Terry Pratchett - Mort

POKUSIL SES HO VAROVAT, řekl Smrť a sundal Truhlíkovi sáček se zrním.

„Ano, pane, promiňte.“

NEMÁŠ PRÁVO PLÉST SE DO CESTY OSUDU. KDO MYSLÍŠ, ŽE JSI, ABYS ROZHODOVAL, KDO MÁ ŽÍT A KDO ZEMŘÍT?

Smrť pozoroval se zájmem Mortův výraz.

TO SMĚJÍ JEN BOHOVÉ, dodal. I JEDEN JEDINÝ ČLOVĚK, KTERÝ BY SI ZAHRÁVAL S OSUDEM, BY MOHL ZNIČIT CELÝ SVĚT. ROZUMÍŠ?

Mort provinile přikývl.

„Pošlete mě domů?“ zeptal se slabým hlasem.

Smrť se k němu nahnul a zvedl ho k sobě za sedlo.

ZA TO, ŽE JSI PROJEVIL ÚČAST? NE. BYL BYCH TĚ PRAVDĚPODOBNĚ POSLAL DOMŮ, KDYBY TĚ TO POBAVILO. MUSÍŠ SI VŠAK UVĚDOMIT, ŽE JE JEN JEDINÝ PROJEV ÚČASTI, KTERÝ SI MŮŽEME V NAŠEM ŘEMESLE DOVOLIT.

„Jaký?“

DOKONALE NABROUŠENÁ KOSA.

Dny ubíhaly, i když si Mort nebyl jistý, kolik jich bylo. Pochmurné slunce Smrťova světa sice putovalo po obloze pravidelně, ale v občasných návštěvách smrtelného světa nebyl žádný systém. Smrť nenavštěvoval jen krále a důležité bitvy, většina jeho osobních cest směřovala k docela obyčejným lidem.

Jídlo servíroval Albert, který se usmíval pro sebe a mlčel. Ysabell se většinou zdržovala ve svých pokojích nebo se projížděla na svém poníkovi kolem černých močálů za domem. Pohled na ni, když se hnala s vlajícími vlasy cestou necestou, by byl mnohem působivější, kdyby byla lepší jezdkyně nebo kdyby byl poník mnohem větší nebo kdyby jí vlasy vlály přirozeně. Některé vlasy to dělávají, ty její ne.

Když se se Smrtěm nevydával za tím, čemu Smrť říkal „povinnosti“, pomáhal Mort Albertovi nebo si sám našel nějakou práci na zahradě či ve stáji. Taky se často probíral Smrťovou rozlehlou knihovnou a četl všechno, co mu padlo do rukou, s nenasytností člověka, který poprvé objevil kouzlo psaného slova.

Většina svazků v knihovně byly pochopitelně životopisy.

V jednom byly výjimečné. Psaly se samy. Lidé, kteří už zemřely, vyplňovali své knihy od první do poslední strany a ti, kteří se nenarodili, měly knihy naprosto čisté. Ti ostatní… Mort si udělal znamínka, označil si v několika knihách konec textu a po nějaké době spočítal řádky, které přibyly. Zjistil, že v knihách přibývá zhruba čtyři až pět odstavců denně. Rukopis neznal.

Nakonec sebral odvahu.

COŽE? řekl užasle Smrť, který seděl za psacím stolem a obracel v prstech svůj nůž na papír ve tvaru malé kosy.

„Volné odpoledne,“ opakoval Mort. Pokoj byl najednou strašlivě velký a Mort se cítil uprostřed koberce rozměrů menšího pole hrozně na ráně.

ALE PROČ? Zeptal se Smrť. URČITĚ NEJEDEŠ NA POHŘEB BABIČCE, TO BYCH O TOM MUSEL NĚCO VĚDĚT.

„Chtěl bych si jen tak vyrazit, víte? Mezi lidi,“ odpověděl mu Mort a marně se pokoušel vydržet pohled těch nehybných modrých jiskřiček.

ALE VŽDYŤ SE SETKÁVÁŠ S LIDMI SKORO DENNĚ, protestoval Smrť.

„Jo, já vím, ale, vždycky jen na chvilku,“ řekl Mort. „Víte, bylo by to hezké, sejít se s někým, kdo má perspektivu, že bude na světě déle než několik minut. Pane,“ dodal.

Smrť zabubnoval prsty na stůl a místností se ozýval zvuk podobný myšímu stepování. Ještě chvilku na Morta zíral. Všiml si, že chlapec už zdaleka není tak kostnatý jako na začátku, že stojí vzpřímeněji, než si pamatoval, a umí použít slovo perspektiva ve správném spojení. To dělá ta knihovna.

DOBRÁ, řekl potom váhavě. JENŽE MNĚ SE ZDÁ, ŽE TADY MÁŠ VŠECHNO, CO POTŘEBUJEŠ. TVÉ POVINNOSTI SNAD NEJSOU NIJAK VYČERPÁVAJÍCÍ, NEBO ANO?

„Ne, pane.“

MÁŠ TADY TAKY DOBRÉ JÍDLO, POHODLNOU POSTEL A SPOLEČNOST PŘIMĚŘENÉHO VĚKU.

„Koho, prosím?“ podivil se Mort.

MOU DCERU, naklonil Smrť hlavu na stranu. PŘEDPOKLÁDÁM, ŽE UŽ JSI SE S NÍ SEŠEL, NE?

„Aha, ano pane, jistě pane.“

JE TO VELMI PŘÁTELSKÁ A ROZTOMILÁ BYTOST, KDYŽ SE S NÍ ČLOVĚK TROCHU SEZNÁMÍ.

„Určitě ano, pane.“

A PŘESTO SI PŘEJEŠ — Smrť ta slova vyslovil s nádechem nechuti — VOLNÉ ODPOLEDNE?

„Ano, pane. Když dovolíte, pane.“

TAK DOBRÁ. AŤ JE PO TVÉM. MÁŠ VOLNO DO ZÁPADU SLUNCE.

Smrť otevřel svou obrovskou účetní knihu a začal psát. Občas se natáhl a přesunul několik kuliček na počítadle.

Asi za minutu zvedl hlavu.

TY JSI TADY JEŠTĚ, řekl s mírným údivem. A VE SVÉM VOLNÉM ČASE, dodal nakysle.

„Hm,“ začal Mort nejistě, „chtěl jsem se zeptat, pane, jestli mě lidé uvidí?“

ŘEKL BYCH, ŽE ANO. URČITĚ, odpověděl Smrť. JE JEŠTĚ NĚCO, S ČÍM BYCH TI MOH LPOMOCI, NEŽ SE VYDÁŠ HÝŘIT DO SVĚTA?

„Je tady ještě jedna věc, pane. Já totiž nevím, jak bych se dostal do světa obyčejných smrtelníků, víte?“ troufl si zoufalý Mort.

Smrť si hlasitě povzdechl a otevřel zásuvku stolu.

PROSTĚ TAM DOJDEŠ.

Mort nešťastně přikývl a vydal se na dlouhou cestu, kde dveřím pracovny. Když je otvíral, Smrť zakašlal.

CHLAPČE! Zavolal a hodil Mortovi něco přes celou místnost.

Mort to automaticky chytil a dveře se se zaskřípěním otevřely.

Vchod zmizel. Vysoký koberec pracovny se změnil v oblé kočičí hlavy. Jasné denní světlo ho zaplavilo jako rtuť.

„Mort,“ řekl Mort všeobecně celému vesmíru.

„Cože?“ podíval se na něj stánkař stojící vedle. Mort se rozhlédl. Byl na trhu plném stánků, lidí a zvířat. Dalo se tam koupit všechno, od jehly až po (prostřednictvím několika potulných proroků) vizi spasení. Konverzovat tady hlasem slabším než řev bylo prostě nemožné.

Mort poklepal stánkaři opatrně na záda.

„Vidíte mě?“ zeptal se opatrně.

Stánkař na něj kriticky zamžoural.

„Řekl bych, že jo,“ prohlásil. „Nebo někoho, kdo se vám hrozně podobá.“

„Děkuju vám,“ rozzářil se Mort, kterému se očividně ulevilo.

„Není zač. Já vidím za den lidí… a všechny zadarmo. Nechcete si koupit nějaké tkaničky do bot?“

„Neřekl bych. Co je tohle za město?“

„Copak vy to nevíte?“

Několik lidí od okolních stánků na Morta začalo upírat zamyšlené pohledy. Mozek se mu rozběhl naplno.

„Můj pán hodně cestuje,“ prohlásil pravdivě. „Přejeli jsme dnes v noci a já spal vzadu na voze. Teď mám volné odpoledne.“

„Aha,“ usmál se stánkař. Důvěrně se k Mortovi naklonil. „Chcete si trošku vyhodit z kopýtka, co? To vám můžu zařídit.“

„Mně by ke štěstí úplně stačilo, kdybych věděl, kde jsem,“ odpověděl mu Mort.

To prodavače zaskočil.

„Tohle je Ankh-Morpork,“ odpověděl. „to snad vidí každý, ne? A taky cítí.“

Mort začichal. Na vzduchu ve městě opravdu něco bylo. Člověk měl pocit, že ten vzduch si užil života. Nemohli jste si s každým nadechnutím nevšimnout, že těsně kolem vás se pohybují další tisíce lidí a skoro každý se potí v podpaží.

Stánkař si Morta znovu kriticky prohlédl, všiml si bledé tváře, dobře střižených drahých šatů a podivného výrazu, což dohromady vytvářelo něco jako proslulý efekt stlačeného pera.

„Podívejte?“ řekl nakonec stánkař, „budu k vám upřímný. Mohl bych vám ukázat směr k velkému bordelu.“

„Už jsem jedl,“ odpověděl Mort se světáckou lehkostí. „Ale mohl byste mi říci, jak daleko je to odsud do… myslím, že se to jmenuje Sto Lat?“

„Asi dvacet mil na střed, ale tam není nic, co by mohlo zajímat mladého muže vašeho druhu,“ pospíšil si obchodník. „Já to znám, máte odpoledne pro sebe, toužíte po nových zážitcích, po vzrušení, hledáte nějaké milostné dobrodružství…“