Robert Jordan - Srdce zimy

Tylin se obrátila ve zlaceném křesle vyřezaném do podoby bambusu a zadívala se na něj přes zlatý pohár s vínem. Vlny lesklých černých, na spáncích prokvetlých vlasů lemovaly krásný obličej s dravčíma očima a ne právě potěšeným výrazem. Všímal si nedůležitých věcí. Lehce pohupovala nohou přes nohu, až se jí zelené a bílé spodničky vlnily. Oválný výstřih šatů odhalující plné poprsí a jílec svatebního nože měla lemované světle zelenou krajkou. Nebyla sama. Naproti ní seděla Suroth, mračila se do vína a dlouhými nehty poklepávala o lenoch křesla. Byla docela hezká, i když měla vlasy vyholené tak, že jí zbyl jen hřeben uprostřed, až na to, že vedle ní Tylin vypadala jako králík. Dva nehty na každé ruce měla nalakované namodro. Vedle ní seděla, ze všech věcí, malá dívka, také v květovaném kaftanu přes plisované bílé sukně, ale celou hlavu jí zakrýval řiďounký závoj – a zřejmě měla vlasy oholené úplně! – a na sobě měla hotový poklad v rubínech. I ve stavu naprostého šoku si Mat všiml zlata a rubínů. Za dívčiným křeslem stála se zkříženýma rukama štíhlá žena, černá jako černý háv, který měla na sobě, a vysoká jako Aielanka, a špatně zakrývala netrpělivost. Vlnité černé vlasy měla krátké, ale neoholené, takže nebyla ani urozená, ani só’džin . Byla panovačně krásná a zastínila jak Tylin, tak Suroth. Krásných žen si všímal taky, i když měl zrovna pocit, že dostal po hlavě kladivem.

Ale nezarazila ho přítomnost Suroth a cizinek. Kostky se zastavily, přistály se zaduněním, až mu zazvonilo v uších. To se ještě nikdy nestalo. Stál tam a čekal, až z plamenů v mramorovém krbu vyskočí nějaký Zaprodanec nebo se otevře země a pohltí celý palác.

„Tys mě neposlouchal, holoubku,“ zavrkala Tylin nebezpečným tónem. „Řekla jsem, že máš zajít dolů do kuchyně a dát si paštiku, než na tebe budu mít čas. A taky se vykoupej.“ Tmavé oči se jí leskly. „To bláto probereme později.“

Ohromený Mat si to znovu probíral v hlavě. Vstoupil do místnosti, kostky se zastavily a... Nic se nestalo. Nic!

„Tento muž byl přepaden,“ ozvala se mrňavá žena v závoji a vstala. Hlas měla studený jako vítr vanoucí venku. „Tvrdila jsi, že ulice jsou bezpečné, Suroth! Jsem nespokojena.“

Něco se muselo stát! Už se to mělo stát! Když se kostky zastavily, něco se vždycky stalo.

„Ujišťuji tě, Tuon, že ulice Ebú Daru jsou bezpečné jako ulice samotného Seandaru,“ řekla Suroth a to Mata vytrhlo z omámení. Mluvila... znepokojeně. A Suroth znepokojovala ostatní lidi.

Vedle ní se objevil štíhlý, půvabný mladý muž v téměř průhledném oděvu da’covale s vysokým džbánem z modrého porcelánu, uklonil se a mlčky nabídl, že jí doleje pohár. A z toho Mat znovu nadskočil. Neuvědomil si, že v místnosti je přítomen ještě někdo. Žlutovlasý muž v neslušném oděvu nebyl jediný. Štíhlá, ale hezky tvarovaná rusovláska ve stejném šatu klečela u stolku, kde byly lahvičky s kořením a další vinné džbány z tenkého porcelánu Mořského národa a také malé zlacené mosazné ohřívadlo s pohrabáčem, potřebné k ohřívání vína. A na druhém konci místnosti stála prošedivělá, nervózně vypadající služebná v zelenobílé livreji rodu Mitsobar. A v rohu, tak nehybná, až ji málem přehlédl, stála další Seanchanka, malá žena s vyholenou polovinou zlatých vlasů a poprsím, které by překonalo i to Risellino, pokud by jí šaty z červených a žlutých štítků nesahaly až pod bradu. Ne že by to Mat hodlal zjišťovat. Seanchané byli na své só’džin velmi hákliví. A Tylin byla háklivá na každou ženu. V jejích komnatách se neobjevila služka mladší než bába od chvíle, kdy Mat mohl vstát z postele.

Suroth se na půvabného muže podívala, jako by si říkala, co je asi zač, a pak beze slova zavrtěla hlavou a obrátila pozornost zpět k tomu děcku, k Tuon, jež chlapíka posunkem odvolala. Olivrejovaná panská přiběhla, aby od něj vzala džbán, a pokusila se nalít Tylin, avšak královna ji nepatrným gestem poslala zpátky ke zdi. Tylin seděla a téměř se nehýbala. Nebylo divu, že se chtěla vyhnout pozornosti, pokud tahle Tuon děsila Suroth, jak bylo zřejmé.

„Jsem nespokojena, Suroth,“ zopakovala dívka a přísně se na druhou ženu zamračila. I když stála, příliš se nad sedící vznešenou paní netyčila. Mat usoudil, že to musí být také vznešená paní, jen ještě o něco vznešenější než Suroth. „Vzchopila ses, a to císařovnu, kéž žije věčně, potěší, ale tvůj špatně uvážený útok na východě byl katastrofou, která se nesmí opakovat. A jsou-li ulice tohoto města bezpečné, jak mohl být přepaden?“

Suroth měla bílé klouby, jak silně mačkala lenoch křesla a pohár. Mračila se na Tylin, jako by to kázání byla její vina, a Tylin se omluvně usmála a uklonila se. Ach, krev a popel, za tohle Mat určitě zaplatí!

„Upadl jsem, to je všechno.“ Jeho hlas jako by byl ohňostrojem, jak se po něm všechny otočily. Suroth a Tuon se zatvářily pohoršené, že promluvil. Tylin vypadala jako orel, který chce svého králíka smaženého. „Mé dámy,“ dodal Mat, ale to zřejmě věci moc nevylepšilo.

Vysoká žena se náhle natáhla, sebrala Tuon pohár vína z ruky a hodila ho do krbu. Do komína vyletěly jiskry. Služebná se zavrtěla, jako by chtěla jít pro pohár, než se poškodí ještě víc, ale só’džin se jí dotkla a ona se uklidnila.

„Byla jsi bláhová, Tuon,“ pronesla ta vysoká a vedle jejího hlasu působila dívčina přísnost jako výsměch. Příliš dobře známý seanchanský přízvuk jí téměř chyběl. „Suroth má zdejší situaci plně pod kontrolou. To, co se stalo na východě, se může stát v každé bitvě. Musíš přestat plýtvat časem na směšné maličkosti.“

Suroth na okamžik ohromením spadla brada, než si opět nasadila zamrzlou masku. Mat taky trochu civěl. Pokud člověk použil takový tón na jednoho z urozených, měl štěstí, pokud z toho vyšel jen s návštěvou u bičovacího kůlu!

Tuon, k jeho úžasu, jenom lehce naklonila hlavu. „Máš možná pravdu, Anath,“ řekla klidně a dokonce s náznakem podřízenosti. „Čas a znamení ukážou. Ale tento mladý muž očividně lže. Možná se obává Tylinina hněvu. Jeho zranění jsou však nepochybně vážnější, než by mohl utrpět při pádu, pokud ovšem ve městě nejsou útesy, jež jsem neviděla.“

Takže on se bojí Tylinina hněvu, co? No, když na to přišlo, tak se bál, trošku. Jenom trošičku. Ale nelíbilo se mu, když mu to někdo připomínal. Opřel se o svou hůl a snažil se stát co nejpohodlněji. Nakonec mohly muži dovolit si sednout. „Byl jsem zraněný v den, kdy vaši hoši dobyli město,“ sdělil jim se svým nejdrzejším úsměvem. „Ta vaše odporná banda všude házela blesky a ohnivý koule dost bezohledně. Ale už jsem se skoro uzdravil, děkuji za optání.“ Tylin zabořila obličej do vinného poháru, a přesto se jí podařilo vrhnout po něm přes jeho okraj pohled, slibující pozdější odplatu.

Tuon k němu přistoupila za šustění sukní. Tmavý obličej za závojem by mohl být hezký, nebýt výrazu soudce vydávajícího rozsudek smrti. A se slušnými vlasy místo té holé lebky. Oči měla velké a vlahé, avšak naprosto neosobní. Všiml si, že má nalakované všechny nehty a načerveno. Napadlo ho, jestli to snad má něco znamenat. Světlo, za ty rubíny by si člověk mohl žít v přepychu celá léta.

Tuon zvedla ruku a položila mu prsty pod bradu. Chtěl cuknout, ale Tylin se na něj zamračila nad Tuoninou hlavou, slibujíc mu odplatu tady a teď, pokud něco takového udělá. Mat se tedy zachmuřeně podvolil.