Robert Jordan: Srdce zimy

Tři lucerny vrhaly mihotavé světlo, ale na osvětlení přísně bílých stěn a stropu malé místnosti to stačilo. Seaine upírala oči na těžké dřevěné dveře. Věděla, že je to nelogické. Hloupé pro přísedící za bílé. Vlna saidaru , již protlačila kolem kliky, jí občas přinesla slabou ozvěnu vzdálených kroků z bludiště chodeb za nimi, šepot, jenž se vytratil vzápětí poté, co ho zaslechla. Byla to prostá věc, již hodně dávno se naučila od přítelkyně, když byly obě ještě novicky, ale dostalo by se jí varování dávno předtím, než by se někdo přiblížil. A sem dolů, do druhého sklepení, stejně skoro nikdo nechodil.

Její tkanivo zachytilo vzdálené švitoření krys. Světlo! Jak je to dlouho, co byly v Tar Valonu naposledy krysy – v samotné Věži? Jsou snad některé z nich špehy Temného? Neklidně si navlhčila rty. Tady byla logika k ničemu. Pravda. Byť nelogická. Bylo jí do smíchu. S námahou potlačila počátky hysterie. Mysli na něco jiného než na krysy. Na něco jiného než... V místnosti za ní se ozvalo tlumené zakvílení a přešlo až do fňukání. Snažila se to nevnímat. Soustřeď se!

Vlastně ji sem s ostatními přivedlo to, že se hlavy adžah zřejmě scházely někde v tajnosti. Ona sama viděla Ferane Neheran, jak si špitá ve výklenku knihovny s Jesse Bilal, která stála hodně vysoko mezi hnědými, byť ne na samotném vrcholu. Se Suanou Dragand ze žlutého adžah si byla jistější. Alespoň si to myslela. Ale proč se Ferane schází se Suanou v odlehlé části věžových pozemků a přitom na sobě obě mají prosté pláště? Přísedící za různé adžah spolu stále otevřeně mluvily, i když chladně. A její společnice viděly stejné věci. Pochopitelně by nesdělily jména ze svých vlastních adžah, avšak dvě se zmínily o Ferane. Hádanka. Věž byla v dnešní době kypící bažinou, každé adžah šlo po krku ostatním, ale jejich hlavy se slézaly v koutech. Nikdo mimo adžah nevěděl s jistotou, kdo které vede, ale hlavy se navzájem očividně znaly. Co mohou mít za lubem? Co? Byla to smůla, že se nemohla Ferane prostě zeptat, ale i kdyby Ferane otázky nevadily, ona se stejně neodvažovala zeptat. Ne teď.

Jak byla soustředěná, nedokázala tu otázku vyhnat z hlavy. Věděla, že civí na dveře a láme si hlavu s hádankami, jež nedokáže rozlousknout, jen proto, aby se pořád neohlížela přes rameno. Směrem ke zdroji toho tlumeného fňukání a potlačovaného sténání.

Jako by ji pomyšlení na zvuk popohnalo, pomalu se otočila ke svým společnicím, a při tom pohybu začala dýchat roztřeseně. V Tar Valonu hustě sněžilo, ale v místnůstce hluboko pod ním bylo nesnesitelné horko. Donutila se vidět!

Se šátkem s hnědými třásněmi přes lokty tam Saerin stála rozkročená a hladila jílec zakřivené altarské dýky, kterou měla strčenou za pasem. Olivová pleť jí potemněla hněvem natolik, že byla jasně vidět jizva na bradě. Pevara vypadala klidnější, tedy na první pohled, avšak jednu ruku měla pevně zaťatou do rudě vyšívané suknice a druhou držela hladký bílý váleček hole přísah, jako půl lokte dlouhý klacek, který byla připravená použít. Mohla k tomu být připravená. Tlustá Pevara byla mnohem tvrdší, než vypadala, a dost odhodlaná, aby Saerin znejistěla.

Na druhé straně Křesla lítosti držela maličká Yukiri ruce těsně sepjaté na prsou a dlouhé, stříbřitě šedé třásně na šátku se pohupovaly, jak se třásla. Olizovala si rty a vrhala ustarané pohledy na ženu stojící vedle ní. Doesine, připomínající spíš hezkého mládence než žlutou sestru jisté pověsti, se na to, co dělaly, tvářila dokonale bezvýrazně. To ona manipulovala s tkanivy, jež se táhla ke Křeslu. Hleděla na ter’angrial a soustředila se tak důkladně, až se jí na bledém čele perlil pot. Všechny tu byly přísedící, včetně vysoké ženy svíjející se v křesle.

Talene byla zmáčená potem, zlaté vlasy přilepené k hlavě a lněnou spodničku celou mokrou. Zbytek jejích šatů ležel na hromádce v koutě. Víčka se jí chvěla a neustále tlumeně kvílela, hekala a prosila. Seaine se z toho dělalo špatně, ale nedokázala od ní odtrhnout oči. Talene byla kamarádka. Bývala kamarádka.

Přes své jméno ter’angrial nevypadal jako křeslo, byl to jenom kvádr šedého mramoru. Nikdo nevěděl, z čeho je doopravdy, ale materiál byl všude, kromě šikmého vršku, tvrdší než ocel. Sošná zelená se do něj trochu zabořila a Křeslo se k ní přimklo a nepustilo, jakkoliv se svíjela. Doesinina tkaniva vplula do jediné mezery na celém křesle, hranatého otvoru o velikosti dlaně na boku, s maličkými zářezy nepravidelně rozmístěnými kolem něj. Sem dolů přiváděli zločince chycené v Tar Valonu, aby si vyzkoušeli Křeslo lítosti a také pečlivě zvolené následky svých zločinů. Po propuštění všichni z ostrova uprchli. Seaine napadlo, jestli se Křeslo ke stejnému účelu používalo i ve věku pověstí.

„Co... vidí?“ Mimoděk šeptala. Talene nejen viděla, jí to všechno připadalo skutečné. Díky Světlu neměla žádného strážce, což bylo u zelené téměř neslýchané. Tvrdila, že přísedící žádného nepotřebuje. Teď vycházely najevo jiné důvody.

„Zatraceně, bičují ji zatracení trolloci,“ zavrčela Doesine. Do hlasu se jí vloudil rodný cairhienský přízvuk, něco, co se jí stávalo, jen když byla pod tlakem. „Až skončí... Vidí kotel s vodou nad ohněm a myrddraala, jak ji pozoruje. Musí vědět, že to bude buď jedno, nebo druhé. Ať shořím, jestli se nezlomí tentokrát...“ Doesine si podrážděně otřela pot z čela a roztřeseně se nadechla. „Přestaň do mě strkat. Už je to dlouho, co jsem dělala něco takového.“

„Potřetí,“ zamumlala Yukiri. „I toho největšího tvrďáka zlomí jeho vlastní vina, když nic jiného, nejpozději napodruhé! Co když je nevinná? Světlo, tohle je jako krást ovce, když se ovčák dívá!“ Ačkoliv se třásla, dařilo se jí působit vznešeně, ale vždycky mluvila jako venkovanka, jíž byla před příchodem do Věže. Zlobně se na ostatní zamračila. „Zákon zakazuje používat Křeslo na zasvěcené. Zbaví nás hodnosti přísedící! A jako by vyhození ze sněmovny nestačilo, nejspíš nás pošlou do vyhnanství. A předtím nás ztlučou koštětem, jen aby nám trochu osolily čaj. Ať shořím, jestli se mýlíme, mohly by nás všechny utišit!“

Seaine se otřásla. Tomu poslednímu uniknou, pokud se jejich podezření prokáže. Ne, ne podezření. Jistota. Musejí mít pravdu! Ale i kdyby ano, v tom ostatním měla Yukiri pravdu. Věžový zákon málokdy povoloval výjimky z důvodů nutnosti nebo nějakého vyššího dobra. Ale jestli mají pravdu, cena za to stála. Prosím, Světlo dej, ať mají pravdu!

„Jsi snad slepá a hluchá?“ štěkla Pevara a zamávala holí Yukiri pod nosem. „Odmítla zopakovat přísahu proti lhaní a musí v tom být víc než jen ta hloupá pýcha zelených, po tom všem, co jsme už vykonaly. Když jsem ji odstínila, pokusila se mě bodnout! Tobě to snad připadá jako něco, co udělá nevinná? Ano? Přese všechno, co ví, jsme s ní jenom chtěly mluvit, až bychom ochraptěly! Proč by měla čekat víc?“