert a začal napichovat nový řádek. „Nejspíš nebeská klenba. To je jenom takové hezké jméno pro syrové nic. Abych řekl pravdu, tak to zas není nijak dokonalé dílo. Zahrada je v pořádku, ale ty hory, to je pěkný šunt. Když se na ně podíváš z blízka, jsou celé rozmazané. Jednou jsem se na ně zašel podívat.“

Mort se upřeně zadíval na nedaleké stromy. Zdály se mu až na barvu docela normální.

„A proč to vlastně všechno dělal?“

Albert zabručel. „Víš, co se stane klukům, kteří jsou zbytečně zvědaví?“

Mort chvilku přemýšlel.

„Ne,“ řekl nakonec. „Co?“

Chvíli bylo ticho.

Pak se Albert narovnal a řekl: „K sakru, já taky ne. Ale asi jim někdo odpoví, a dobře jim tak.“

„Řekl mi, že s ním můžu dnes v noci jet,“ pochlubil se Mort.

„Tak to máš opravdu štěstí, co?“ odpověděl Albert bez zájmu a vykročil k domu.

„A vážně to všechno udělal on?“ ujišťoval se Mort, který mu klusal v patách.

„Jasně.“

„A proč?“

„Myslím, že chtěl mít nějaké místo, kde by byl doma.“

„Vy jste mrtvý, Alberte?“

„Já? Vypadám snad jako mrtvý?“ Stařík si odfrkl, protože Mort si ho začal pomalu prohlížet pátravým zrakem. „Přestaň s tím. Jsem stejně živý jako ty. Možná i víc.“

„Promiňte.“

„No jo.“ Albert otevřel dveře a otočil se k Mortovi s tak laskavým výrazem, jakého jen byl schopen.

„Je lepší se na všechno tak moc nevyptávat,“ usmál se. „Lidi to popouzí. A co takhle teplou smaženku?“

Seděli u stolu a hráli domino, když se rozcinkal zvonek. Mort si sedl do pozoru.

„Bude chtít, abychom mu připravili koně,“ řekl Albert. „Pojď.“

V nastávajícím soumraku přešli do stáje a Mort pozoroval, jak stařík sedlá Smrťova koně.

„Jmenuje se Truhlík,“ oznámil mu Albert, když přitahoval sedlový popruh. „Zatím se tak neprojevil, ale člověk nikdy neví.“

Truhlík se mu pokusil s láskou sežvýkat šátek na krku.

Mort si vzpomněl na dřevořez v kalendáři své babičky. Obrázek byl mezi údaji o tom, kdy sázet kterou zeleninu, a obrazovou tabulkou znázorňující fáze měsíce. Byl na něm znázorněn „Smrť — nesmlouvavý soudce, genzz drzive czi pozděgi gesť navsztíví gednoho kazzdého z nás“. Mort si ho prohlížel snad tisíckrát, když se učil číst. Jistě by na něj nikdy nezapůsobil tak silným dojmem, kdyby věděl, že se strašlivý oř, kterému šlehají z nozder plameny a na jehož hřbetě se žene rozšklebený kostlivec s kosou, jmenuje Truhlík.

„Já jsem si to myslel, že to bude něco jako Dráp nebo Šavle nebo aspoň Eben,“ pokračoval Albert, „ale mistr má prostě své malé slabůstky. Těšíš se, co?“

„Asi ano,“ odpověděl nejistě Mort. „Ještě nikdy jsem neviděl Smrtě při práci.“

„To málokdo,“ přikývl Albert. „Rozhodně ne víckrát než jednou.“

Mort se zhluboka nadechl.

„Chtěl jsem se zeptat na tu jeho dceru —“ začal.

AHA, TADY JSTE. DOBRÝ VEČER, ALBERTE, I TOBĚ, HOCHU.

„Morte,“ řekl Mort automaticky.

Smrť vešel do stáje a uvnitř se musel trochu sehnout, aby nenarážel hlavou o strop. Albert kývl na pozdrav, ale nijak zvlášť uctivě, jak si Mort všiml, jen jako slušně vychovaný člověk. Mort si pře těch několika vzácných návštěvách ve městě seznámil s jedním nebo dvěma sluhy, ale Albert se žádnému z nich nepodobal. Choval se, jako by dům patřil jemu a jeho pán byl jen návštěvou, která tudy prochází, jako něco, co snášíme jako odfouknutou omítku nebo pavouky na záchodě. Smrť si toho nevšímal, zdálo se, že je s tím srozuměn, že si s Albertem už dávno řekli všechno, co bylo třeba, a teď se snaží vykonávat své povinnosti tak, aby jeden druhému co nejméně překáželi. Mortovi to připomínalo procházku po prudké bouři. Všude je klid a čerstvé povětří, ale člověk cítí zbytky té obrovské energie, která se před krátkou chvíli vybila.

V duchu si napsal seznam věcí, která by rád udělal, a teď k němu připojil další bod — dozvědět se něco o Albertovi.

PODRŽ TO, řekl Smrť, podal Mortovi kosu a vyhoupl se Truhlíkovi do sedla. Kosa vypadala docela obyčejně až na čepel. Ta byla nesmírně slabá, až průsvitná, vypadala jen jako namodralý stín ve vzduchu a dokázala krájet plamen a sekat zvuk. Mort ji držel velmi opatrně.

DOBŘE, CHLAPČE. TAK POJĎ. ALBERTE, NEČEKEJ NA NÁS.

Kůň vyklusal ze dvora a vyhoupl se na oblohu. Kolem se měly rozběhnout hvězdy. Vzduch se měl roztočit ve spirále a rozpadnout se v roj mizejících jiskřiček, tak jak to bývá při běžných každodenních meziprostorových přesunech. Ale tohle byl Smrť, který ovládal umění objevit se všude tiše nečekaně a nepozván, který proklouzl stejně snadno meziprostorem jako klíčovou dírkou. Pohybovali se pomalým klusem mezi vysokými stěnami temných mračen, kolem vzdutých oblačných hor, až se nakonec prodrali řídnoucími mlhovými pásy a pod nimi se objevila Zeměplocha zaplavená slunečním světlem.

TO JE TÍM, ŽE ČAS SE DÁ UPRAVIT, odpověděl Smrť, když se Mort divil, že na Ploše je den. NENÍ TO NIJAK DŮLEŽITÉ.

„Já jsem vždycky věřil, že ano.“

TO SI MYSLÍ JENOM LIDÉ, PROTOŽE SI TO SAMI VYMYSLELI, řekl zachmuřeně Smrť. Morta napadlo, že je to trochu otřepané, ale nakonec se rozhodl neodporovat.

V KLAČISTÁNU ZAČALA VELMI SLIBNÁ VÁLKA, otočil se k němu Smrť přes rameno. TAKÉ TAM VYPUKLO NĚKKOLIK EPIDEMIÍ. A DNES DOJDE K JEDNOMU VELMI DŮLEŽITÉMU ATENTÁTU, POKUD BYS RADĚJI VIDĚL TEN.

„Cože, vražda?“

ANO, ZABÍJÍ KRÁLE.

„Jo tak, krále,“ uklidnil se Mort. Krále znal. Jednou ročně jezdila do Ovčího hřbetu skupina potulných herců a hry, které hráli, byly povětšinou o králích. Krále vždycky někdo zabil, a když ne, tak se zabíjeli mezi sebou. Zápletky bývaly pravidelně velice složité, pokaždé z nich byla záměna osob, jed, bitvy, dávno ztracení synové, duchové zemřelých otců, čarodějnice a hemžilo se to v nich dýkami. Zvláštní bylo, že i když z toho jasně vyplývalo, že kralování není žádná procházka rozkvetlou zahradou, většina osob, které ve hře vystupovaly, se králem chtěla stát. Palácový život si Mort sice dokázal představit jen tak mlhavě, ale byl si skoro jistý, že se tam nikdo moc nevyspí.

„Docela rád bych viděl opravdického krále,“ řekl. „Moje babička říkala, že pořád nosí korunu. Dokonce i když jdou na záchod.“

Smrť si to nechal projít dutinou.

NO, NEVIDÍM JEDINÝ DŮVOD, PROČ BY TO NEBYLO MOŽNÉ, přikývl nakonec. ZE SVÉ ZKUŠENOSTI ALE VÍM, ŽE TO TAK VĚTŠINOU NENÍ.

Kůň se rozběhl a hluboko pod nimi bleskovou rychlostí mizela šachovnice Stoské nížiny. Byl to bohatý kraj, plný naplavenin, zvlněných zelených polí úpravných malých královstvíček. Hranice těch zemiček se díky neustálým šarvátkám, svatebním smlouvám, paktům o neútočení a společném útočení a příležitostně i nedbalým kartografům neustále kroutila jako had.

„A tenhle král,“ vyzvídal Mort, když pod nimi mizely rozlehlé pralesy, „je dobrý, nebo zlý?“

NIKDY JSEM SE O TAKOVÉ VĚCI NEZAJÍMAL, odpověděl Smrť. ŘEKL BYCH, ŽE NENÍ ANI LEPŠÍ, ANI HORŠÍ NEŽ JINÝ KRÁL.

„Odsuzoval taky lidi k smrti?“ zeptal se Mort, a když si uvědomil, s kým to vlastně mluví, tak ještě rychle dodal: „Určitě by vám tím ušetřil dost času.“