Robert Jordan - Srdce zimy

„Jeden člověk vepředu říkal, že viděl hostinskou jít zadem,“ ohlásil só’džin . Díval se na Setalle, ale koutkem oka ostražitě sledoval Enid. „Jestli jsi Setalle Ananová, tedy věz, že toto je kapitán zelených paní Egeanin Tamarath a má příkaz na pokoje podepsané samotnou vznešenou paní Suroth Sabelle Meldarath.“ Jeho tón se změnil, už to nebylo jen oznámení, teď mluvil jako muž, jenž chce ubytování. „Tvoje nejlepší pokoje, jasné, s dobrou postelí a výhledem na náměstí a krbem, který nekouří.“

Mat sebou trhl, když muž promluvil, a Joline se asi lekla, že někdo přichází k nim, a tak mu strachem zasténala do ucha. V očích se jí leskly neprolité slzy a v náručí se mu celá třásla. Paní Egeanin Tamarath se na ně podívala, znechuceně se zašklebila a obrátila se, aby se na ně nemusela dívat. Mata ale zaujal ten muž. Jak, ve Světle, se z Illiánce stal só’džin? A taky mu připadal jaksi povědomý. Nejspíš další z těch tisíců dávno mrtvých lidí, na něž si nemohl vzpomenout.

„Jsem Setalle Ananová a mé nejlepší pokoje obývá vzdušný kapitán pán Abaldar Yulan,“ odvětila panímáma Ananová klidně, ani só’džin , ani urozená na ni nedělali dojem. Jen zkřížila ruce na prsou. „V mých druhých nejlepších pokojích bydlí praporeční generál Furyk Karede. Ze smrtonosné gardy. Nevím, jestli je kapitán zelených vyšší hodnost, ale ať tak nebo tak, budete si to muset vyřídit mezi sebou, kdo tady zůstane a kdo musí jít jinam. Mám přísnou zásadu nevyhánět žádné seanchanské hosty. Dokud platí za nájem.“

Mat se napjal, čekal na výbuch – Suroth by ho nechala zbičovat za polovinu toho, co řekla! – ale Egeanin se usmála. „Je to radost jednat s někým, kdo má krapet odvahy,“ protáhla. „Myslím, že budeme báječně vycházet, panímámo Ananová. Dokud to s tou odvahou nepřeženeš. Kapitán dává rozkazy a posádka poslouchá, ale na své palubě nikoho nenutím se plazit.“ Mat se zamračil. Paluba. Paluba lodi. Proč mu to něco připomíná? Ty staré vzpomínky byly občas dost protivné.

Panímáma Ananová kývla, aniž by odtrhla zrak od Seanchanky. „Jak přikazuješ, má paní. Ale doufám, že nezapomeneš, že Tulačka je moje loď.“ Naštěstí pro ni měla Seanchanka smysl pro humor. Zasmála se.

„Tak ty buď kapitánem své lodi,“ smála se, „a já budu kapitánem zlatých.“ Ať to znamenalo cokoliv. S povzdechem zakroutila hlavou. „Pravda Světla, asi nemám vyšší hodnost než mnoho zdejších, ale Suroth mě chce mít po ruce, takže někdo se přestěhuje a někdo se vystěhuje, pokud nechtějí bydlet po dvou.“ Náhle se zamračila, pohlédla na Mata a Joline a znechuceně ohrnula ret. „Doufám, že takové věci nedovoluješ všude, panímámo Ananová?“

„Ujišťuju tě, že toto pod mou střechou už nikdy neuvidíš,“ ubezpečila ji hostinská klidně.

Só’džin se na Mata a ženu na jeho klíně mračil také a Egeanin ho musela zatahat za rukáv, než sebou trhl a vyšel za ní zpět do šenku. Mat opovržlivě zavrčel. Ten chlapík mohl předstírat, že je stejně rozhořčený jako jeho paní, co hrdlo ráčí. Jenže Mat slyšel o slavnostech v Illianu a ty byly skoro stejně hrozné jako slavnosti v Ebú Daru, když přišlo na polonahé lidi pobíhající na veřejnosti. Nebylo to o nic lepší než da’covale nebo ty tanečnice shea, o nichž vojáci pořád básnili.

Když se za těmi dvěma zavřely dveře, snažil se sundat Joline z klína, ale ona se k němu tiskla, obličej měla zabořený do jeho ramene a tiše vzlykala. Enid si vydechla a sesula se na kuchyňský stůl, jako by jí změkly kosti. Dokonce i panímáma Ananová vypadala otřeseně. Spustila se na stoličku, již prve opustil Mat, a složila hlavu do dlaní. Avšak jen na chviličku, vzápětí už byla zase na nohou.

„Napočítej do padesáti a potom všechny pošli pryč z toho deště, Enid,“ přikazovala rázně. Nikdo by nepoznal, že se před chviličkou třásla. Sebrala Jolinin plášť z kolíku, vyndala z krabičky na krbové římse dlouhou třísku a sklonila se, aby si ji připálila na ohni pod rožněm. „Budu ve sklepě, kdybys mě potřebovala, ale jestli se bude někdo ptát, tak nevíš, kde jsem. Dokud neřeknu jinak, dolů nepůjde nikdo kromě nás dvou.“ Enid kývla, jako by to nebylo nic neobvyklého. „Přiveď ji,“ nakázala pak hostinská Matovi, „a neloudej se. Přines ji, jestli to bude nutný.“

Musel ji nést. Neustále plakala a odmítala se ho pustit, dokonce i zvednout hlavu. Nebyla těžká, díky Světlu, ale přesto ho zase rozbolela noha, když se svým břemenem následoval panímámu Ananovou do sklepa. Mohlo se mu to docela líbit, i přes tu bolest, kdyby si panímáma Ananová nedávala se vším tak načas.

Jako by na sto mil kolem nebyl jediný Seanchan, zapálila lampu na polici vedle těžkých dveří a pečlivě sfoukla třísku, než na lampu vrátila vysoký skleněný kryt, a kouřící třísku odložila do malého cínového popelníku. Beze spěchu vytáhla dlouhý klíč, odemkla železný zámek a konečně mu kývla, ať jde dál. Schodiště za dveřmi bylo dost široké, aby tudy prošel se sudy, ale prudké a mizelo dole ve tmě. Mat poslechl, počkal na druhém schodě, než dveře zase zavřela a zamkla, a potom šla první s lampou. Poslední, co potřeboval, bylo spadnout.

„Děláš tohle často?“ zeptal se a posunul si Joline v náručí. Už přestala brečet, ale pořád se třásla a držela se ho jako klíště. „Chci říct, jestli často schováváš Aes Sedai?“

„Zaslechla jsem, že ve městě ještě zůstala jedna sestra,“ odtušila panímáma Ananová, „a podařilo se mi ji najít dřív než Seanchané. Nemohla jsem jim nechat sestru.“ Zamračila se přes rameno, jako by ho vyzývala, ať se opováží říci něco jiného. Chtěl by, ale nedokázal se přimět to vyslovit. On by asi taky pomohl komukoliv uniknout Seanchanům, kdyby mohl, a Joline Maza byl zavázaný.

Tulačka byla dobře zásobeným hostincem a tmavý sklep byl velký. Mezi sudy s pivem a vínem, naskládanými vysoko, vedly uličky. Byly tady laťkové nádoby s bramborami a dýněmi, řady vysokých polic s pytlíky sušených fazolí, hrachu a paprik a hromady dřevěných beden se Světlo ví čím. Prach tu nebyl, ale ve vzduchu se vznášel pach obvyklý pro skladiště.

Zahlédl své šaty, úhledně složené na polici – pokud si tady dole neskladoval oděvy ještě někdo – ale nemohl si je prohlédnout. Panímáma Ananová šla na druhý konec sklepa, kde Mat posadil Joline na převrácený soudek. Musel jí vypáčit ruce, aby ji ze sebe dostal. S tichým fňukáním Joline vytáhla kapesník z rukávu a otírala si zarudlé oči. S napuchlou tváří se Aes Sedai moc nepodobala, a s těmi šaty už vůbec ne.

„Ztratila hlavu,“ vysvětlovala panímáma Ananová a postavila lampu na sud s odstraněným čepem. Na podlaze stály další prázdné sudy, čekající na návrat do pivovaru. Byl to největší volný prostor ve sklepě. „Schovávala se od chvíle, kdy přišli Seanchané. Posledních pár dní ji její strážci museli několikrát přestěhovat, když se Seanchané rozhodli prohledávat i budovy, ne jenom ulice. To asi stačí, aby hlavu ztratil každý. Ale pochybuju, že budou hledat i tady.“

Mat si vzpomněl na všechny ty důstojníky nahoře a usoudil, že má nejspíš pravdu. Přesto byl rád, že neriskuje on. Dřepl si před Joline a zabručel, jak ho píchlo v noze. „Pomůžu ti, jestli budu moct,“ slíbil. Jak, to netušil, ale pořád jí byl dlužný. „Hlavně buď ráda, žes měla štěstí a pokaždý se jim vyhnula. Teslyn takový štěstí neměla.“