Robert Jordan - Srdce zimy

Ta hanba ji stále pálila. Postavila osobní strach před potřeby říše, přede všechno, o čem věděla, že je správné, upřímné a dobré. Do Falme přišla bitva a noční můra, ale ona nespěchala, aby se doplnila o damane a připojila se k bitevní linii. Místo toho využila zmatku, aby získala koně a uprchla, jak nejrychleji a nejdál to šlo.

Uvědomila si, že se zastavila a dívá se do výlohy krejčovského krámku, aniž by skutečně vnímala to, co je tam vystaveno. Ne že by to chtěla vidět. Modré šaty s blesky v červených štítcích byly to jediné, co po celá léta na sebe oblékala. A rozhodně by nenosila něco, co by ji tak neslušně obnažovalo. Sukně jí zavířily kolem kotníků, když znovu vykročila, ale nemohla se zbavit myšlenek na Rennu a Setu a také Suroth.

Uvázaný párek sul’dam našla Alwhin a ohlásila to Suroth. A Suroth uchránila říši tím, že ochránila Rennu a Setu, jakkoliv to bylo nebezpečné. Co kdyby najednou začaly usměrňovat? Pro říši by nejspíš bylo nejlepší, kdyby zařídila jejich smrt, i když zabití sul’dam bylo vraždou i pro vysoce urozené. Dvě podezřelá úmrtí mezi sul’dam by určitě přilákala hledače. A tak byly Renna a Seta volné, pokud se tomu tak ovšem dalo říkat, když už jim nikdy nebude dovoleno se spojit. Alwhin vykonala svou povinnost a byla poctěna tím, že se stala hlasem Suroth. Suroth svou povinnost také splnila, jakkoliv to bylo nechutné. Žádné nové zkoušky nebyly. Bethamin utekla pro nic za nic. A kdyby byla zůstala, neskončila by v Tanchiku, což byla další noční můra, na niž chtěla zapomenout ještě víc než na Falme.

Kolem pochodoval oddíl smrtonošů, oslnivých ve své nablýskané zbroji, a Bethamin se zastavila a dívala se, jak procházejí. V davu za nimi zůstávala brázda jako za velkolodí pod plnými plachtami. Až se Tuon konečně prohlásí, ve městě i v zemi nastane radost a bude se slavit, jako by právě dorazila. Myslet takhle na Dceru Devíti měsíců v ní vzbuzovalo provinilé potěšení, stejné, když jako malá udělala něco zakázaného, i když samozřejmě dokud Tuon nesejme závoj, bude pouze vznešenou paní Tuon, o nic výše postavenou než Suroth. Smrtonoši dusali dál, tělem i duší oddaní císařovně a říši, a Bethamin se vydala opačným směrem. Což se jen hodilo, jelikož ona byla tělem i duší oddána záchraně vlastní svobody.

U Zlatých nebeských labutí bylo velkolepé jméno pro maličký hostinec vmáčknutý mezi veřejnou stáj a lakovnu. V lakovně byla spousta důstojníků nakupujících vše, co bylo k mání, stáj byla plná koní získaných v loterii a ještě nepřidělených a Zlaté labutě plné sul’dam . Od včerejší noci vlastně přecpané. Bethamin měla štěstí, že měla pouze dvě spolunocležnice. Hostinská dostala rozkaz ubytovat jich tolik, kolik to půjde, a tak jich na jednu postel nacpala čtyři i pět, když si myslela, že se tam směstnají. Nicméně ložní prádlo bylo čisté a jídlo docela chutné, i když poměrně zvláštní. A vzhledem k tomu, že jinak by jí nejspíš zbýval jen seník, Bethamin se ještě ráda podělila.

V tuto hodinu byly kulaté stolky v šenku prázdné. Některé sul’dam , jež zde nocovaly, měly určitě své povinnosti a zbytek se prostě chtěl vyhnout hostinské. Darnella Shoranová, s rukama zkříženýma na prsou, sledovala několik služebných, jak pilně zametají zelené dlaždice. Byla to hubená žena s prošedivělými vlasy, stočenými na krku do uzlu, a dlouhou bradou, která jí propůjčovala boje chtivý výraz. Přes ten směšný nůž, který nosila, s jílcem obloženým lacinými červenými a bílými kamínky, mohla být der’sul’dam . Služebné byly údajně svobodné ženy, skákaly však jako majetek, kdykoliv hostinská promluvila.

Bethamin sama lehce nadskočila, když se k ní žena otočila. „Znáš má pravidla ohledně mužů, panímámo Zeami?“ chtěla vědět. I po takové době jí pomalý způsob, jakým tito lidé mluvili, připadal divný. „Slyšela jsem o vašich cizokrajných způsobech, a jestli jsi taky taková, je to tvá věc, ale ne pod mou střechou. Jestli se budeš chtít scházet s muži, budeš to dělat jinde!“

„Ujišťuji tě, že se s muži nescházím ani tady, ani nikde jinde, panímámo Shoranová.“

Hostinská se na ni podezíravě zamračila. „No, přišel se na tebe zeptat jménem. Hezký světlovlasý mužský. Ne kluk, ale moc starý taky nebyl. Jeden z vašich, hrozně šišlal, takže mu skoro nebylo rozumět.“

Bethamin se ji snažila přesvědčit, že nezná nikoho, kdo jejímu popisu odpovídá, a že se svými povinnostmi ani na mužské nemá čas. Obojí byla pravda, i když by v případě potřeby zalhala. Zlaté labutě nebyly zrekvírované a tři v posteli byly mnohem lepší než seník. Pokoušela se zjistit, zda by ta žena nepřijala malý dárek, až půjde nakupovat, ale ta se ve skutečnosti tvářila uraženě, když jí navrhla nůž s barevnějšími kameny. Bethamin neměla na mysli nic nákladnějšího, nic jako úplatek – ne doopravdy – jenže panímáma Shoranová to tak zřejmě vzala a rozhořčeně se zamračila a zasupěla. V každém případě si Bethamin nebyla jistá, jestli její názor změnila. Hostinská si z nějakého důvodu myslela, že všechen volný čas tráví zhýralostmi. Stále se mračila, když Bethamin odešla nahoru předstírajíc, že kromě nakupování na nic jiného nemyslí.

Starosti jí však dělalo, kdo byl ten muž. Podle popisu ho rozhodně nepoznala. Z největší pravděpodobnosti přišel kvůli jejímu šetření, ale pokud tomu tak bylo, pokud ji dokázal vystopovat až sem, tak nebyla dostatečně diskrétní. A to mohlo být nebezpečné. Přesto doufala, že se ještě vrátí. Potřebovala to vědět. Musela to vědět!

Otevřela dveře a ztuhla. Její železná pokladnička ležela na posteli a byla otevřená. Byla to velmi pevná pokladnička a jediný klíč měla stále v kapsáři. Zloděj tu ještě byl a kupodivu se probíral jejím deníkem! Jak se, ve Světle, ten muž dostal přes panímámu Shoranovou?

Ochromení trvalo jen chviličku. Vytrhla nůž z pochvy a otevřela ústa, aby zaječela o pomoc.

Mužův výraz se ani na okamžik nezměnil, muž se nepokoušel utéci ani ji napadnout. Jenom vyndal z kapsy něco malého a ukázal jí to. Bethamin se dech v hrdle změnil v olovo. Otupěle vrátila nůž zpátky do pochvy, natáhla k němu ruce, aby mu ukázala, že nemá žádnou zbraň a nepokouší se na něj zaútočit. V prstech držel zlatem vykládanou slonovinovou plaketu s vyřezaným krkavcem a věží. Náhle si ho skutečně všimla, měl světlé vlasy a byl středního věku. Možná byl i hezký, jak říkala panímáma Shoranová, ale jenom úplně šílená žena by tímto způsobem uvažovala o hledači pravdy. Díky Světlu si do svého deníku nezaznačila nic nebezpečného. On to ale musel vědět. Ptal se na ni jménem. Ach Světlo, musel to vědět!

„Zavři dveře,“ vyzval ji klidně a vrátil plaketu do kapsy. Ona poslechla. Chtěla uprchnout. Chtěla prosit o milost. Ale on byl hledač a ona tam stála a třásla se. K jejímu překvapení vrátil její deník zpátky do pokladničky a ukázal na jedinou židli v místnosti. „Sedni si. Není třeba, aby ses cítila nepříjemně.“

Pomalu pověsila plášť na zeď a sedla si. Pro jednou jí nezáleželo na tom, jak nepohodlné to zvláštní šprušlové opěradlo je. A nepokoušela se skrýt třes. I urozený, dokonce i vysoce urozený by se mohl třást, kdyby ho vyslýchal hledač. Měla nepatrnou naději. Nenařídil jí prostě, aby ho doprovodila. Možná to nakonec přece jen nevěděl.