Robert Jordan - Srdce zimy

„Udělám, co půjde,“ slíbil. „Musím to promyslet.“

Kývla, jako by jí slíbil, že do večera bude volná. „Tady v paláci drží v zajetí další sestru. Edesinu Azzedin. Musí jít s námi.“

„Ještě jedna?“ opáčil Mat. „Měl jsem dojem, že jsem viděl ještě tři nebo čtyři včetně tebe. A stejně si nejsem jistý, jestli tě dostanu ven, natož –“

„Ty ostatní byly... změněny.“ Teslyn stiskla rty. „Guisin a Mylen – znala jsem ji jako Sheraine Caminelle, ale nyní reaguje jen na Mylen – ty by nás zradily. Edesina je stále sama sebou. Nenechám ji tu, i když je to vzbouřenkyně.“

„Tak hele,“ začal Mat s uklidňujícím úsměvem, „řekl jsem, že se tě odsud pokusím dostat, ale nevím, jak bych zvládl dvě –“

„Už bys měl jít,“ přerušila ho znovu. „Muži sem nesmějí a v každém případě bys vzbudil podezření, kdyby tě tu našly.“ Zamračila se na něj a zafrkala. „Pomohlo by, kdyby ses neoblékal tak okázale. Ani deset opilých cikánů by nepřilákalo tolik pozornosti, co ty. Už běž. Honem. Běž!“

Odešel, jen si rozzlobeně mumlal. Přesně jako Aes Sedai. Nabídnete jí pomoc a vzápětí zjistíte, že vám rozkazuje vylézt v noci po útesu, abyste z vězení osvobodili padesát lidí. To byl jiný muž, už dlouho mrtvý, ale on si na to vzpomněl a sedělo to. Krev a zatracenej popel! Nevěděl, jak zachránit jednu Aes Sedai, a ona ho nutí zachraňovat dvě!

Vyrazil kolem rohu u paty schodiště a málem vrazil do Tuon.

„Do kotců pro damane muži nesmějí,“ řekla a chladně na něj zírala přes závoj. „Mohl bys být potrestán už jenom za to, že jsi tam vstoupil.“

„Hledal jsem jednu hledačku větru, vznešená paní,“ vyhrkl honem, uklonil se a horečnatě uvažoval. „Kdysi mi prokázala laskavost a mě napadlo, že by mohla chtít něco z kuchyně. Koláč nebo tak. Ale nenašel jsem ji. Asi ji nechytili, když...“ Odmlčel se a zíral. Ta přísná, soudcovská maska, kterou ta holka vždycky nosila, se rozpustila v úsměvu. Vážně byla moc krásná.

„To je od tebe velice laskavé,“ poznamenala. „Je dobré vědět, že jsi laskavý k damane . Ale musíš být opatrný. Někteří muži si damane skutečně berou do postele.“ Znechuceně zkřivila rty. „Nechtěl bys, aby tě někdo považoval za zvrhlíka.“ Zase se zatvářila přísně. Všichni zajatci budou okamžitě popraveni.

„Děkuju za varování, vznešená paní,“ řekl poněkud nejistě. Jaký muž by chtěl mít v posteli ženu uvázanou na vodítku?

Pak zmizel, pokud se jí týkalo. Prostě odplula pryč chodbou, jako by nikoho nepotkala. Ale pro jednou mu vznešená paní Tuon nedělala sebemenší starosti. Měl Aes Sedai, která se schovávala ve sklepě u Tulačky, a další dvě s obojky damane , které čekaly, že jim zatracený Mat Cauthon zachrání krk. Byl si dost jistý, že Teslyn té Edesině všechno řekne, jakmile to půjde. Tři ženy, které by mohly začít být netrpělivé, kdyby je nedokázal dostat do bezpečí včas. Ženy rády mluví, a pokud se nechají mluvit dost, uklouznou jim i věci, které je lépe nevyslovovat. A netrpělivé ženy mluví ještě víc než ostatní. Kostky v hlavě už necítil, ale skoro slyšel, jak hodiny odtikávají čas. A hodinu by mohla odzvonit popravčí sekera. Bitvu dokázal naplánovat i ve spánku, ale ty staré vzpomínky mu tady zřejmě nebyly k ničemu. Potřeboval intrikána, někoho, kdo byl zvyklý na pletichaření a pokřivený způsob uvažování. Byl čas sednout si a promluvit s Tomem. A s Juilinem.

Pustil se do hledání a mimoděk si začal tiše pobrukovat: „Dostal jsem se na dno studny.“ No, dostal se tam, stmívalo se a lilo jako z konve. A jak se mu často stávalo, ze starých vzpomínek se vynořilo další jméno, píseň takedského dvora ve Farashelle, zničeného před tisíci lety Artušem Jestřábí křídlo. Léta mezi tím však téměř neovlivnila melodii. Tenkrát se písnička jmenovala: „Poslední boj u Mandenharu.“ Obě jména se hodila dokonale.

Bethamin lezla do přecpaných kotců na samém vršku Tarasinského paláce a pevně držela psací podložku. Ale občas se kalamář uvolnil a skvrny od inkoustu se ze šatů těžko čistily. Snažila se vypadat stále přijatelně, kdyby ji snad předvolali před někoho z vysoce urozených. Nemluvila na Rennu, která dnes měla na starosti prohlídku a šla nahoru s ní. Měly plnit určený úkol, ne klábosit. To ale byl jen jeden z jejích důvodů. Tam, kde ostatní soupeřily, aby mohly být spojeny se svou oblíbenou damane , vyvalovaly oči na podivnosti této cizí země a přemýšlely o odměně, již by tady mohly získat, ona se soustředila na své povinnosti, žádala o ty nejobtížnější marath’damane ke zkrocení na a’damu a pracovala dvakrát tvrději a déle než ostatní.

Přestalo pršet, konečně, a v kotcích se rozhostilo ticho. Damane dnes aspoň budou moci trochu cvičit – většina začala být mrzutá, když musela zůstat v kotcích příliš dlouho, a tyto provizorní kotce byly rozhodně tísnivé – ale naneštěstí dnes nebyla určena k procházce. To Renna nebyla nikdy, i když kdysi bývala Surothina nejlepší cvičitelka a velmi vážená. Občas trochu drsná, ale zkušená. Kdysi všechny říkaly, že z ní i přes její mládí bude brzy der’sul’dam , ale žádná si nevzpomínala, že by Renna byla od Falme doplněna, ona ani Seta, již Suroth po Falme přijala do osobní služby. Bethamin nad vínem ráda klevetila o urozených a těch, kteří jim sloužili, stejně jako ostatní, ale když se řeč stočila na Rennu a Setu, nikdy nevyjádřila žádný názor. Často na ně však myslela.

„Začneš na druhé straně, Renno,“ rozkázala. „No? Chceš snad, abych tě znovu nahlásila Essonde za lenost?“

Před Falme byla menší žena sebevědomá, ale teď jí na bledé líci zacukal sval a předvedla Bethamin ošklivý, podlézavý úsměv, než odběhla úzkou uličkou kotce a uhlazovala si dlouhé vlasy, jako by se bála, že je rozcuchaná. Všechny kromě Renniných nejbližších kamarádek ji zastrašovaly, alespoň trochu, aby jí oplatily dřívější nadutost a pýchu. Dělat opak by znamenalo odlišit se, čemuž se Bethamin pokud možno vyhýbala. Její tajemství bylo pohřbeno, jak nejhlouběji to šlo, a mlčela o tajemstvích, i když nikdo nevěděl, že je zná, ale chtěla, aby si všechny zapamatovaly, že Bethamin Zeami je obrazem dokonalé sul’dam . Usilovala o naprostou dokonalost v sobě i v damane , jež cvičila.

Rázně se pustila do prohlídky, přesvědčila se, že o sebe damane pečují a jejich kotce jsou poklizené. Našla-li nějaké nedostatky, učinila si poznámku úhledným písmem na stránku připíchnutou na psací podložce a nezdržovala se, jen několika damane , jež si vedly při výcviku zvlášť dobře, dala bonbon. Většina z těch, s nimiž byla spojena, ji při vstupu uvítala úsměvem, i když poklekaly. Ať byly z říše či z této strany Arythského oceánu, věděly, že je přísná, ale spravedlivá. Jiné se neusmívaly. Zvlášť damane Atha’an Miere ji vítaly s kamennými výrazy nebo mrzutým hněvem, o němž si myslely, že ho skrývají.

Nezaznačila jejich hněv kvůli potrestání, jako by to udělaly některé jiné. Stále si myslely, že odolávají, jenomže nemístné požadavky o navrácení svých nevkusných šperků již byly věcí minulosti, a klekaly a mluvily, jak se slušelo a patřilo. Nové jméno bylo u mnoha obtížných případů užitečným nástrojem, vytvořilo zlom mezi tím, co bylo pryč, a ony na ně teď reagovaly, jakkoliv váhavě. Váhavost zmizí, spolu s mračením, a nakonec si už ani nevzpomenou, že snad měly nějaké jiné jméno. Byl to známý vzor, nikdy neselhával. Některé to přijaly okamžitě a jiné upadly do šoku, když zjistily, co se z nich stalo. Vždycky existovala hrstka, která během měsíců neochotně ustupovala, kdežto jiné jeden den vřeštěly, že došlo ke strašnému omylu, že ve zkoušce nemohly neuspět, a příštího dne již přijaly svůj osud a uklidnily se. Na téhle straně oceánu byly podrobnosti jiné, ale ať tady či v říši, konečný výsledek byl tentýž.