Robert Jordan - Srdce zimy

„Gawyn,“ ozvala se náhle Birgitte a rozjasnila se jí tvář i pocity, jež plynuly poutem k Elain. Silná úleva. „Až přijde, ujme se velení. Bude tvým prvním knížetem mečů.“

„Mateřský mlíko v hrnku!“ štěkla Elain a na zdůraznění ozářil okna blesk. Proč musela ta ženská změnit téma právě teď? Dyelin sebou trhla a Elain znovu zrudla. Podle toho, jak na ni starší žena civěla s otevřenou pusou, tak věděla naprosto přesně, jak hrubá ta nadávka byla. To ji kupodivu uvedlo do rozpaků. Nemělo by být důležité, že Dyelin bývala přítelkyní její máti. Bezmyšlenkovitě se zhluboka napila vína – a málem se udávila, jak bylo hořké. Rychle potlačila představu, jak jí Lini vyhrožuje, že jí umyje pusu, a připomněla si, že je dospělá žena s nárokem na trůn. Pochybovala, že by se máti cítila hloupě tak často jako ona.

„Ano, to udělá, Birgitte,“ pokračovala klidněji. „Až přijde.“ Na cestě do Tar Valonu byli tři kurýři. I kdyby se žádnému z nich nepodařilo dostat přes Elaidu, Gawyn nakonec zjistí, že vznesla svůj nárok, a přijde. Zoufale ho potřebovala. Nedělala si iluze o tom, že by uměla velet, a Birgitte se tolik bála, že nedokáže dostát pověstem o sobě, až se zřejmě bála vůbec se o to pokusit. Čelit vojsku, to ano, ale velet mu, ani za nic!

Birgitte moc dobře věděla, jaký zmatek má Elain v hlavě. V této chvíli měla strnulý výraz, ale z pouta bylo cítit, že se zlobí sama na sebe a taky se stydí, přičemž hněv neustále sílil. Elain podrážděně otevřela pusu, aby Dyelin pobídla k dalšímu rozhovoru o občanské válce, než se začne taky vztekat.

Než ale mohla něco říci, vysoké červené dveře se otevřely. Naděje, že to bude Nyneiva nebo Vandene, okamžitě zmizela, neboť vstoupily ženy Mořského národa, i přes panující nečas bosé.

Před nimi se nesl lehký oblak pižmové voňavky a ony samy tvořily průvod brokátových spodků a hedvábných blůz jasných barev, dýk vykládaných drahokamy a zlatých a slonovinových náhrdelníků. A ještě spousty dalších šperků. Renaile din Calon dlouhé černé vlasy s bílými prameny na spáncích téměř zakrývaly deset malých, tlustých zlatých náušnic, ale z očí jí čišela nadutost stejně nepřehlédnutelná jako zlatý řetízek zatížený medailonky, jenž se jí táhl od kroužku v nose ke kroužku v uchu. Tvářila se odhodlaně, třebaže se při chůzi půvabně pohupovala, a byla zřejmě připravená projít zdí. Zaida din Parede, tmavší než uhlí a skoro o dlaň nižší než její společnice, měla na řetízku o polovinu víc zlatých medailonků a působila spíš velitelským než nadutým dojmem, byla si prostě jistá, že ji všichni poslechnou. Kštici hustých černých kudrn měla prošedivělou, ale byla neobyčejně krásná, jedna z těch žen, které krásní s věkem.

Dyelin sebou při pohledu na ně trhla a zvedla ruku k nosu dřív, než se stačila zarazit. To byla u lidí na Atha’an Miere nezvyklých běžná reakce. Elain se zaškaredila, ale ne kvůli kroužkům v nose. Dokonce zauvažovala nad další nadávkou, něčím ještě... ostřejším. S výjimkou Zaprodanců by si nedokázala vzpomenout na dva lidi, které by v této chvíli chtěla vidět méně. Reene měla zařídit, aby se tohle nestalo!

„Odpusťte,“ pravila vstávajíc, „jenže teď mám plno práce. Státní záležitosti, chápete, jinak bych vás přivítala, jak vaše postavení vyžaduje.“ Mořský národ si velmi potrpěl na obřadnost a zdvořilost, přinejmenším podle svých pravidel. Nejspíš se obě přes první panskou dostaly prostě tak, že jí neřekly, že chtějí vidět Elain, ale snadno by se mohly urazit, kdyby je přijala vsedě, dokud nebude koruna její. A, Světlo obě spal, nemohla si dovolit je urazit. Vedle ní se objevila Birgitte a obřadně se jim uklonila. Ze strážcovského pouta se nesla ostražitost. V přítomnosti Mořského národa byla vždycky opatrná. V jejich přítomnosti jí občas taky něco uklouzlo. „Uvidíme se později,“ dokončila Elain a dodala: „Bude-li to vůle Světla.“ Taky hodně dali na obřadné fráze a tahle jim ukazovala zdvořilost a cestu ven.

Renaile se zastavila až přímo před Elain, stála příliš blízko. Potetovanou rukou jí ukázala, že se smí posadit. Že smí! „Vyhýbala ses mi.“ Na ženu měla hluboký hlas, a studený jako sníh padající venku. „Pamatuj, že jsem hledačkou větru Nesty din Reas Dva měsíce, paní lodí Atha’an Miere. Stále musíš splnit zbytek dohody, kterou jsi uzavřela pro svou Bílou věž.“ Mořský národ věděl o rozkolu ve Věži – touto dobou to už věděl každý – jenže Elain si nechtěla přidělávat starosti tím, že by otevřeně vyhlásila, na čí straně stojí. Zatím. Renaile dokončila velitelským tónem. „Budeš se mnou jednat a hned! “ Tolik k obřadnosti a zdvořilosti.

„Myslím, že se vyhýbala mně, ne tobě, hledačko větru.“ Proti ní mluvila Zaida, jako by to byl obyčejný rozhovor. Místo aby se někam honila, nedbale se procházela po místnosti, zastavila se a sáhla na vysokou vázu z tenkého zeleného porcelánu a pak se zvedla na špičky, aby se mohla podívat do čtyřokulárového krasohledu na vysokém stojanu. Když se podívala na Elain a Renaile, v černých očích se jí pobaveně zablýsklo. „Koneckonců byla dohoda uzavřena s Nestou din Reas, mluvící za lodě.“ Navíc k paní vln klanu Catelar byla Zaida vyslankyní paní lodí. U Randa, ne v Andoru, ale její oprávnění jí dávalo moc hovořit i za Nestu samotnou, a ta se tím musela řídit. Zaida cinkla jedním zlatem obloženým válcem o druhý a znovu se zadívala do krasohledu. „Slíbilas Atha’an Miere dvacet učitelek, Elain. Zatím jsi dodala jen jednu.“

Vstoupily tak náhle a tak dramaticky, že Elain překvapilo, když viděla, jak Merilille za nimi zavírá dveře. Šedá sestra byla ještě menší než Zaida, v elegantních šatech tmavošedého sukna s lemy ze stříbřité kožešiny, se živůtkem pošitým malými měsíčními kameny, ale necelé dva týdny výuky hledaček větru způsobily změny. Většina z nich byly velmi silné ženy žíznící po vědomostech a byly připravené vymačkat Merilille jako vinný hrozen v lisu do poslední kapičky. Kdysi ji Elain považovala za příliš ovládanou ženu, již nemůže nic rozházet, ale teď byla Merilille stále vykulená, pusu pootevřenou, jako by byla napůl bez sebe a čekala, že se to ještě zhorší. Se sepjatýma rukama čekala u dveří a očividně se jí ulevilo, že právě není ve středu pozornosti.

Dyelin si hlasitě odkašlala, vstala a zamračila se na Zaidu a Renaile. „Dávejte si pozor na jazyk,“ zavrčela. „Jste v Andoru, ne na jedné z vašich lodí, a Elain z rodu Trakandů bude královnou Andoru! Vaše dohoda bude v pravý čas splněna. Prozatím máme na práci důležitější věci.“

„Pod Světlem, nic není důležitější,“ vyjela Renaile a otočila se k Dyelin. „Ty říkáš, že dohoda bude splněna? Tak tedy za ni ručíš. Věz, že na ráhnoví bude dost místa, abys mohla viset za kotníky, jestli –“

Zaida luskla prsty. Víc nic, ale Renaile se zachvěla. Popadla zlatou krabičku s voňavkou, již měla zavěšenou na jednom z náhrdelníků, přitiskla si ji k nosu a zhluboka se nadechla. Možná byla hledačka větru paní lodí, žena s velikými pravomocemi, mezi Atha’an Miere velmi mocná, ale pro Zaidu byla... jen hledačkou větru. Což jí rozhodně šlo silně na nervy. Elain si byla jistá, že musí existovat způsob, jak toho využít, aby si je udržela od těla, ale zatím ho neobjevila. Ach ano, ať k dobrému či zlému, daes dae’mar teď měla až v kostech.