Robert Jordan - Srdce zimy

Přešel celé náměstí, než si uvědomil, že stojí před velkou bílou budovou, již dobře znal. Znamení nade dveřmi hlásalo U tulačky. Ven vyšel vysoký muž v červenočerné zbroji se třemi tenkými černými chocholy na přilbě, kterou měl strčenou v podpaždí, zastavil se a čekal, až mu přivedou koně. Měl venkoncem příjemný obličej a šedivé vlasy na spáncích. Na Mata se nepodíval a on se nedíval na něj. Jakkoli snad vypadal navenek, pořád to byl smrtonoš, a praporový generál navrch. U Tulačky, tak blízko paláce, měli všechny pokoje pronajaté vysocí seanchanští důstojníci, a právě z toho důvodu sem nezavítal od chvíle, kdy zase mohl mluvit. Obyčejní seanchanští vojáci nebyli zas tak špatní, byli ochotní půl noci hrát a koupit rundu, když na ně přišla řada, ale vysocí důstojníci byli stejní jako šlechtici. Přesto musel někde začít.

Šenk vypadal skoro tak, jak si ho pamatoval, byl vysoký a dobře osvětlený, jak i přes časnou hodinu kolem celé místnosti hořely lampy. Okenice na vysokých obloukových oknech byly kvůli teplu zavřené a v obou dlouhých krbech plápolal oheň. Vzduchem se nesl kouř z tabáku a z kuchyní vycházela vůně dobrého jídla. Dvě ženy s flétnami a muž s bubínkem mezi koleny hráli rychlou, pronikavou ebúdarskou melodii, a muž kýval hlavou do rytmu. Vypadalo to tu docela tak, jako když tu bydlel. Ale na všech židlích nyní seděli Seanchané, někteří ve zbroji, jiní v dlouhých, vyšívaných kabátech, popíjeli, bavili se a studovali mapy rozložené na stolech. Prošedivělá žena s plamenem der sul’dam vyšitým na rameni zřejmě u jednoho stolu podávala hlášení a u dalšího hubená sul’dam s kulatou damane za patami přebírala rozkazy. Hodně Seanchanů mělo vyholené spánky a týl, takže to vypadalo, jako by na hlavě měli hrnec, a zbývající vlasy měli ponechané dlouhé, jako široký ohon, jenž mužům spadal na ramena a ženám často až po pás. To byli obyčejní urození pánové a paní, ne vznešení, ale na tom příliš nezáleželo. Pán byl pán, a krom toho muži a ženy, odcházející za šenkýřkami pro další pití, měli hladké líce a přezíravý výraz důstojníků, což znamenalo, že ti, jimž chodili pro pití, měli hodnost, jež mohla člověku způsobit potíže. Někteří si ho všimli a zamračili se a on málem odešel.

Potom však zahlédl, jak po schodišti bez zábradlí vzadu schází hostinská, sošná žena s oříškovýma očima, velkými zlatými kruhy v uších a trochu prošedivělými vlasy. Setalle Ananová nebyla Ebúdarka, podle Mata dokonce ani Altařanka, ale na stříbrném obojku jí do hlubokého úzkého výstřihu visel svatební nůž, jílcem dolů, a u pasu měla dlouhou zakřivenou čepel. Věděla, že má být urozený pán, ale nebyl si jistý, jak dalece tomu ještě věří nebo k čemu by to mohlo být dobré, jestli ještě pořád dokázala spolknout celého ježdíka bez kousání. V každém případě si ho také ihned všimla a usmála se. Byl to přátelský, srdečný úsměv, díky němuž vypadala ještě hezčí. Nezbývalo mu než jít k ní, přivítat se s ní a poptat se jí na zdraví, ale ne moc vybraně. Její svalnatý manžel byl kapitánem rybářského člunu, jenž měl víc jizev po soubojích, než chtěl Mat spočítat. Rovnou chtěla vědět, co je s Nyneivou a Elain, a k jeho překvapení se také zeptala, zdali neví něco o rodince. Neměl tušení, že o nich vůbec něco slyšela.

„Odešly s Nyneivou a Elain,“ zašeptal a ostražitě se rozhlížel, zda jim snad nějací Seanchané nevěnují pozornost. Nechtěl říci příliš, ale při hovoru o rodince v doslechu Seanchanů se mu ježily vlasy. „Pokud vím, jsou všechny v bezpečí.“

„To je dobře. Bolelo by mě, kdyby některou z nich uvázali na vodítko.“ Ta hloupá ženská dokonce ani neztišila hlas!

„Ano, to je dobře,“ zamumlal a honem vysvětloval, co potřebuje, než mohla začít křičet, jak je ráda, že ženy, které dokážou usměrňovat, unikly Seanchanům ze spárů. On byl taky rád, ale ne dost rád, aby si z radosti sám nasadil řetězy.

Hostinská zavrtěla hlavou, posadila se na schod a ruce složila do klína. Pod nahoru přišitými tmavozelenými suknicemi byly vidět rudé spodničky. Když došlo na výběr barev, Ebúdarky zřejmě skutečně šlapaly na paty cikánům. Bzukot seanchanských hlasů soupeřil s pronikavou muzikou a ona tam seděla a vážně si ho prohlížela. „Neznáš naše způsoby, v tom je ta potíž,“ pravila. „Mazlíčci jsou v Altaře starý a ctěný zvyk. Mnoho mladých mužů a žen si naposledy užije jako mazlíček, kdy se nechají rozmazlovat a zasypávat dárky, než se usadí. Ale víš, mazlíček odejde, když se sám rozhodne. Tylin by s tebou neměla zacházet tak, jak jsem slyšela, že to dělá. Přesto,“ dodala uvážlivě, „musím říct, že tě oblíká dobře.“ Udělala rukou kruh. „Podrž si plášť a otoč se dokola, ať se můžu podívat.“

Mat se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. A potom ještě třikrát. Krev, která se mu nahrnula do tváří, vyvolal vztek. Nečervenal se. To rozhodně ne! Světlo, copak to ví celé město? „Máš místo, který můžu využít, nebo ne?“ chtěl vědět přidušeným hlasem.

Ukázalo se, že má. Mohl použít polici ve sklepě, o níž tvrdila, že je suchá celý rok, a pod podlahou v kuchyni byl malý prostor, kde měl kdysi svou truhličku zlata. Ukázalo se, že místo nájmu chce, aby si podržel plášť a otočil se dokola, aby se mohla podívat. Křenila se jako kočka! Jedna ze Seanchanů, žena s krkounským výrazem v červenomodré zbroji, se tím bavila tolik, že mu hodila tlustý stříbrňák s podivnými značkami, odpudivou ženskou tváří na jedné a jakýmsi těžkým křeslem na druhé straně.

Ale měl místo, kde si mohl schovat šaty a peníze, a když se vrátil do paláce, do Tylininých pokojů, zjistil, že má dokonce i šaty, které si tam může schovat.

„Obávám se, že šatstvo mého pána je ve strašném stavu,“ vykládal žalostně Nerim. Byl to velice hubený, šedivý Cairhieňan, a byl by stejně nešťastný, i kdyby ohlašoval, že Mat dostal darem pytlík ohnivých opálů. Na protáhlém obličeji měl věčně truchlivý výraz. Ale dával pozor, zda se nevrací Tylin. „Všechno je tuze špinavé a obávám se, že několik nejlepších kabátů mého pána zničila plíseň.“

„Byly všechny ve skříni s hračkami prince Beslana, můj pane,“ zasmál se Lopin a zatahal se za klopy tmavého kabátu, podobného tomu Juilinovu. Tento plešatějici chlapík byl opakem Nerima, byl zavalitý, místo kostnatý, tmavý, místo bledý, a kulatý teřich se mu vždycky natřásal smíchem. Jistou dobu po Naleseanově smrti se zřejmě snažil soutěžit s Nerimovým vzdycháním, stejně jako s ním soutěžil ve všem ostatním, avšak v následujících týdnech se opět vzpamatoval. Alespoň pokud se nikdo nezmínil o jeho bývalém pánovi. „Jsou ale zaprášené, můj pane. Pochybuju, že v té skříni někdo byl od chvíle, kdy tam princ odložil své vojáčky.“

S pocitem, že mu konečně přeje štěstí, jim Mat nakázal, ať začnou jeho šaty nosit k Tulačce, vždycky po pár kouscích, a při každé cestě ať vezmou váček zlata. Jeho oštěp s černým ratištěm, opřený v rohu Tylininy ložnice, a jeho nenapjatý dvouříčský luk budou muset počkat až na konec. Dostat je ven možná bude stejně obtížné jako dostat se ven sám. Vždycky si mohl udělat nový luk, ale nehodlal tu nechat ashandarei .

Zaplatil jsem za ten krám příliš vysokou cenu, než abych ho tady jenom tak nechal , pomyslel si a pohladil si jizvu pod šátkem na krku. Byla jednou z prvních, jednou z mnoha. Světlo, bylo by hezké myslet si, že se může těšit na něco lepšího než jizvy a bitvy, které nechtěl. A na ženu, kterou nechtěl a ani neznal. A bylo toho víc. Nejdřív se musel dostat z Ebú Daru s celou kůží. To bylo ze všeho nejdůležitější.