Robert Jordan - Srdce zimy

Nově dorazivší lodě každý den vyvrhovaly lidi, zvířata a náklad, dost na to, aby mohutné městské hradby praskaly ve švech, kdyby tu všichni zůstali, ale oni jenom propluli městem na venkov, s rodinami, řemeslem a dobytkem, připravení zapustit kořeny. Přicházeli rovněž vojáci, po tisících, skvěle zorganizovaná pěchota i jezdectvo, s elegancí veteránů, v jasně omalované zbroji, postupující k severu a na východ přes řeku. Mat je přestal počítat. Občas zahlédl zvláštní tvory, i když většinu z nich vyložili nad městem, aby se vyhnuli ulicím. Byli tady tormové , připomínající tříoké kočky s bronzovými šupinami, velké jako koně, a většina skutečných koní z nich šílela, jen je uviděla. Dále corlmové , jako chlupatí bezkřídlí ptáci, velcí jako člověk, s dlouhýma ušima, jimiž neustále otáčeli, a s dlouhými zobany, připravenými rvát maso. A obrovští s’reditové , s dlouhými čenichy a ještě delšími kly. Na přístaviště pod Rahadem přilétali rakenové a větší to’raken , obrovští ještěři s netopýřími křídly, nosící na zádech lidi. Jména bylo snadné zachytit. Každý seanchanský voják moc rád rozebíral, jak potřební jsou zvědové na rakenech , schopnosti corlmů při stopování, jestli jsou s’reditové užiteční při přenášení těžkých nákladů a tormové příliš inteligentní, aby se jim dalo věřit. Zjistil toho hodně od mužů, kteří chtěli to, co většina vojáků, pití, ženské a trochu hazardu, a ne nezbytně v tomto pořadí. Tito vojáci byli opravdu veteráni. Seanchan byla říše větší než všechny státy mezi Arythským oceánem a Páteří světa a celé vládla jediná císařovna, ale její historie byla historií téměř neustálých vzpour a povstání, které vojáky udržovaly v pozoru. Sedláky bude těžší vykopat.

Samozřejmě neodešli všichni vojáci. Zůstala silná posádka, ne pouze Seanchané, ale i tarabonští kopiníci zahalení v oceli a amadicijští pikynýři s kyrysy omalovánými seanchanskými barvami. A rovněž Altařané, kromě Tylininých rodových ozbrojenců. Podle Seanchanů patřili Altařané z vnitrozemí, s rudými šerpami křížem přes prsa, Tylin, stejně jako muži hlídající Tarasinský palác, což ji, kupodivu, zrovna netěšilo. A muže z vnitrozemí to také netěšilo. Oni a muži v mitsobarské zelenobílé se po sobě dívali jako cizí kocouři v malé místnosti. Mračení tu bylo hodně, Taraboňané se mračili na Amadičany, Amadičané na Altařany a zase obráceně. Mělo to dávné kořeny, nepřátelství probublávalo na povrch, nezacházeli však dál než k mávání pěstmi a nadávkám. Z lodí vystoupilo pět set mužů gardy smrtonošů a z nějakého důvodu zůstalo v Ebú Daru. Pod seanchanskou nadvládou prudce klesl počet obyčejných zločinů očekávaných ve velkých městech, ale smrtonoši patrolovali v ulicích, jako by čekali, že z chodníku vyskočí zloději, rváči a možná i bandy ozbrojených lupičů. Altařané, Amadičané a Taraboňané drželi své vášně na uzdě. Jen hlupák by se hádal se smrtonoši, tedy ne víc než jednou. A ve městě se usadil ještě další kontingent gardistů, stovka ogierů, ze všech věcí, v černorudé. Občas hlídkovali s ostatními a občas se potulovali sami, dlouhé sekery položené na ramenou. Vůbec se nepodobali Matovu příteli Loialovi. Ach, měli stejné široké nosy, štětičky na uších a dlouhé obočí, spadající na tváře vedle očí velikosti podšálků, ale zahradníci se na člověka dívali, jako by uvažovali, zda snad nepotřebuje ořezat pár končetin. Nikdo nebyl natolik hloupý, aby se se zahradníky pohádal byť jen jednou.

Z Ebú Daru proudili Seanchané a do města proudily novinky. I když museli kupci přespávat v podkroví, naparovali se v šencích, pokuřovali fajfky a vyprávěli, co věděli jen oni a nikdo jiný. Pokud to neohrožovalo jejich zisky. Kupecké stráže se pramálo staraly o zisky, z nichž nic nedostaly, a tak vyprávěly o všem a něco z toho byla dokonce i pravda. Námořníci se rozpovídali před každým, kdo jim koupil pivo nebo, což bylo ještě lepší, svařené kořeněné víno, a když toho vypili dost, mluvili ještě víc, o přístavech, které navštívili, o událostech, jež viděli, a snech, které se jim zdály, když měli hlavu plnou výparů. Přesto bylo zcela jasné, že svět kolem Ebú Daru kypí jako Bouřlivé moře. Odevšad přicházely příběhy o loupících a pálících Aielech a neseanchanských armádách na pochodu, vojscích v Tearu a Murandy, v Arad Domanu, Andoru a Amadicii, tam, kde ještě nebyla pod nadvládou Seanchanů, a desítkách ozbrojených tlup příliš malých, aby se jim dalo říkat vojsko, v srdci samotné Altary. Kromě lidí v Altaře a Amadicii si zřejmě nikdo nebyl tak úplně jistý, kdo hodlá bojovat s kým, a o Altaře vládly jisté pochyby. Altařané měli ve zvyku využít potíží k tomu, aby svým sousedům splatili křivdy.

Ale nejvíc městem otřásla zpráva o Randovi. Mat se snažil na něj ani na Perrina nemyslet, avšak vyhnout se těm vířícím barvám bylo obtížné, když všichni pomalu nemluvili o ničem jiném než o Draku Znovuzrozeném. Někteří tvrdili, že Drak Znovuzrozený je mrtvý, prý ho zavraždily Aes Sedai, v Cairhienu se na něj znenadání vrhla celá Bílá věž, nebo to možná bylo v Illianu či v Tearu. Ne, unesly ho a drží ho v Bílé věži. Ne, on odešel do Bílé věže sám a přísahal věrnost amyrlin. Tato možnost působila docela věrohodně, poněvadž mnoho lidí tvrdilo, že vidělo prohlášení podepsané samotnou Elaidou, v němž to stálo. Mat měl své pochyby, přinejmenším o tom, že je Rand mrtvý či že přísahal věrnost. Z nějakého divného důvodu si byl jistý, že by věděl, pokud by Rand umřel, a o té druhé věci nemohl uvěřit, že by se Rand dobrovolně přiblížil k Bílé věži na sto mil. Drak Znovuzrozený nebo ne, aspoň špetku zdravého rozumu mít musel.

Tahle zpráva – všechny její verze – Seanchany popíchla, jako když člověk rozkopne mraveniště. Ve dne v noci procházeli chodbami Tarasinského paláce vysocí důstojníci s přilbicemi s chocholy v podpaždí, dupali a tvářili se škrobeně. Z Ebú Daru vyráželi kurýři na koních a na to’raken. Sul’dam a damane začaly hlídkovat v ulicích, místo aby jen postávaly na stráži u bran, a znovu honily ženy, které dokázaly usměrňovat. Mat se držel důstojníkům z cesty a zdvořile kýval sul’dam , když na nějakou narazil na ulici. Ať už byl Rand v jakékoliv situaci, v Ebú Daru s tím nemohl nic udělat. Nejdřív se musel dostat z města.

Ráno poté, co se ho pokoušel zabít ten gholam , Mat v krbu spálil všechny dlouhé růžové stužky do jedné, celý chumel, jakmile Tylin vytáhla paty z pokoje. Spálil také růžový kabátec, který mu nechala ušít, růžové spodky a růžový plášť. Místnost naplnil zápach hořící vlny a hedvábí, a tak otevřel okna, aby trochu vyvětral, ale doopravdy mu na tom nezáleželo. Když si oblékl jasně modré spodky a vyšívaný zelený kabát a zdobený modrý plášť, velice se mu ulevilo. Dokonce mu nevadily ani všechny ty krajky. Aspoň že jediná nebyla růžová. Už tu barvu nikdy nechtěl ani vidět!

Narazil si na hlavu klobouk a vyrazil z Tarasinského paláce s obnoveným odhodláním najít tu skrýš, kam by ukryl, co potřeboval k útěku, i kdyby měl navštívit jednu každou krčmu, hospodu a námořnickou palušu ve městě desetkrát. Dokonce i ty v Rahadu. Stokrát! Šedí rackové a černokřídlí buřňáci vířili po olověné obloze, slibující další déšť, a ledový vítr přinášel přes Mol Hara vůni soli a škubal lidem za pláště. Mat dusal po dláždění, jako by hodlal každou dlaždici rozdupnout. Světlo, bude-li třeba, půjde s Lucou i v tom, co měl teď na sobě. Luca by ho možná nechal odpracovat si cestu jako šašek! Nejspíš by na tom trval. Aspoň by tak byl blízko Aludry a jejích tajemství.