Robert Jordan - Srdce zimy

Lopin a Nerim se odporoučeli se dvěma naditými měšci, ukrytými po částech v šatech, aby se jim nedělaly zrádné vybouleniny, ale ještě nebyli pryč a objevila se Tylin a chtěla vědět, proč jeho komorníci běhají po chodbách, jako by se honili. Kdyby byl měl sebevražedné choutky, byl by jí mohl říci, že se snaží zjistit, kdo první doběhne do hostince s jeho zlatem, nebo možná kdo první začne čistit jeho šaty. Místo toho odvracel její pozornost, a to mu brzy vyhnalo všechny podobné myšlenky z hlavy, až na tu jiskřičku naděje, že jeho štěstí konečně funguje i v něčem jiném než v hazardu. K dovršení všeho by stačilo jenom to, aby mu Aludra dala, co chtěl, než odejde. Tylin se soustředila na to, co dělá, a on na chvíli zapomněl na ohňostroje, Aludru a únik. Jen na chvíli.

Po kratším pátrání ve městě konečně našel zvonaře. V Ebú Daru bylo mnoho výrobců gongů, ale jen jediný zvonař, se slévárnou za západní hradbou. Zvonař, vyzáblý, netrpělivý chlapík, se potil v žáru velké železné pece. Místnost s pecí mohla být mučicí komnatou. Z trámů visely posuvné řetězy a z pece občas vyšlehly plameny, vrhaly mihotavé stíny na zeď a Mata oslepovaly. A jenom se s mrkáním zbavil přetrvávajícího obrazu zuřícího ohně, další plamen ho opět oslepil. Zpocení dělníci nalévali roztavený bronz z tavicího kotle do hranaté formy o polovinu vyšší než člověk, která byla umístěna na válcích. Další podobné velké formy stály na kamenné podlaze mezi menšími formami nejrůznějších tvarů.

„Můj pán rád žertuje.“ Mistr Sutoma se nuceně zasmál, pobaveně však nevypadal, jak se mu zpocené černé vlasy lepily na obličej. Jeho smích zněl dutě a on se pořád mračil na své dělníky, jako by měl podezření, že si lehnou a usnou, pokud na ně nebude dohlížet. V tom žáru by neusnul ani mrtvý. Matovi se košile lepila na tělo a na kabátě mu pot dělal tmavé skvrny. „O ohňostrůjcích já nic nevím, můj pane, a ani nic vědět nechci. Jsou to jenom takové laciné tretky, ty ohňostroje. Ne jako zvony. Omluví mě teď můj pán? Mám spoustu práce. Vznešená paní Suroth si objednala třináct zvonů do vítězné sady, největší zvony, jaké kdy byly odlity. A Calwyn Sutoma je odleje!“ To, že to bylo vítězství nad jeho vlastním městem, Sutomovi zřejmě nedělalo sebemenší starosti. Přinejmenším si nad tím mnul kostnaté ruce.

Mat se pokusil Aludru obměkčit, ale ona jako by byla sama odlita z bronzu. No, když mu konečně dovolila, aby jí položil ruku kolem pasu, byla mnohem měkčí než bronz, ale ani polibky, z nichž byla celá rozechvělá, nezmenšily její odhodlání.

„Já věřím na to, že muži se nemá říkat víc, než potřebuje vědět,“ vyhrkla bez dechu, sedíc vedle něj na čalouněné lavici v jeho voze. Další polibky mu nedovolila, ale stejně ji ty předchozí nadchly. Tenké cůpky s vpletenými korálky, jež začala opět nosit, vypadaly jako vrabčí hnízdo. „Muži klevetí, že? Klábosí, klábosí a klábosí a sami ani nevíte, co řeknete vzápětí. Kromě toho jsem ti tu hádanku dala možná jen proto, aby ses vrátil, co?“ A začala si dál cuchat vlasy a jeho taky.

Ale další noční květy už neudělala, ne poté, co jí řekl o kapitule v Tanchiku. Ještě dvakrát zkusil navštívit mistra Sutomu, ale při druhé návštěvě mu zvonař zavřel dveře na závoru. Odléval největší zvony, jaké kdy kdo vyrobil, a žádný hloupý cizinec s hloupými otázkami se do toho nesměl plést.

Tylin si začala lakovat nehty na ukazovácích a prostřednících nazeleno, i když spánky si zatím neholila. Hodlala to však udělat, jak mu řekla, když si odhrnula dlouhé vlasy a prohlížela se v zrcadle ve zlatém rámu na stěně ložnice, jenže nejdřív si na to chtěla zvyknout. Uzavírala se Seanchany dohody a on jí to nedával za vinu, jakkoliv se na ni mračil Beslan.

O Aludře nemohla nic tušit, ale den poté, co ohňostrůjkyni poprvé políbil, zmizely z jejích komnat prošedivělé komorné a nahradily je bělovlasé, vyzáblé babizny. V noci začala zarážet zakřivený nůž do sloupku u postele, aby ho měla stále hezky po ruce, a nahlas před ním přemítala, jak by asi vypadal v průsvitném rouchu da’covale . Vlastně noc nebyla jediná doba, kdy byl nůž zaražený do sloupku. Usmívající se služebné mu začaly doručovat předvolání do Tylininých komnat prostě tak, že mu sdělily, že zabodla nůž do sloupku, a on se začal vyhýbat každé ženské v livreji, kterou uviděl, jak se na něj usmívá. Ne že by s Tylin spal nerad, kromě toho, že byla královna a nafoukaná jako každá jiná šlechtična. A kromě faktu, že ho přiměla se cítit jako myš, kterou si kočka vybrala za svého mazlíčka. Ale den měl jenom pár hodin, i když víc, než nač byl v zimě zvyklý doma, a on si začal říkat, jestli je snad hodlá využít všechny.

Naštěstí začala Tylin trávit víc času se Suroth a Tuon. Její dohody zřejmě zahrnovaly přátelství, alespoň s Tuon. Se Suroth by se nemohl spřátelit nikdo. Vypadalo to, že Tylin to děvče adoptovala, nebo snad to děvče adoptovalo ji. Tylin mu řekla jen málo z toho, o čem se bavily, jen kratičké shrnutí, a často ani to ne, ale ony se zavíraly na celé hodiny a nosily se palácovými chodbami, zabrané do tichého hovoru, a občas se smály. Často se za nimi courala Anath či Selucia, Tuonina zlatovlasá só’džin , a občas i párek tvrdých smrtonošů.

Stále nedokázal přijít na vztah mezi Suroth, Tuon a Anath. Navenek se Suroth a Tuon chovaly jako sobě rovné, oslovovaly se jménem a smály se svým vtipům. Tuon Suroth rozhodně nikdy nedala žádný rozkaz, aspoň ne tam, kde by to slyšel, ale Suroth zřejmě brala její návrhy jako rozkazy. Anath, na druhou stranu, dívku nemilosrdně otravovala ostrou kritikou, nadávala jí do hlupaček a hůř.

„Tohle je ta nejhorší pitomost, holka,“ slyšel ji jednou na chodbě říkat chladně. Tylin mu neposlala své hrubé předvolání – zatím – a on se snažil vyklouznout dřív, než to udělá, takže se plížil podél stěn a vyhlížel za roh. Plánoval návštěvu u Sutomy a další u Aludry. Tři Seanchanky – čtyři, počítaje v to Selucii, ale podle něho to ony takhle neviděly – stály v hloučku na další křižovatce. Mat dával pozor na usmívající se služebné a netrpělivě čekal, až se pohnou. Ať už se bavily o čemkoliv, asi by se jim nelíbilo, kdyby jim do toho vletěl. „Chuť řemenu tě napraví a vyčistí ti hlavu od nesmyslů,“ pokračovala vysoká žena hlasem jako led. „Požádej o to, ať to máš za sebou.“

Mat si zašťoural v uchu a zakroutil hlavou. Musel špatně slyšet. Selucia, stojící klidně s rukama sepjatýma v pase, rozhodně nehnula brvou.

Suroth ale zalapala po dechu. „Za tohle ji určitě necháš potrestat!“ protáhla rozzlobeně a očima do Anath vyvrtávala díry. Nebo se o to alespoň snažila. Klidně mohla být židlí, kolik pozornosti jí vysoká žena věnovala.

„Ty to nechápeš, Suroth.“ Tuon si povzdechla, až se jí závoj, který jí zakrýval obličej, zavlnil. Zakrýval, ne zahaloval. Vypadala... odevzdaně. Byl zděšen, když zjistil, že je jenom o pár let mladší než on. Byl by řekl, že nejméně o deset. No, o šest či o sedm určitě. „Znamení říkají opak, Anath,“ pronesla dívka klidně a vůbec ne v hněvu. Prostě konstatovala fakta. „Buď si jistá, že ti řeknu, pokud se změní.“

Někdo Matovi lehce poklepal na rameno, a když se ohlédl, uviděl služebnou se širokým úsměvem. No, právě teď nechtěl nikam utíkat.

Tuon mu dělala starosti. Ach, když se míjeli na chodbě, vždycky se velmi zdvořile uklonil a ona si ho na oplátku nevšímala stejně dokonale jako Suroth a Anath, ale začínal mít pocit, že se na těch chodbách míjejí trochu moc často.