Terry Pratchett - Mort

Mort mezitím otevřel váček, který mu Smrť hodil před odchodem. Byl plný malých zlatých mincí, které se ze všeho nejvíc podobaly zekínům.

V mysli se mu znovu vynořila podoba té bledé tváře pod korunou rudozlatých vlasů, která nějakým šestým smyslem vycítila jeho přítomnost. Nejisté pocity posledních dnů, které nedokázal přesně zařadit, se najednou zaostřily jako krajina, ze které vítr odfoukl mlhu.

„Chci nějakého velmi rychlého koně,“ prohlásil.

O pět minut později se Mort ztratil.

Téhle části Ankh-Morporku se říkalo Stínov a byla to vnitřní část města, která by nutně potřebovala buď dlouhodobý program vládní pomoci, nebo, a to raději, několik plamenometů. Nedalo se o ní prohlásit, že je zchátralá, protože to bychom význam toho slova přepínali přes únosnou mez. Stadiem zchátralosti prošla už dávno a teď byla daleko za ním, kde díky jakémusi einstenovskému zvratu získala vznešenou strašlivost, kterou nosila stejně pyšně jako jiná města cenu za architekturu. Stínov byl hlučný, rozpálený a páchl jako zem v prasečáku.

Sousedství tam nefungovalo v tom obyčejném mezilidském slova smyslu, ale spíš jako společenstvo na velkém korálovém útesu — žili tady lidé, ale byly to lidské obdoby raků poustevníků, humrů, krevet, překrásných, ale jedovatých rybek a pochopitelně i žraloků.

Mort beznadějně bloudil v klikatých uličkách. Ten, kdo by mohl jeho cestu sledovat ze vzduchu, by si rychle všiml, že v zástupu lidí za ním vzniká určitý stabilní pohyb, který dává tušit, že ho sleduje přinejmenším několik mužů stahujících se pomalu, ale jistě ke své kořisti. Průměrný inteligentní člověk by rychle odhadl, že Mort a jeho zlato mají ve Stínově stejnou naději na přežití jako třínohý ježek na šestiproudé dálnici.

Z toho už začíná být jasné, že Stínov nebyl místo, kde by žili obyčejní obyvatelé. Přežívali tam starousedlíci. Čas od času se Mort pokusil zatáhnout některého z nich do řeči, aby zjistil, kudy by se dostal k nějakému dobrému obchodníku s koňmi. Starousedlíci vždycky zamumlali něco nesrozumitelného a rychle vyklízeli pole. Bylo to tím, že každý, kdo chtěl ve Stínově přežít déle než několik hodin, měl vyvinutý zvláštní smysl, a proto se klidil z Mortova okolí stejně jako se venkovan za silné bouře klidí z okolí velkého osamělého stromu.

Tak nakonec Mort dorazil až k řece Ankh, největší z řek. Už předtím, než vtekla do města, byla pomalá a zhoustlá prachem, který spláchla v nížinách, a když se dostala ke Stínovu, mohl i bezvěrec kráčet po vlnách. Utopit se v Morku by dalo spoustu práce, zato by se v něm člověk snadno udusil.

Mort pozoroval široký pás s nedůvěrou. Zdálo se, že se hýbe. Taky se na něm občas objevily bubliny. Musela to být voda.

Povzdechl si a otočil se.

Najednou před ním stáli tři muži, kteří jako by vystoupili z kamenných zdí. Všichni tři měli těžký a významný pohled těch zločinců, při jejichž zjevení i hlavní hrdina vyprávění pocítí určitou dávku nejistoty, i když ne zas tak velkou, protože čtenář ví, že lumpové zažijí ošklivé překvapení.

Všichni se zle šklebili. V tom byli opravdu dokonalí.

Jeden z nich vytáhl z opasku nůž a začal jím opisovat malé kroužky ve vzduchu. Pomalu postupoval k Mortovi, zatímco zbylí dva postupovali mnohem pomaleji, a tvořili tak zadní voj.

„Naval prachy?“ zasípal ten první.

Mortovi maně klesla ruka ke koženému váčku u pasu.

„Počkejte chvilku,“ prohlásil. „Co se stane potom?“

„Co?“

„No chtěl jsem se zeptat, jestli za to,peníze, nebo život’?“ pokračoval Mort. „Vždycky se od lupičů čeká, že to budou chtít takhle. Vaše peníze, nebo váš život. Četl jsem to v jedné knize,“ dodal.

„Jo, to je možný, to je možný,“ připustil lupič. Cítil, že začíná ztrácet iniciativu, ale bojoval dál. „Na druhý straně by to ale mohly bejt jak tvý prachy, tak tvůj život. Dvě mouchy jednou ranou, dalo by se říct.“ Muž vrhl kosý pohled na své dva kolegy, kteří se při tom skvělém vtipu pobaveně pochechtávali.

„V tom případě…“ řekl Mort a zvedl váček v jedné ruce, připraven hodit jej tak daleko do Ankhu, jak by dohodil. V duchu se jenom bál, že se váček od hladiny odrazí.

„Hej, co to děláš,“ vykřikl zmatený lupič. Chystal se vrazit kupředu, ale Mort váčkem výhrůžně zatřásl.

„Podívejte se na to takhle. Když mě chcete stejně zabít, proč bych se těch peněz nezbavil? Je to prostě jenom na vás.“ Aby svá slova zdůraznil, vytáhl z váčku jednu minci a hodil ji do řeky, která ji s nešťastným nasátím přijala. Lupiči se otřásli.

Jejich vůdce upřel oči na váček. Potom na svůj nůž. Na Morta. Nakonec na své společníky.

„Dovolíte na okamžik?“ řekl a trojice lumpů se shlukla hlavami k sobě.

Mort si očima měřil vzdálenost ke konci uličky. Nedokázal by to. Navíc ta trojice vypadala tak, že pronásledování lidí byla pravděpodobně další věc, ve které byla dokonalá. Jen logické uvažování je nechalo tak trochu na holičkách.

Vůdce se nakonec obrátil nazpět k Mortovi. Ještě jednou se tázavě podíval na své společníky. Oba důrazně přikyvovali.

„Rozhodli jsme se, že tě vodkrouhnem a s těma prachama to risknem,“ řekl. „Nemůžem si dovolit, aby se tady něco takovýho rozmohlo.“

Jeho společníci vytáhli nože.

Mort polkl. „Myslím, že to není moudré,“ podíval se na ně.

„Proč?“

„No, kdyby nic, tak mně se to nelíbí.“

„Nikdo po tobě nechce, aby se ti to líbilo, vod tebe se čeká jenom, že umřeš.“

„Nemyslím, že už je čas, abych umřel,“ odporoval mu Mort a pomalu couval. „Jsem si jistý, že by mi to řekli.“

„No né,“ zašklebil se vůdce, který toho začínal mít dost, „tak panáčkovi by to někdo řek, co? Velký kouřící sloní hovno!“

Mort udělal další krok zpět. Zdí.

Vůdce lupičů zíral na pevnou kamennou zeď, ve které Mort zmizel. Potom praštil nožem o zem.

„Tak to se na to teda vážně… eru,“ prohlásil znechuceně. „Další…anej mág! Nenávidím ty…aný mágy!“

„Neměl bys je tak…át, aby tě jednou pěkně nep…ali,“ zamumlal jeden z jeho kamarádů a bez nejmenších obtíží vyslovil i řadu několika teček po sobě.

Třetí člen společnosti,kterému o myslelo trochu pomaleji, řekl: „Poslyšte, dyť ten chlápek prošel zdí, ne?“

„Jo, a my se za ním táhnem jakou dobu!“ prohlásil otráveně ten druhý. „To se ti fakt povedlo, Plešoune. Já ti řikal hned, že je to mág, nikdo jinej se tady samotnej nepotuluje. No neřikal jsem, že je to mág? Já to řikal hned, že…“

„Už jsi toho řek zbytečně moc,“ zavrčel náčelník.

„Ale já ho fakt viděl, prošel akorát na tomdle místě zdí!“

„Jo? Neřikej!“

„No, zrovínka tudle! Copak tys to neviděl!?“

„Myslíš si, bůhví jak jsi chytrej, co?“

„No, na to jsem chytrej dost, ne?“

Vůdce jediným bleskovým pohybem sebral ze země svůj nůž.

„A co vostrej? Seš aspoň tak vostrej jako todle?“

Druhý lupič přistoupil ke zdi, a zatímco se za ním ozvala řada šoupavých kroků, ukončených vlhce bublavými zvuky, několikrát do ní silně kopl.

„Jo, tak zeď je v pořádku, prohlásil přes rameno. „Je to docela vobyčejná zeď, to vám garantuju. Hrozně by mě zajímalo, jak to ty chlapi dělaj, mládenci!“