Robert Jordan - Srdce zimy

Usadila se do křesla uprostřed oblouku – do královnina křesla – a snažila se vypadat jako královna. Seděla s rovnými zády a volnou ruku měla zlehka položenou na lenochu. Vypadat jako královna nestačí , vtloukala jí máti dost často do hlavy, ale bystrá hlava, dokonalé pochopení událostí a udatné srdce jsou k ničemu, když v tobě lidé neuvidí královnu . Birgitte ji pozorovala téměř podezíravě. Občas bylo pouto rozhodně protivné! Dyelin zvedla pohár k ústům.

Elain se zhluboka nadechla. Probírala tuto otázku ze všech stran a na žádné jiné řešení nepřišla. „Birgitte, chci, aby se na jaře garda vyrovnala vojsku, jaké by do pole mohlo vyslat deset rodů.“ Toho nebylo možné dosáhnout, ale bude-li se snažit, udrží žoldnéře, kteří už podepsali, a přitáhne další, každého muže, jenž měl aspoň nějaký zájem. Světlo, to je ale hnusná kaše!

Dyelin se začala dusit a oči jí lezly z důlků. Z úst jí vystříklo červené víno. Stále prskajíc vytáhla z rukávu šátek a otírala si bradu.

Od Birgitte se poutem přenesla vlna zděšení. „Ach, Světlo mě spal, Elain, to nemůžeš myslet vážně...! Já jsem lučištník, ne generál! To jsem vždycky byla, copak to nechápeš? Dělala jsem prostě to, co jsem musela, k čemu mě donutily okolnosti! A stejně už nejsem ona. Jsem jenom já a...!“ Odmlčela se, když si uvědomila, že možná řekla příliš. Nikoliv poprvé. Když se na ni Dyelin zvědavě zadívala, zrudla jako rak.

Vypustily povídačku, že Birgitte je z Kandoru, kde venkovanky nosily zhruba stejné oblečení, ale Dyelin očividně usoudila, že je to lež. A pokaždé, když Birgitte něco uklouzlo, bylo to blíž k odhalení jejího tajemství. Elain po ní bleskla pohledem, jímž slibovala pozdější vážný pohovor.

Myslela si, že Birgitte už víc zrudnout nemůže. Všechny ostatní pocity v poutu přehlušilo zahanbení, bylo tak silné, až Elain ucítila, jak i jí rudnou tváře. Rychle nasadila přísný výraz a doufala, že ruměnec bude přičítán něčemu jinému než nesmírné touze kroutit se v křesle Birgittiným ponížením. Ten zrcadlový efekt dokázal být víc než jen protivný!

Dyelin se Birgitte věnovala jen chvíli. Nacpala šátek zpátky do rukávu, odložila pohár a dala si ruce v bok. Tvář měla jako bouřkový mrak. „Gardisté byli odjakživa jádrem andorského vojska, Elain, jenže tohle... Světlo se smiluj, tohle je šílenství! Mohla bys proti sobě obrátit každého od Erinin po pohoří Oparů!“

Elain se soustředila na klid. Jestliže se mýlí, z Andoru se stane druhý Cairhien, další krví nasáklá země zmítaná chaosem. A ona samozřejmě zemře, což nebyla dost vysoká cena. Nemohla se o to nepokusit a v každém případě to bude pro Andor znamenat stejný výsledek, jako kdyby to nedokázala. Klidná, ovládaná, ocelově klidná. Královna nesměla dát najevo strach, i když se bála. Zvlášť když se bála. Máti vždycky říkala, že svá rozhodnutí má vysvětlovat co nejméně. Čím častěji bude vysvětlovat, tím víc vysvětlování bude potřeba, až nebude mít čas na nic jiného. Gareth Bryne říkal, aby to vysvětlila, pokud může. Říkal, že její lidé si povedou lépe, když budou vědět co a také proč. Dneska se bude řídit radou Garetha Brynea. Ti, kteří šli za ním, zvítězili v mnoha bitvách.

„Mám tři oficiální vyzývatelky.“ A možná jednu neoficiální. Přiměla se podívat Dyelin do očí. Ne rozzlobeně, prostě se jen podívala. Nebo to možná Dyelin pochopila tak, že se hněvá, jak zatínala zuby a byla celá rudá ve tváři. No budiž. „Sama o sobě není Arymilla důležitá, ale Nasin k ní přidal rod Caerenů, a ať už je nebo není šílený, jeho podpora znamená, že ji nelze jenom tak pominout. Naean a Elenia jsou ve vězení, jenomže jejich ozbrojenci ne. Naeanini lidé se možná budou dohadovat, dokud nenajdou vůdce, ale Jarid je hlavou rodu Sarandů a bude ochotný riskovat, aby svou ctižádostivou manželku podpořil. Rody Barynů a Ansharů koketují s oběma. To nejlepší, v co můžu doufat, je, že jeden půjde se Sarandy a druhý s Arawny. Devatenáct andorských rodů je dost silných, aby menší rody šly tam, kam je povedou. Šest jich stojí proti mně, já mám dva.“ Šest zatím, a Světlo dej, že má alespoň ty dva! O třech velkých rodech, které se málem otevřeně postavily za Dyelin, se raději ani nezmiňovala. Alespoň je teď Egwain drží v Murandy.

Ukázala na křeslo vedle sebe a Dyelin se posadila a pečlivě si upravila suknice. Bouřková mračna se jí z tváře vytratila. Zadívala se na Elain a neprozradila, co se jí honí hlavou. „Já to všechno vím stejně dobře jako ty, Elain, ale Luan a Ellorien se postaví za tebe, a jsem si jistá, že Abelle taky.“ A pečlivě také mluvila, ale při řeči se dostávala do varu. „Pak to ostatní rody pochopí. Dokud je nevyděsíš . Světlo, Elain, tohle není boj o nástupnictví. Jedna z Trakandů nastupuje po jiné. Nestřídají se rody. A dokonce i boj o nástupnictví málokdy skončí otevřeným bojem! Udělej z gardy vojsko a riskuješ všechno.“

Elain zvrátila hlavu dozadu, avšak v jejím smíchu nebylo veselí. Akorát ladil s hromobitím. „Všechno jsem riskovala v den, kdy jsem se vrátila domů, Dyelin. Říkáš, že Norwelyn a Traemane přijdou? A Pendar? Dobře, tak to budu mít pět proti šesti. Nemyslím, že to ostatní rody ‚pochopí‘, jak jsi to nazvala. Jestliže se některý z nich pohne, než bude nad slunce jasnější, že Růžová koruna patří mně, tak to bude proti mně, ne aby se ke mně připojil.“ S trochou štěstí se jim nebude chtít spojovat s Gaebrilovými kamarády, ale ona se nerada spoléhala na štěstí. Nebyla Mat Cauthon. Světlo, většina lidí si byla jistá, že Rand zabil její matku, a pár uvěřilo, že „urozený pán Gaebril“ byl jedním ze Zaprodanců. Škody, které Rahvin v Andoru napáchal, možná bude napravovat až do své smrti, i kdyby se jí podařilo žít tak dlouho jako ženám z rodinky! Některé rody ji nebudou podporovat prostě kvůli ukrutnostem, které Gaebril spáchal Morgasiným jménem, a jiné proto, že Rand vyhlásil, že jí hodlá trůn „dát". Milovala Randa z celé duše, ale Světlo ho spal , že něco takového vyslovil nahlas! Třebaže právě to k ní přivedlo Dyelin. I poslední chalupník v Andoru by popadl kosu, aby z Lvího trůnu stáhl něčí loutku!

„Pokud to půjde, tak se chci vyhnout tomu, že Andořan bude zabíjet Andořana, Dyelin, ale boj o nástupnictví nebo ne, Jarid je připravený k boji, i když je Elenia zavřená. Naean je připravená k boji.“ Nejlepší bude co nejdřív obě převézt do Caemlynu. Existovalo až příliš velké nebezpečí, že z Aringillu posílají zprávy a rozkazy. „Arymilla je připravená a s sebou má Nasinovy muže. Pro ně to je boj o nástupnictví, a jediný způsob, jak je zarazit , je být tak silná, že se neopováží bojovat. Jestli Birgitte dokáže z gardy do jara udělat vojsko, dobře, neboť jestli do té doby nebudu mít vojsko, tak ho budu potřebovat. A jestli to nestačí, tak si vzpomeň na Seanchany. Ti se nespokojí s Tanchikem a Ebú Darem. Oni chtějí vše. A já jim Andor nevydám, Dyelin, stejně jako ho nepřenechám Arymille.“ Zahřmělo.

Dyelin se pootočila, aby viděla na Birgitte, a olízla si rty. Mimoděk se zatahala za sukni. Vylekalo ji jen máloco, ale řeči o Seanchanech rozhodně ano. Ale jakoby pro sebe zamumlala jen: „Doufala jsem, že otevřené občanské válce se vyhneme.“ A to nemuselo znamenat nic, nebo strašně moc! Trocha vyptávání by možná mohla odhalit, co z toho.