Robert Jordan - Srdce zimy

Maražin nejmladší bratr se na ni zlobně zamračil. „Nemůžu se dočkat jara, až budu moct zase pracovat na člunech,“ zamumlal mrzutě. „Co se Frielle vdala, chováš se hrozně, jenom proto, že je mladší než ty a tebe ještě nikdo nepožádal.“

Rozpřáhla se po něm, ale on snadno uhnul, i když hrnky a talíře zarachotily a málem mu spadly. „Proč si prostě nepřišpendlíš spodničky u rybářskýho přístavu?“ zaječel na ni a uhnul, než mu mohla vlepit další pohlavek.

Když se k němu konečně otočila, Mat si povzdechl. Výraz přišpendlit spodničky ještě neznal, ale z Maražina výrazu to snadno uhádl. Málem jí šla z uší pára. „Jestli chceš něco k jídlu, musíš se vrátit později. Nebo můžeš počkat, jestli chceš. Nevím, jak dlouho to ale bude trvat.“

Usmívala se dost jedovatě. V tomto šenku by čekat nechtěl nikdo. Všude seděli Seanchané a ještě víc jich stálo, takže se šenkýřky v zástěrách musely opatrně prodírat davem a podnosy s jídlema pitím držet málem nad hlavou. Caira dolévala pohár tomu malému tmavému muži u karet a předváděla mu všechny ty smyslné úsměvy, jež kdysi měla pro Mata. Nevěděl, proč se na něj zlobí, ale měl v životě tolik žen, kolik právě dokázal zvládnout. A co vůbec je ten vzdušný kapitán? Bude to muset zjistit. Později.

„Počkám v kuchyni,“ sdělil Marah. „Chci říct Enid, jak moc mi její vaření chutná.“

Chtěla něco namítat, ale jedna Seanchanka se začala s křikem dožadovat vína. Zachmuřená, v modrozelené zbroji s přilbicí se dvěma chocholy, chtěla okamžitě svůj pohár vína na rozloučenou. Všechny šenkýřky byly zaměstnané, a tak se Marah na Mata jen zaškaredila a odběhla, přičemž se snažila nasadit milý úsměv. Ale moc jí to nešlo. Mat mávl svou holí a uklonil se k jejím zádům.

Vůně smíšené se sladkým kouřem v šenku prostupovaly i kuchyní, pečená ryba, pečící se chleba, masa škvířící se na rožni. V místnosti bylo horko od železných pecí a ohně v cihlovém ohništi. Pod dohledem vrchní kuchařky tady pobíhalo šest potících se žen a tři číšníci. Enid nosila sněhobílou zástěru, jako by to byl tabart jejího úřadu, a své říši vládla dlouhou dřevěnou lžící. Byla to ta nejkulatější žena, jakou kdy Mat viděl. Myslel si, že by ji nedokázal obejmout, kdyby se o to pokusil. Okamžitě ho poznala a poťouchle se usmála.

„Takže jsi zjistil, že jsem měla pravdu,“ prohlásila a ukázala na něj lžící. „Zmáčkl jsi špatný meloun a ukázalo se, že je to převlečenej perutín a ty vypasenej vepř.“ Zvrátila hlavu dozadu a zařehtala se.

Mat se nuceně usmál. Krev a zatracenej popel! Opravdu to věděl úplně každý! Musím vypadnout z tohohle zatracenýho města , pomyslel si ponuře, jinak se mi budou zatraceně smát po celej zbytek života!

Náhle mu obavy o zlato připadaly hloupé. Šedý dlažební kámen před troubami byl pevně zasazený mezi ostatní a nijak se od nich nelišil. Člověk musel znát ten trik, aby ho mohl zvednout. Lopin a Nerim by mu řekli, kdyby se mezi jejich návštěvami ztratila byť jediná mince. Panímáma Ananová by pachatele nejspíš vystopovala a stáhla z kůže, pokud by se někdo pokusil v jejím hostinci krást. Klidně mohl odejít. Třeba bude Aludřino odhodlání v tuto hodinu slabší. Možná mu dá snídani. Vyklouzl z paláce bez jídla.

Takže aby nevzbudil podezření, řekl Enid, jak moc mu chutnala její ryba v těstíčku, jak byla mnohem lepší než to, co se podává v Tarasinském paláci, aniž by musel sebeméně přehánět. Enid byla zázrak. Ta ženská se celá rozzářila a k jeho překvapení jednu rybu vyndala z trouby a naservírovala mu ji na talíř. Někdo v šenku mohl počkat, jak mu sdělila. Postavila talíř na kraj dlouhého kuchyňského stolu. Mávla lžící a obtloustlý pikolík mu přinesl stoličku.

Mat se zadíval na platýse ve zlatém, křupavém obalu a v ústech se mu začaly sbíhat sliny. Aludra teď nejspíš nebude o nic slabší než jindy. A kdyby ji rozčílil, že přišel tak časně, možná by mu ani žádnou snídani nedala. Hlasitě mu zakručelo v žaludku. Pověsil si plášť na kolíček u dveří na dvůr a hůl opřel o stěnu, klobouk si strčil pod stoličku a ohrnul si krajky, aby si je neumazal v talíři.

Než ze dvora od stájí přišla panímáma Ananová, shodila si plášť a vytřepala z něj kapky deště, z ryby zůstala jen kyselá chuť na jazyku a jemné bílé kostičky na talíři. Od příchodu do Ebú Daru se Mat naučil těšit z mnoha divných věcí, ale vynechával oči, jež na něj zíraly. Ryba je měla na stejné straně hlavy!

Mat si ubrouskem otíral ústa, když za panímámou Ananovou vklouzla další žena. Rychle za sebou zavřela dveře a mokrý plášť s kapuci staženou do čela si nechala na sobě. Jak Mat vstával, zahlédl tvář pod kapuci a málem převrhl stoličku. Usoudil, že to dobře zakryl, když se ženám poklonil, ale točila se mu hlava.

„Je dobře, že jsi tady, můj pane,“ pronesla panímáma Ananová rázně a podala svůj plášť číšníkovi. „Jinak bych pro tebe byla poslala. Enid, ať všichni odejdou z kuchyně, prosím, a hlídej dveře. Musím si s mladým pánem promluvit o samotě.“

Kuchařka všechny kuchtičky a pikolíky rázně vypakovala na dvůr, a třebaže si tlumeně stěžovali na déšť a bědovali nad spáleným jídlem, bylo jasné, že na to jsou stejně zvyklí jako Enid. Ta se na panímámu Ananovou a její společnici ani nepodívala a se lžící zdviženou, jako by třímala meč, vyběhla do šenku.

„Jaké překvapení,“ zahuhlala Joline Maza a shodila si kapuci. Tmavé vlněné šaty s hlubokým výstřihem podle místní módy jí byly velké a vypadaly obnošené a rozedrané. Ale z jejího bezstarostného chovám by to člověk nepoznal. „Když mi panímáma Ananová řekla, že zná muže, který by mě mohl vzít s sebou, až bude odcházet z Ebú Daru, nenapadlo by mě, že to jsi ty.“ Byla hezká, hnědooká, a usmívala se skoro stejně hřejivě jako Caira. A měla bezvěkou tvář, která přímo křičela Aes Sedai. S desítkami Seanchanů za dveřmi, hlídanými kuchařkou se lžící.

Joline si sundala plášť a chtěla ho pověsit na kolíček. Panímáma Ananová podrážděně zafrkala. „Ještě to není bezpečné, Joline,“ napomenula ji a mluvila, jako by mluvila se svou dcerou a ne s Aes Sedai. „Dokud nebudeš bezpečně –“

Náhle se u dveří do šenku ozval hluk, Enid hlasitě namítala, že dovnitř nikdo nesmí, a jiný hlas skoro stejně hlasitý, se seanchanským přízvukem, požadoval, aby ustoupila.

Mat si nevšímal protestů své nohy a pohnul se rychleji, než kdy v životě, popadl Joline kolem pasu, hodil sebou na lavici u dveří do stájí a Aes Sedai si stáhl do klína. Přitáhl si ji k sobě a předstíral, že ji líbá. Byl to hloupý způsob, jak zakrýt její tvář, ale nic jiného kromě toho, že by jí hodil plášť přes hlavu, ho nenapadlo. Ona rozčileně zasupěla, jenže když konečně zaslechla ten seanchansky hlas, strachem vytřeštila oči a bleskurychle ho objala kolem krku. Mat se modlil, aby jeho štěstí vydrželo, a díval se, jak se otevírají dveře.

Enid, stále hlasitě protestující, nacouvala do kuchyně a mávala lžící na só’džin v mokrém plášti, který ji strkal před sebou. Byl to mohutný, zamračený muž s krátkým copem, který mu nesahal ani k rameni, volnou rukou odrážel její lžíci a asi mu nevadilo, když se občas trefila. Byl to první só’džin , jehož Mat viděl s vousem. Díky němu vypadal jaksi pokřiveně, protože ho měl jen na bradě. Za ním přicházela vysoká žena s pronikavýma modrýma očima v bledé, přísné tváři. Odhodila si složitě vyšívaný modrý plášť, který jí u krku přidržovala velká stříbrná spona ve tvaru meče, a odhodila světlejší modré plisované šaty. Krátké tmavé vlasy měla přistřižené podle hrnce a zbytek vyholený vysoko nad ušima. Přesto to bylo lepší než sul’dam a damane . O trošičku lepší. Enid si uvědomila, že je bitva prohraná, a tak ustoupila, ale z toho, jak držela lžíci a zlobně se mračila, bylo jasné, že je připravená po něm okamžitě skočit, pokud by jí panímáma Ananová řekla.