Terry Pratchett - Mort

OBČAS. JSOU NĚKTERÉ VĚCI, KTERÝM SE JAKO KRÁL PROSTĚ NEVYHNEŠ.

Proletělo pod nimi jakési město rozložené kolem hradu postaveného na skalisku, které trčelo z pláně jako geologický uhřík. Smrť řekl, že je to obrovský balvan ze vzdálených hor Beraní hlavy, který tady zanechal ustupující ledovec. Ten tudy proklusal za pověstných dnů, kdy ledoví obři válčili s bohy a vypustili ledovce do nížin, protože doufali, že se jim podaří zmrazit svět. Nakonec to vzdali a zahnali svá obrovská lesklá stáda zase na nazpět, do tajemných krajů v nepřístupných horách kolem Středu. Na pláních nikdo nevěděl, proč to ledovec udělal, ale většina mladších obyvatel Sto Lat, jak se městečko kolem skaliska jmenovalo, tvrdila, že se mu okolní rovná krajina zdála k smrti nudná.

Truhlík klidně klusal dolů nicotou, až se nakonec jeho podkovy dotkly dláždění nejvyšší věže. Smrť sesedl a řekl Mortovi, aby vytáhl zpoza sedla pytel se zrním.

„Nevšimnou si lidi, že je tady nahoře kůň?“ neodpustil si Mort otázku,když začali sestupovat dolů po úzkých točitých schodech.

TEBE BY NAPADLO, ŽE NA VRCHOLKU TAKOVÉ VĚŽE BY MOHL BÝT KŮŇ? odpověděl Smrť otázkou.

„Ne. Po těchhle schodech by ho tam nikdo nedostal.“

TAKŽE?

„Aha, už to chápu. Lidé nechtějí vidět to, co podle nich nemůže existovat.“

VÝBORNĚ.

Právě procházeli širokou chodbou vyzdobenou látkovým čalouněním. Smrť sáhl do pláště a vytáhl přesýpací hodiny a ve slabém světle se na ně zblízka podíval.

Tyhle byly obzvláště krásné, sklo bylo vybroušeno do jemňoučkých fazetek a jejich rámeček byl z vzácného dřeva a mosazi. V rámečku byla vyryta slova „Olerve zvaný Bastard, král“.

Písek uvnitř se podivně leskl. Už ho tam zbývala pouhá špetka.

Smrť si něco spokojeně zabručel a hodiny zmizely zpět v tajemné skrýši širokého pláště.

Zahnuli kolem rohu a narazili na stěnu hluku. Před nimi se otevřel sál plný lidí, kouře a hlasů stoupajících nahoru ke stropu plnému praporců, který se ztrácel v šeru. Na malé galerii se ze všech sil snažilo přehlušit všeobecný hluk trio minstrelů, ale nebylo jim to nic platné.

Zjevení Smrtě nikoho nevyrušilo. Dveřník se k němu sice obrátil, ale pak se zatvářil naprosto nepřítomně a začal myslet na něco jiného. Několik dvořanů se sice podívalo jejich směrem, ale oči se jim nakonec rozostřily, a to ve chvíli, kdy smysl pro realitu přehlasoval těch ostatních pět.

JEŠTĚ MÁME PÁR MINUT, řekl Smrť a obratným pohybem sebral sklenku z tácu sloužícího, který procházel kolem. ZAMÍCHEJME SE DO DAVU.

„Oni nevidí ani mě!“ podivil se Mort. „Ale já jsem skutečný!“

REALITA NENÍ VŽDYCKY TO, CO VIDÍME, řekl mu Smrť. PODÍVEJ, KDYŽ NECHTĚJÍ VIDĚT, MĚ, NECHTĚJÍ VIDĚT ANI TEBE. TOHLE JE ARISTOKACIE, HOCHU. NIKDO NENÍ DOKONALEJŠÍ V UMĚNÍ NEVIDĚT VĚCI. A PROČ JE V TOM NÁPOJI TA TYČINKA S NAPÍCHNUTOU VIŠNIČKOU?

„Jmenuju se Mort,“ řekl Mort automaticky.

TA VIŠEŇ URČITĚ NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO S CHUTÍ. JAK MŮŽE NĚKOHO NAPADNOUT VZÍT DOKONALÝ NÁPOJ A PAK DO NĚJ STRČIT KUS DŘEVA S VIŠNÍ?

„Co se stane teď?“ rozhlížel se Mort. Do lokte mu vrazil nějaký starý hrabě, zastavil se, chvíli vrhal pohledy na všechny strany, jen na Morta se ani nepodíval, a když nakonec nechápavě pokrčil rameny, šel dál.

VEZMI SI TOHLE, řekl Smrť a šťouchl prstem do jednoho košíčku na míse kolemjdoucího sluhy. HOUBIČKY — ANO. STUDENÉ KUŘE — ANO. ŠLEHAČKA — ANO. ANI PROTI JEDINÉMU NIC NEMÁM, ALE PROČ A KTERÉHO BLÁZNA NAPADLO VŠECHNO UMLÍT, SMÍCHAT A NACPAT DO OBALU ZE SLANÉHO TĚSTA?

„Prosím?“ zeptal se Mort.

TADY MÁS TY SVOJE SMRTELNÍKY, pokračoval Smrť. JSOU NA TÉHLE PLANETĚ TEPRVE PÁR STOLETÍ A CELOU DOBU NEDĚLAJ NIC JINÉHO, NEŽ ŽE VYMÝŠLEJÍ, JAK SIUDĚLAT VŠECHNO CO NEJSLOŽITĚJŠÍ. NEPOCHOPITELNÉ. VEZMU SI OKURČIČKU.

„Kde je král?“ natahoval Mort krk, aby viděl přes hlavy dvořanů.

TÁMHLE, TEN CHLÁPEK SE ZLATÝMI VOUSY, kývl Smrť bradou. Poklepal po rameně dalšího jídlonoše, a když se muž otočil a začal se zmateně rozhlížet, uzmul mu s dovedností salonního kouzelníka z podnosu další skleničku.

Mort se rozhlížel dál, až nakonec uviděl postavu stojící s malou skupinkou uprostřed pestrého davu. Muž se právě nakláněl k jedné straně, aby lépe slyšel, co mu říká do ucha vyšňořený sloužící. Hlava státu byl vysoký, trochu těžkopádný muž s poctivou a trpělivou tváří člověka, od kterého by našinec s důvěrou koupil i koně.

„Ten nevypadá jako zlý král,“ přemýšlel Mort nahlas. „Proč by ho chtěl někdo zabít?“

VIDÍŠ TOHO MUŽE VEDLE NĚJ? TOHO S TÍM MALÝM KNÍRKEM, KTERÝ SE ŠKLEBÍ JAKO JEŠTĚRKA NA SLUNÍČKU? ukázal Smrť svou kosou.

„Ano?“

TO JE JEHO BRATRANEC, VÉVODA ZE STO HELIT. NEPATŘÍ ZROVNA K TĚM NEJPŘÍJEMNĚJŠÍM LIDEM, pokračoval Smrť. MOC ŠIKOVNÝ S JEDEM. JEŠTĚ VLONI BYL, CO SE TÝKÁ NÁROKU NA TRŮN, PÁTÝ V POŘADÍ, DNES UŽ JEN DRUHÝ. TAK TROCHU SPOLEČENSKÝ HOROLEZEC, DALO BY SE ŘÍCI. Chvilku se přehraboval v záhybech pláště a vytáhl jiné přesýpací hodiny, ve kterých se přesýpal černý písek jemnou krajkou z droboučkého ostnatého drátu. Zkusmo jimi zatřásl. A BUDE TADY PŘINEJMENŠÍCH DALŠÍCH TŘICET PĚTATŘICET LET.

„I když se tady potuluje a zabíjí lidi?“ zavrtěl Mort hlavou. „To není žádná spravedlnost.“

Smrť si povzdechl. NE, řekl, dopil a natáhl se k nedaleko stojícímu pážeti, které užasle zíralo, jak se mu v ruce objevila prázdná sklenička. JSEM JENOM JÁ.

Vytáhl meč, který mu visel po boku, a ukázalo se, že čepel zbraně je stejně průsvitná a modrolesklá jako list kosy. Potom postoupil kupředu.

„Myslel jsem, že používáte kosu,“ zašeptal Mort.

KRÁLOVÉ MAJÍ NÁROK NA MEČ, vysvětlil mu krátce Smrť. JE TO KRÁLOVSKÉ TO — JAK SE TO K ČERTU JMENUJE — PRIVILEGIUM.

Zastrčil kostnatou ruku pod plášť a znovu vytáhl hodiny krále Olerveho. V horní baňce se k sobě vystrašeně sbíhalo posledních pár zrníček písku.

TEĎ DÁVEJ DOBRÝ POZOR, upozornil Morta Smrť. TŘEBA TI POTOM BUDE CHTÍT NĚKDO POLOŽIT PÁR OTÁZEK.

„Počkejte,“ chytil ho Mort s nešťastným výrazem za ruku. „To není fér. Nemůžete to nějak zastavit?“

FÉR? KDO TADY MLUVIL O POCTIVOSTI?

„Když je ten bratranec takový —“

POSLYŠ, řekl Smrť, NĚJAKÁ POCTIVOST S TÍM NEMÁ CO DĚLAT. TADY NEMŮŽEŠ NIKOMU NADRŽOVAT. TO BY TAK JEŠTĚ CHYBĚLO. KDYŽ JE ČAS, JE ČAS. TO JE VŠECHNO, CHLAPČE.

„Jmenuju se Mort,“ zasténal Mort s pohledem upřeným na zástup.

A pak ji uviděl. Nahodilý pohyb lidí otevřel na okamžik v davu úzkou uličku, kterou Mort zahlédl štíhlou rudovlasou dívku, jež seděla ve skupině starších dam těsně za králem. Nebyla výjimečně krásná, protože jí oddělení pih přidělilo větší dávku, než bývá zvykem, a upřímně řečeno, byla trochu hubená. Pohled na ni však Mortovi projel zadním mozkem jako rozžhavený drát a s ošklivým pochechtáváním mu proletěl až do žaludku.

JE ČAS, prohlásil Smrť a strčil do Morta ostrým loktem. NÁSLEDUJ MĚ.

Smrť kráčel ke králi a v ruce potěžkával meč. Mort zamrkal a pomalu se mu vydal v patách. Dívčiny oči se na okamžik setkaly s jeho a rychle se odvrátily. Pak se ale vrátily zpět, s nimi se otočila celá hlava a rty se jí začaly otvírat ve vystrašeném „o“.

Mortovi se změnila páteř v kus pudingu. Rozběhl se ke králi.