Terry Pratchett - Mort

„Prosím?“ zeptal se Mort.

„Démon přináší štěstí a požehnání každému, kdo mu pomůže či poslouží,“ odpověděl mu muž. „Jak ti můžeme být nápomocni, smrdutý psí dechu z nejnižší galerie?“

„Nejsem nijak hladov,“ začínal se Mort pomalu vžívat do své role, „ale mohli byste mi říci, kde bych mohl sehnat rychlého koně, na kterém bych se dostal do Sto Lat před setměním?“

Muž se rozzářil jako sluníčko a hluboce se uklonil. „Znám takové místo, odporný výměšku ďábelských střev, buď jen tak laskav a následuj mě.“

Mort spěchal za ním. Prastarý předek je sledoval kritickým pohledem a čelisti se mu rytmicky pohybovaly.

„Tak něčemu takovému se dneska říká démon?“ prohlásil nakonec. „Offler ať stihne hnilobou tuhle zem, kde mají dokonce i démony třetího řádu, zdaleka ne takové, jaké jme měli ve staré vlasti!“

Žena položila do prostředního páru rukou Offlerovy sošky malou misku rýže (ráno bude rýže pryč) a ustoupila.

„Manžel mi vyprávěl, že minulý týden obsluhoval v Zahradě karí stvoření, které tam vůbec nebylo,“ řekla. „Udělalo to na něj velký dojem.“

O deset minut později se manžel vrátil a v bezdechém tichu vysázel na stůl malou hromádku zlatých mincí. Představovaly bohatství, za které by se dala koupit dost velká část města.

„Měl jich celý váček,“ řekl manžel.

Celá rodina na peníze nějakou chvíli mlčky zírala, až si nakonec žena povzdechla.

„Bohatství přináší mnoho problémů,“ řekla. „Co budeme dělat?“

„Vrátíme se do Klače,“ prohlásil manžel prvně, „kde budou moci naše děti vyrůstat ve správném prostředí, ve slavných a osvícených tradicích naší prastaré rasy, do země, kde muži nemusí pracovat jako číšníci pro své zlé a chamtivé pány, ale mohou stát pyšně a zpříma na vlastních nohou. A na cestu vyrazíme okamžitě, voňavý květe datlovníkový.“

„Proč tak brzo, ó, těžce pracující synu pouště?“

„To proto,“ odpověděl jí manžel, „že jsem démonovi právě prodal Patricijova nejlepšího závodního koně.

Kůň sice zdaleka nebyl tak dobrý ani rychlý jako Truhlík, ale míle mu mizely pod kopyty a snadno utekl několika jízdním hlídkám, které z jakéhosi nepochopitelného důvodu projevovaly touhu popovídat si s Mortem.

Chatrče morporských předměstí mu rychle zmizely za zády a cesta se vinula po úrodné černozemi planiny Sto, která sem byla v minulých tisíciletích naplavena a jež byla pravidelně zvlhčována každoročně rozvodněnou řekou Ankh. Řeka tak celé oblasti přinesla hospodářskou jistotu, prosperitu a chronické revma.

Cesta byla také výjimečně nudná. Jak se světlo pomalu měnilo ze stříbrného ve zlaté, jel Mort plochou nevýraznou krajinou, pokrytou od obzoru k obzoru zelnými poli. Zelí je třeba přiznat mnoho věcí. Mohli bychom dlouho mluvit o vysokém obsahu vitamínů, o vlákninách podporujících trávení, o nutriční hodnotě. Ale navzdory všem svým přednostem, které zelí dávají výživnou i morální převahu nad dejme tomu narcisy, zelí přece jen postrádá určité něco, co by vzbuzovalo touhu básníků. Pokud samozřejmě nejsou hladoví. Do Sto Lat to bylo dvacet mil, ale Mortovi to připadalo jako dvě stě.

U bran Sto Lat stály stráže, které ovšem ve srovnání s těmi u bran Ankh-Morporku vypadaly přihlouple a amatérsky. Mort přiklusal k nim a jeden ze strážných, který se cítil tak trochu hloupě, se ho zeptal, co je zač.

„Obávám se, že nemám na řeči čas,“ odpověděl mu Mort.

Strážný sloužil teprve velmi krátce, a navíc byl ještě dost chytrý. Nevstoupil dobrovolně do strážní služby, aby celý den postával na slunci v kroužkové zbroji a s halapartnou v ruce. Očekával od zaměstnání vzrušení, výzvu svým schopnostem a taky lehčí samostříl a uniformu, která v dešti nerezne.

Postoupil kupředu, odhodlán bránit město proti lidem, kteří nerespektují příkazy oprávněných civilních zaměstnanců s rozšířenou pravomocí. Mort chvilku pozoroval hrot halapartny, který se mu vznášel jen několik centimetrů od obličeje. Už toho začínalo být dost.

„Na druhé straně,“ prohlásil teď chladně, „jak by se vám líbilo, kdybych vám daroval tohohle překrásného koně?“

Vchod do paláce našel snadno. Stály tam stráže, měly samostříly a jejich výraz už zdaleka nebyl tak sympatický, nemluvě o tom, že koně už Mortovi došli. Potuloval se kolem tak dlouho, že se po něm začali všichni ohlížet, a pak se nerozhodně vrátil do úzkých uliček města. Připadal si jako hlupák.

Po tom všem, po mílích v sedle a se zadkem, který mu docela zdřevěněl, už skoro ani nevěděl, proč tady vlastně je. Tak ho viděla, když byl neviditelný, a co? Znamená to snad něco? Samozřejmě že ne. Jenže si stále vybavoval její tvář a jiskřičku naděje, která jí bleskla v očích. Chtěl ji utěšit, říci jí, že všechno bude v pořádku. Rád by jí vyprávěl o sobě a o všem, čím se toužil stát. Chtěl zjistit, který pokoj v zámku jí patří, až zhasne světlo, stát celou noc na stráži u jejích dveří. A tak dál.

O chvíli později vzhlédl od práce kovář, který měl dílnu v jedné z úzkých uliček, a uviděl vysokého klátivého mládence, jak se s rudou tváří pokouší projít zdí.

O něco později se v místní hospodě objevil jakýsi mladík s boulí na hlavě a ošklivě odřeným čelem a vyptával se na cestu k nejbližšímu městskému mágovi.

A ještě o něco později stanul Mort před domem s napůl opadanou omítkou, který měl vedle dveří připevněnou cedulku hlásající, že tady sídlí MgDr Ohňomil Dobrořez, NU (doktor magie, absolvent Neviditelné univerzity), Mistr nekonečna, Osvícený, Osobní čároděj princezny, Strážce svaté brány, když nejsem doma, poštu nechte u pí. Nugátové vedle.

Mort, na kterého přes rozbušené srdce udělala tabulka příslušný dojem, pozvedl těžké klepadlo tvaru ošklivého chrliče svírajícího v zubech velký kruh a dvakrát udeřil do dveří.

Zevnitř se ozval pohyb, řada spěšných zvuků, které by mohly v případě méně vznešeného domu naznačovat, že tam, řekněme, někdo pobíhá, uklízí nádobí do dřezu a špinavé prádlo z dohledu.

Nakonec se dveře pomalu a tajemně otevřely.

„Uděláte dobve, kdyf fe budete tvávit, jako ve to na áf udělalo fkvělý doje,“ prohlásilo klepadlo konverzačním tónem, i když mu v tom poněkud vadil kruh v zubech. „Dělá to f pomocí kladek a filného pvoáfku. Má flabiny, co fe otevívacích kouvel týče. Vovumíme?“

Mort se podíval na rozšklebenou kovovou tvář. Já pracuju pro kostru, která umí procházet zdí, pomyslel si. Proč by zrovna mě mělo něco takového překvapit?

„Děkuji vám,“ řekl.

„Račte fftoupit. Boty fi očiftěte na vohožce, škvabka má dnefka olno.“

Velký nízký pokoj uvnitř byl temný a plný stínů a byl cítit nejen kadidlem, ale i vařeným zelím a nepraným prádlem, a taky trochu jako byt člověka, který háže všechny své ponožky na zeď a ty, které se tam nepřilepí, nosí dál. Na stole stála velká naprasklá křišťálová koule, astrolábium, ze kterého chybělo několik součástek, na podlaze byl nakreslen napůl rozšlapaný osmiúhelník a od stropu visel vycpaný krokodýl. Vycpaný krokodýl je absolutně nezbytná součást výbavy v každé jen trochu slušně vedené čarodějnické živnosti. Tenhle vypadal, jako že se mu to nijak zvlášť nezamlouvá.

Najednou se dramatickým pohybem rozhrnul korálkový závěs na protější zdi a v něm se objevila postava s kápí staženou do obličeje.