Robert Jordan - Srdce zimy

Jedno odpoledne vešel do Tylininých komnat, rozhlédl se a zjistil, že je Tylin zavřená se Suroth, a v ložnici našel Tuon, jak si prohlíží jeho ashandarei . Při pohledu na ni, jak prstem přejíždí po nápise ve starém jazyce, vyrytém na černém ratišti, ztuhl. Na konci každé čáry byl jakýmsi ještě tmavším kovem vyložený krkavec a další dva byli vyrytí na lehce zakřivené čepeli. Krkavce měla ve znaku seanchanska císařovna. Mat rychle zadržel dech a snažil se nehlučně vycouvat.

Otočila k němu hlavu se závojem. Měla vážně docela hezkou tvář, mohla být dokonce krásná, kdyby se přestala tvářit, jako by měla kousnout do dřeva. Už si nemyslel, že vypadá chlapecky – ty široké opasky, které vždycky nosila, zajišťovaly, že byly vidět příslušné křivky – ale moc vyvinutá taky nebyla. Málokdy potkal dospělou ženu mladší než jeho babička, aby ho aspoň mimoděk nenapadlo, jaké by to bylo zatančit si s ní, možná ji i políbit, dokonce i s těmi nafoukanými seanchanskými urozenými, jenže u Tuon ani náhodou. Žena musela mít něco, co se dalo obejmout, jaký by to jinak mělo smysl?

„Nevídám Tylin vlastnit takové věci,“ protáhla chladně a opřela dlouhý oštěp vedle jeho luku, „takže to musí být tvoje. Co je to? Jak dlouho to vlastníš?“ Z toho, jak chladně požadovala informace, se mu zavřela pusa. Ta zatracená ženská se chovala, jako by byl nějaký slouha. Světlo, pokud věděl, neznala ani jeho jméno! Tylin tvrdila, že se na něj nikdy nezeptala, ani se o něm nezmínila od chvíle, kdy se jí tázala, kolik by stál.

„Říká se tomu oštěp, má paní,“ odvětil, odolávaje touze opřít se o dveře a zastrčit si palce za opasek. Nakonec to byla seanchanska urozená. „Koupil jsem ho.“

„Dám desetkrát tolik, kolik jsi za to zaplatil,“ řekla. „Tak kolik?“

Skoro se zasmál. Ale ne pro radost, to bylo jisté. Ne nechtěl bys to prodat , jen koupím to a tolik za to zaplatím . „Ta cena nebyla ve zlatě, má paní.“ Mimoděk zabloudil rukou k černému šátku, aby se ujistil, že stále zakrývá svraštělou jizvu, již měl kolem krku. „Jenom hlupák by zaplatil jednou, natož desetkrát.“

Chvíli si ho prohlížela s nečitelným výrazem. A potom jako by zmizel. Proplula kolem něj, jako by tam už nebyl, a vyšla z komnat.

A to nebylo jedinkrát, kdy ji potkal samotnou. Anath a Selucia s ní samozřejmě nechodily pořád, ani stráže, ale on měl dojem, že dost často, když se pro něco vracel, našel ji tam, jak se na něj dívá, nebo když náhle vyšel z pokoje, ona byla za dveřmi. Nejednou se při odchodu z paláce ohlédl přes rameno a uviděl v okně její závoj. Pravda, nezírala na něj. Podívala se na něj a odplula pryč, jako by přestal existovat, vyhlédla z okna a otočila se, jakmile ji zahlédl. Byl jako kandelábr na chodbě, dlažební kámen na Mol Hara. Ale začínalo ho to znervózňovat. Ta žena nakonec nabídla, že si ho koupí . Takové věci měly sklony muže vyvádět z míry samy o sobě.

Ale dokonce ani Tuon nedokázala skutečně narušit jeho rostoucí pocit, že věci konečně začínají být v pořádku. Gholam se nevrátil a on si začal myslet, že se možná vydal za snazší „sklizní". Na každý pád se držel dál od tmavých a opuštěných míst, kde by na něj mohl narazit. Jeho medailon byl užitečný, ale dav lidí byl lepší. Když byl naposledy na návštěvě u Aludry, nechala si něco uklouznout – byl si tím jistý – než se vzpamatovala a honem ho vypakovala z vozu. Neexistovalo nic, co by žena neřekla, když ji muž dostkrát políbil. Taky se držel dál od Tulačky, aby u Tylin nevzbudil podezření, ale Nerim a Lopin tam potají přenášeli jeho skutečné šaty. Kousek po kousku se přes Mol Hara přesunula i polovina obsahu jeho železem obité truhličky, kterou měl pod Tylininou postelí.

Ale dutina pod podlahou v kuchyni u Tulačky mu začínala dělat starosti. Byla dost dobrá, aby se tam schovala truhla. Člověk by zlámal dláta, než by se do ní dostal. Taky v tom hostinci kdysi bydlel. Teď se zlato jen sypalo rovnou do díry, když Setalle poklidila v kuchyni. Co když dřív nebo později někoho napadne, proč asi vždycky všechny vyžene z kuchyně, jakmile se objeví Lopin a Nerim? Ten kámen z podlahy mohl zvednout kdokoliv, pokud věděl, kam se dívat. Musel se přesvědčit sám. A pak, ještě dlouho poté, bude přemýšlet, proč ho ty zatracené kostky nevarovaly.

Vál severní vítr a slunce ještě pořádně nevyšlo, což podle místních vždycky znamenalo déšť, a zatažená obloha na to rozhodně vypadala, když šel přes náměstí Mol Hara. Lidé v šenku u Tulačky se změnili, tentokrát zde nebyly žádné sul’dam a damane , ale stejně tady bylo plno Seanchanů a tabákového kouře, třebaže hudebníci se ještě neobjevili. Většina lidí v místnosti snídala, někteří si misky prohlíželi pochybovačně, jako by si nebyli jistí, co se po nich chce, aby snědli – on sám měl při setkání s tou divnou bílou ovesnou kaší, již Ebúdarci tak rádi k snídani, podobný pocit – ale ne všichni se věnovali jídlu. U jednoho stolu hráli tři muži a žena v dlouhých vyšívaných hávech karty a kouřili fajfky a všichni měli vyholené hlavy podle módy nižší šlechty. Zlaťáky na stole upoutaly na chvíli Matovu pozornost. Hráli poměrně vysoko. Největší hromádka mincí ležela před malým černovlasým mužem, tmavým jako Anath, jenž se zuřivě zubil na soupeře přes dlouhou troubel fajfky se stříbrným náustkem. Mat měl však vlastní zlato a štěstí v kartách nikdy neměl tak velké jako v kostkách.

Avšak panímáma Ananová odešla ještě za tmy něco vyřídit, jak tvrdila její dcera Marah, již tu nechala velet. Byla to příjemně kyprá mladá žena s velkýma oříškovýma očima, stejnýma, jako měla matka, a sukně měla přišité až v půlce stehna, což by panímáma Ananová nedovolila, když tu Mat přebýval. Marah ho neviděla ráda, zamračila se, jakmile k ní přistoupil. Jeho rukou v hostinci zemřeli dva muži, když tady bydlel. Byli to zloději, kteří se mu snažili rozrazit lebku, ale takové věci se u Tulačky nestávaly. Když se stěhoval, dala Marah jasně najevo, jak ráda mu vidí záda.

Marah ovšem nezajímalo, co chce, a on jí to vlastně nemohl vysvětlit. Jenom panímáma Ananová věděla, co se skrývá v kuchyni, alespoň v to Mat horoucně doufal, a rozhodně to nehodlal vykládat v šenku. A tak si vymyslel povídačku o tom, jak mu chybí zdejší kuchyně, a s pohledem upřeným na ty nestydatě vyhrnuté sukně naznačil, že mu ještě víc chybí pohled na ni. Nechápal, proč odhalení většího kusu spodniček je skandální, když každá žena v Ebú Daru na veřejnosti odhaluje půl poprsí, ale pokud se Marah cítila odvážná, tak by mu trocha lichocení mohla usnadnit cestu. Předvedl jí svůj nejlepší úsměv.

Ona ho poslouchala jen na půl ucha a popadla procházející šenkýřku, kočku s kouřmýma očima, již moc dobře znal. „Vzdušný kapitán Yulan má už skoro prázdný pohár, Cairo,“ vyjela na ni rozzlobeně. „Máš mu ho dolévat! Jestli nezvládneš svou práci, holka, tak v Ebú Daru je spousta jiných, které to dokážou!“ Caira, o několik let starší než Marah, před ní posměšně udělala pukrle. A zamračila se na Mata. Než se Caira stačila narovnat, Marah popadla kluka, který se snažil udržet podnos naložený špinavým nádobím. „Přestaň se flákat, Rossi!“ štěkla. „Je tu plno práce. Udělej ji, nebo tě vezmu do stájí a to se ti nebude líbit, to ti teda povídám!“