Robert Jordan - Srdce zimy

„Zřejmě po mně z nějakýho důvodu touží,“ pronesl Mat lehce, když stařec domluvil a zřejmě vyčerpaný se svezl na svou postel. „Nejspíš se mnou hrál vrchcáby, i když já se na to nepamatuju. Ale vy si nemusíte lámat hlavu, hlavně dokud se nedostanete mezi nás dva.“ Zazubil se, snažil se to změnit v žert, ale nikdo se nezasmál. „V každým případě vám ráno rozdělím zlato. Koupíte si kajutu na první lodi vyplouvající do Illianu a Olvera vemete s sebou. Toma a Juilina taky, jestli půjdou.“ Usoudil, že chytač zlodějů půjde. „A taky Nerima a Lopina, samozřejmě.“ Začínal si zvykat, že se o něj ti dva starají, ale tady je těžko potřeboval. „Talmanes už musí být někde poblíž Caemlynu. Nemělo by být těžký ho najít.“ Až odejdou, zůstane s Tylin sám. Světlo, to by raději znovu čelil gholamovi!

Harnan a ostatní tři Rudé paže si vyměnili pohledy. Fergin se škrábal na hlavě, jako by to tak docela nechápal. Možná nechápal. Byl to dobrý voják – ne nejlepší, ale docela dobrý – ale když došlo na ostatní věci, nebyl zrovna nejbystřejší.

„To by nebylo správný,“ připustil Harnan nakonec. „Navíc by nás urozenej pán Talmanes stáhl z kůže, kdybychom se vrátili bez tebe.“ Ostatní tři přizvukovali. Tohle pochopil i Fergin.

„A ty, Vanine?“ zeptal se Mat.

Tlouštík pokrčil rameny. „Odvedu kluka od Riselle a on mě rozpáře jako pstruha, hned jak prvně usnu. Být na jeho místě, taky to udělám. A tady mám aspoň čas na čtení. Když budu dělat podkováře, moc času mi na to nezbyde.“ To bylo jedno z přechodných zaměstnání, která údajně zastával. Patřil mezi ně i stájník. Ve skutečnosti byl zlodějem koní a pytlákem, nejlepším ve dvou státech a možná i ve třetím.

„Všichni jste se zbláznili,“ prskl Mat zamračeně. „To, že chce mě, ještě neznamená, že vás nezabije, když se mu dostanete do cesty. Nabídka platí. Každý, kdo přijde k rozumu, může odejít.“

„Už jsem chlapy jako ty viděl,“ ozval se náhle Noal. Ten shrbený stařík byl obrazem stáří a vyčerpání, ale oči, jež upíral na Mata, měl bystré a jasné. „Někteří mají na ostatní takovej vliv, že je ostatní následují kamkoliv. Někteří je vedou ke zkáze, jiný ke slávě. Myslím, že tvoje jméno se ještě objeví ve spoustě historickej knížek.“

Harnan vypadal stejně zmateně jako Fergin. Vanin si odplivl, zase si lehl a otevřel svou knihu.

„Možná, jestli mi dojde všechno štěstí,“ posteskl si Mat. Věděl, co je třeba, aby člověk vstoupil do dějin. Při tom mohli člověka snadno zabít.

„Bude lepší, když se trochu upravíš, než tě uvidí,“ pípl Fergin náhle. „Tohle bahno by stačilo, aby dostala kudlibabku pod sedlo.“

Mat si rozzlobeně strhl klobouk z hlavy a beze slova vyrazil pryč. No, odešel tak rychle, jak to jen šlo, kulhal s pomocí hole. Než se za ním zavřely dveře, zaslechl Noala, jak začíná vyprávět o tom, jak se kdysi plavil na lodi Mořského národa a naučil se koupat ve studené slané vodě. Alespoň tak to začínalo.

Hodlal se upravit, než ho Tylin uvidí – opravdu ano – ale jak tak kulhal chodbami ověšenými květovanými nástěnnými koberci, jež Ebúdarci nazývali letní závěsy, kvůli roční době, na niž upomínaly, čtyři sloužící v palácové zelenobílé livreji a ne méně než sedm komorných mu naznačili, že by se měl vykoupat a převléknout, než ho uvidí královna, a nabízeli, že mu donesou vodu a čisté šaty, aniž by to zjistila. Díky Světlu nevěděli o něm a o Tylin všechno – to nejhorší kromě něj a Tylin nevěděl nikdo – jenže věděli zatraceně dost. Horší bylo, že to schvalovali, jeden každý prokletý sluha v celém prokletém Tarasinském paláci. Tylin přece byla královna, a pokud se jich týkalo, mohla si dělat, co se jí zlíbí. Také byla od příchodu Seanchanů hodně vzteklá, a pokud Mat Cauthon, umytý a celý v krajkách, zařídí, že na ně přestane ječet kvůli pitomostem, tak ho vydrhnou i za ušima a zabalí do krajek jako letnicový dárek!

„Bláto?“ řekl hezké, usmívající se komorné, roztahující před ním sukně v pukrleti. V tmavých očích se jí blýskalo a v hlubokém výstřihu byl vidět dost velký kus poprsí, až se skoro vyrovnala Riselle. Jindy by se možná s potěšením podíval. „Jaký bláto? Já žádný bláto nevidím!“ Otevřela pusu a zapomněla se narovnat, jen na něj civěla s ohnutými koleny, když odcházel pryč.

Juilin Sandar rychle zahnul za roh a málem do něj vrazil. Tairenský chytač zlodějů odskočil s tlumenou kletbou a tmavá tvář mu zešedivěla, než si uvědomil, kdo to je. Pak se omluvil a chtěl zmizet.

„Zapletl tě Tom nějak do těch svých hloupostí, Juiline?“ zeptal se ho Mat. Juilin a Tom spolu bydleli hluboko v obydlích sloužících, neměl důvod být tady nahoře. V tom tmavém tairenském kabátě, rozšířeném nad boky, byl mezi sluhy nápadný jako kachna v kurníku. Suroth byla na takové věci přísná, přísnější než Tylin. Jediný důvod byl podle Mata ten, že se zapletl s Tomem a Beslanem. „Ne, neříkej mi to. Udělal jsem Harnanovi a ostatním nabídku a můžeš ji využít i ty. Jestli chceš odejít, dám ti peníze.“

Juilin stejně nevypadal, že by mu cokoliv řekl. Zastrčil si palce za opasek a klidně se Matovi podíval do očí. „Co řekli Harnan a ostatní? A co dělá Tom, že je to podle tebe hloupé? Je tu jedna řada střech, na kterých se vyzná líp než ty nebo já.“

„Ten gholam je pořád v Ebú Daru, Juiline.“ Tom věděl, že ve hře rodů se vyzná, a moc rád strkal nos do politiky. „Dneska večer se mě snažil zabít.“

Juilin zavrčel, jako by dostal ránu do břicha, a prohrábl si krátké černé vlasy. „Stejně mám důvod se tu ještě chvíli zdržet,“ prohlásil. Jeho chování se trochu změnilo, začal být poněkud umíněný, bránil se a choval se maličko provinile. Co ho Mat znal, nikdy nepošilhával po děvčatech, ale když se chlap díval takhle, mohlo to znamenat jediné.

„Vezmi ji s sebou,“ navrhl mu Mat. „A jestli nebude chtít jít, no, v Tearu nebudeš ani hodinu a už budeš mít na klíně ženskou. Tak to se ženskýma chodí, Juiline. Když jedna řekne ne, vždycky se najde nějaká, která řekne ano.“

Sluha, spěchající kolem s náručí plnou lněných osušek, na zabláceného Mata užasle hleděl, ale Juilin si myslel, že kouká na něj, a tak vytáhl palce zpoza pásku a pokusil se zaujmout pokornější postoj. Bez většího úspěchu. Tom mohl se služebnictvem spát, ale od začátku se mu dařilo, že to vypadalo, jako by se tak rozhodl sám, z nějakého výstředního popudu, a nikdo nepovažoval za divné, když ho tu uviděl, jak možná míří do Riselliných komnat, jež kdysi patřívaly Matovi. Juilin pořád vykládal, že je chytač zlodějů – nikdy lovec zlodějů – a zíral do očí tolika nedůtklivým panáčkům a samolibým kupcům, aby jim dokázal, že je stejně dobrý, až všichni v paláci věděli, co je zač. A kam patří, což bylo dole.

„Můj pán je moudrý,“ řekl příliš nahlas a škrobeně a trhaně se uklonil. „Můj pán ví všechno o ženách. Jestli můj pán odpustí prostému muži, musím se vrátit na své místo.“ Otočil se, ale ještě prohodil přes rameno, stále tím zvučným hlasem: „Dneska jsem zaslechl, že jestli se můj pán ještě jednou vrátí a bude vypadat, jako by ho tahali ulicemi, hodlá královna mého pána zpráskat proutkem osobně.“

A to byl ten kámen, který zničil vůz.

Mat rozrazil dveře do Tylininých komnat, vrazil dovnitř, hodil klobouk přes celý pokoj – a ztuhl, s pusou otevřenou, a všechno, co hodlal říci, mu zamrzlo v hrdle. Jeho klobouk dopadl na koberec a odkutálel se z dohledu. Závan větru zachřestil vysokými trojdílnými okny vedoucími na dlouhý mřížový balkon nad náměstím Mol Hara.