Robert Jordan - Srdce zimy

Joline sundala kapesník z očí a zlobně se na něho zamračila. „Štěstí?“ plivla rozzlobeně. Kdyby to nebyla Aes Sedai, byl by řekl, že trucuje, když takhle vystrkovala spodní ret. „Mohla jsem uniknout! V prvních dnech byl všude zmatek, jak jsem slyšela. Ale já byla v bezvědomí. Fen a Blaeric mě jen tak tak odnesli z paláce, než se tam nahrnuli Seanchané, a dva muži nesoucí bezvládnou ženu přitahovali příliš velkou pozornost, aby se pokoušeli dostat až k některé městské bráně, než ji zabezpečili. Jsem ráda, že Teslyn chytili! Ráda! Něco mi dala. Jsem si tím jistá! Proto mě Fen a Blaeric nemohli vzbudit, proto jsem spala ve stájích a schovávala se v uličkách a pořád se bála, že mě ty zrůdy najdou. Patří jí to!“

Mat jenom zamrkal. Pochyboval, že by už někdy slyšel tolik jedu v hlase, dokonce ani v těch starých vzpomínkách ne. Panímáma Ananová se na ni zamračila a zaškubala jí ruka.

„Stejně ale pomůžu, co budu moct,“ vyhrkl Mat a vstal, aby se mohl mezi ženy postavit. Panímáma Ananová by podle něj Joline klidně vrazila pár facek, Aes Sedai nebo ne, a Joline zřejmě nebyla v náladě, kdy by zvážila, že nahoře může být damane , která vycítí to, co by na oplátku ona udělala hostinské. Byla to prostá pravda. Stvořitel stvořil ženy, aby muži neměli příliš lehký život. Jak ve Světle dostane Aes Sedai z Ebú Daru? „Jsem ti dlužný.“

Joline se nepatrně zamračila. „Dlužný?“

„Ta zpráva, kde jsi mě žádala, abych varoval Nyneivu a Elain,“ vysvětloval, olízl si rty a dodal: „Ta, co jsi mi nechala na polštáři.“

Jen mávla rukou, ale upírala na něj oči a ani nemrkla. „Všechny dluhy mezi námi budou splaceny v den, kdy mi pomůžeš dostat se za městskou hradbu, pane Cauthone,“ řekla a tón měla vznešený jako královna na trůně.

Mat ztěžka polkl. Tu zprávu mu někdo strčil do kapsy kabátu, nenechal ji na polštáři. A to znamenalo, že se zmýlil v osobě, jíž je zavázán.

Odešel, aniž by Joline upozornil, že lže – byla to lež, i když ho jen nechala na omylu – a neřekl to ani panímámě Ananové. Byl to jeho problém. A bylo mu z toho špatně. Přál si, aby to nebyl zjistil.

V Tarasinském paláci šel rovnou do Tylininých komnat a rozložil si plášť přes křeslo, aby mu uschl. Za okny šuměl déšť. Položil klobouk na vyřezávaný a zlacený šatník, otřel si obličej a ruce a zvážil, že si převlékne kabát. Déšť mu ten, co měl na sobě, na několika místech promočil. Promočil. Světlo.

Znechuceně zabručel, zmačkal ručník a hodil ho na postel. Doufal – trošičku – že by mohla vejít Tylin a zarazit nůž do sloupku u postele, takže by mohl odložit to, co musel udělat. Co musel udělat. Joline mu nedala na vybranou.

Palác měl docela jednoduché rozložení, pokud to tak chtěl člověk brát. Nejníž bydleli sloužící, byly tam kuchyně a sklepy. Nad tím byly rozlehlé veřejné místnosti a stísněné pracovny úředníků a pak následovaly komnaty méně oblíbených hostů, kde nyní bydleli hlavně seanchanští urození. Na nejvyšším poschodí byly Tylininy komnaty a pokoje pro oblíbenější hosty, jako byly Suroth, Tuon a pár dalších. Ale dokonce i paláce měly podkroví.

Mat se zarazil u paty schodiště skrytého za nenápadným rohem, kde si ho nikdo nevšimne, a zhluboka se nadechl, než se vydal nahoru. Obrovská místnost v podkroví, bez oken, s nízkým stropem a podlahou z drsných prken, byla po příchodu Seanchanů vyprázdněna a nyní tu byly řady maličkých pokojíků s dveřmi. Úzké chodby ozařovaly železné kandelábry. Tady byl déšť, bušící do střechy, slyšet zvlášť hlasitě. Na horním schodě se Mat znovu zastavil, a vydechl až tehdy, když neuslyšel žádné kroky. V jednom pokojíku plakala jakási žena, ale neobjeví se žádná sul’dam , aby se vyptávala, co tu pohledává. Nejspíš všechny zjistí, že tu byl, ale až když zjistí, co potřeboval, pokud si pospíší.

Nevěděl, který pokoj je její, a to byla potíž. Zašel tedy do prvního a pootevřel dveře jen natolik, aby mohl nakouknout dovnitř. Na úzké posteli, s rukama složenýma v klíně, seděla žena Atha’an Miere v šedé. Většinu místnosti zabírala postel, stojan s umyvadlem, džbán a malé zrcadlo. Z kolíčků na zdi viselo několik šedých šatů. Článkované stříbrné vodítko a’damu se obloukem táhlo od stříbrného obojku, jejž měla žena kolem krku, ke stříbrnému náramku, pověšenému na háčku ve zdi. Žena se dostala do všech částí pokoje. Dírky, kde měla náušnice a kroužek v nose, se ještě neměly čas zahojit. Vypadaly jako rány. Když otevřel dveře, ustrašeně zvedla hlavu, ale vzápětí se zatvářila zamyšleně. A možná tu byla i naděje.

Mat beze slova zavřel dveře. Všechny je zachránit nemůžu , říkal si drsně. Nemůžu! Světlo, jak tohle nenáviděl.

Za dalšími dveřmi byly stejné pokoje a další tři ženy Mořského národa. Jedna hlasitě plakala na posteli. Pak přišla spící žlutovlasá žena. Všechny měly a’dam volně pověšený na háčku. Poslední dveře Mat zavíral, jako by se snažil uzmout panímámě al’Vereové koláč přímo pod nosem. Ta žlutovlasá žena možná nebyla Seanchanka, ale nehodlal to riskovat. O tucet dveří dál si těžce vydechl úlevou, vklouzl dovnitř a zavřel dveře.

Teslyn Baradon ležela na posteli s tváří v dlaních. Pohnula jen tmavýma očima, jako by ho bodla. Neřekla nic, jen se na něj dívala, jako by se mu snažila provrat díry do hlavy.

„Dala jsi mi tu zprávu do kabátu,“ řekl tiše. Stěny byly tenké, stále slyšel plakat tu ženu. „Proč?“

„Elaida ty holky chce stejně tolik, jako chtěla hůl a štólu,“ odpověděla Teslyn prostě, aniž se pohnula. Hlas měla stále drsný, ale méně, než se pamatoval. „Zvlášť Elain. Chtěla jsem jí... to znesnadnit... pokud by to šlo. Ať si na ně počká.“ Tiše, hořce se zasmála. „Dokonce jsem napojila Joline ločidlem, aby se do toho nemohla míchat. A podívej, kam mě to dostalo. Joline unikla a já...“ Znovu pohnula očima ke stříbrnému náramku visícímu na háčku.

Mat si povzdechl a opřel se o stěnu vedle pověšených šatů. Věděla, co bylo v té zprávě, varování pro Elain a Nyneivu. Světlo, doufal, že to vědět nebude, že mu tu zatracenou věc do kapsy strčil někdo jiný. Ale stejně to moc nepomohlo. Obě věděly, že po nich Elaida jde. Ta zpráva nic nezměnila! A ona se jim stejně nesnažila pomoci, jenom... to znesnadnit... Elaidě. Mohl odejít s čistým svědomím. Krev a popel! Vůbec se s ní neměl bavit. Když s ní teď opravdu promluvil...

„Pokusím se ti pomoct utýct, jestli to půjde,“ sliboval váhavě.

Zůstávala na posteli. Ani hlas, ani výraz se jí nezměnily. Mohla vysvětlovat něco prostého a nedůležitého. „I kdybys mi dokázal sundat ten obojek, nedostala bych se daleko, nejspíš ani ne ven z paláce. A i kdyby ano, tak městskou bránou neprojde žádná žena, která dokáže usměrňovat, pokud nemá a’dam . Stála jsem tam na stráži sama, tak to vím.“

„Něco vymyslím,“ zamumlal a prohrábl si vlasy. Vymyslet něco? Co? „Světlo, ani nemluvíš, jako bys chtěla utýct.“

„Ty to myslíš vážně,“ zašeptala tak potichu, že ji skoro neslyšel. „Myslela jsem, že ses mi jenom přišel vysmívat.“ Pomalu se posadila. Upřela na něj oči a její hlas zněl naléhavě. „Jestli chci uniknout? Když udělám něco, co je potěší, sul’dam mi dává sladkosti. A já se na odměnu těším .“ Do hlasu se jí vkradl děs. „Ne proto, že bych měla ráda sladkosti, ale proto, že jsem potěšila sul’dam .“ Z oka jí skanula slza. Zhluboka se nadechla. „Jestli mi pomůžeš uniknout, udělám cokoliv, o co mě požádáš, pokud to nebude znamenat zradu Bílé –“ Prudce zavřela pusu, narovnala se a upřela na něj oči. Náhle kývla. „Pomoz mi utéct a udělám cokoliv , oč mě požádáš,“ pravila.