Robert Jordan - Srdce zimy

Nikde nezůstal dlouho, a nebylo to jenom proto, že nenašel hazard ani pokoj. Někteří Seanchané si mysleli, že tam je pro zábavu, a snažili se mu platit za zpívání! Skoro je nechal, jednou nebo dvakrát, ale jakmile by ho slyšeli, chtěli by své peníze zpátky. Někteří Ebúdarci s dlouhými zakřivenými noži za pasem a vztekem, který si nemohli vybít na Seanchanech, uvažovali, že si ho vylijí na kašparovi, jemuž scházel jenom namalovaný obličej, aby vypadal jako dvorní šašek. Kdykoliv Mat zahlédl, jak si ho nějaký takový chlapík prohlíží, zmizel zpátky v davu. Tím horším způsobem se poučil, že ještě není v bojeschopném stavu, a kdyby hlava muže, který by ho zabil, skončila na kůlu u brány, bylo by mu to k ničemu.

Odpočinul si, kde to šlo, na prázdném sudu v ústí boční uličky, na lavičce před krčmou, kde bylo místo stěží pro jednoho, na kamenném schodě, než přišla majitelka domu a koštětem mu smetla klobouk z hlavy. Žaludek se mu líbal s páteří a začínal mít pocit, že na jeho křiklavé oblečení každý zírá, vlhko a chlad mu zalézaly pod nehty a jediné kostky, které našel, byly ty, jež se mu otáčely v hlavě. Ještě nikdy nezněly tak hlasitě.

„Nedá se nic dělat, musím se vrátit a dělat královně zatracenýho mazlíčka!“ zavrčel a s pomocí hole se zvedl z bedny ležící na kraji ulice. Několik kolemjdoucích se na něj podívalo, jako by už měl obličej namalovaný. Nevšímal si jich. Byli pod jeho důstojnost. Netloukl je holí po hlavě, jak by si zasloužili, takhle na člověka vyvalovat oči.

Ulice byly stejně plné jako předtím, a než se dostane do paláce, bude dávno po setmění, pokud se bude snažit projít mezi lidmi. Samozřejmě Tylin by už mohla spát. Možná. Zakručelo mu v žaludku, skoro dost hlasitě, aby to přehlušilo kostky. Kdyby se příliš opozdil, mohla by nařídit kuchařům, aby mu nedali nic k jídlu.

Udělal deset namáhavých kroků tlačenicí a potom zabočil do úzké, temné uličky. Nebyla ani vydlážděná. Bílá omítka na zdech bez oken byla popraskaná a opadávala, takže byly vidět cihly vespod. Páchlo to tady shnilotinou. Mat doufal, že to, co mu čvachtá pod nohama, je jenom bláto, i když to vydávalo ten odporný puch. A nebyli tu žádní lidé. Mohl jít celkem rychle. Tedy rychle na jeho současný stav. Nemohl se dočkat, až zase urazí pár mil, aniž by se zadýchal, všechno ho bolelo a musel se opírat o hůl. Kroutící se uličky, většinou tak úzké, že se rameny otíral o stěny, křižovaly město v bludišti, kde bylo snadné se ztratit, pokud člověk neznal dobře cestu. On nikdy nezahnul špatně, ani když se nějaký úzký průchod náhle rozvětvil na tři i čtyři uličky, které se všechny kroutily zhruba stejným směrem. V Ebú Daru zažil mnohou chvilku, kdy se potřeboval vyhnout pohledům, a tyto uličky znal jako své boty. Kupodivu měl však stále pocit, že ho někdo sleduje. Usoudil, že ho ten pocit neopustí, dokud si nesvlékne ty prokleté šaty.

Kdyby se musel prodírat mezi lidmi a zvířaty v ulicích a občas se procpat přes most, kde to vypadalo jako pevná stěna lidí, dostal by se nejvýš přes tři ulice, a takhle už byl skoro zpátky v paláci. Spěchaje šerým průchodem mezi dobře osvětlenou krčmou a zavřeným lakýrnictvím, napadlo ho, co budou asi mít v kuchyni. Tato ulička byla prostornější, vešli by se sem i tři lidé, kdyby se trochu přitiskli k sobě, a ústila na náměstí Mol Hara skoro před Tarasinským palácem. Bydlela tam Suroth a kuchaři se překonávali, poněvadž po prvním jídle je nechala všechny zmrskat. Mohli by mít ústřice se smetanou a možná uzené ryby a sépie na paprice. Při desátém kroku došlápl na něco, co nezačvachtalo, a se zachrčením šel k zemi, jen se na poslední chvíli pootočil, aby nepřistál na zraněné noze. Kabátem mu okamžitě začala prosakovat ledová tekutina. Doufal, že je to voda.

Zachrčel znovu, když mu na rameni přistály nohy. Chlapík přes něj přepadl a s kledbou sklouzl po blátě hlouběji do uličky, jen se mu podařilo zachytit se o stěnu krčmy, aby nepřistál na břiše. Mat byl zvyklý na šero, takže rozeznal štíhlého, nevýrazného muže. Muže s velkou jizvou na tváři. Ale nebyl to muž. Viděl, jak ten tvor rozerval jeho příteli holou rukou hrdlo, vytáhl si z hrudi nůž a hodil jej po něm. Ten tvor by byl přistál přímo před ním, hezky na dosah, kdyby nebyl klopýtl. Možná v jeho prospěch zapracoval vliv ta’veren , díky Světlu! Tohle všechno mu proletělo hlavou ve chvilce, než se gholam vzpamatoval a zamračeně se k němu otočil.

Mat s nadávkou sebral hůl a neohrabaně ji po něm hodil jako oštěp. Mířil na nohy, doufal, že mu je podrazí a získá tak chvilku času. Tvor odplul stranou jako voda, holi se vyhnul, jenom trochu uklouzl v blátě, a pak se vrhl na Mata. Zdržení však stačilo. Jakmile hůl opustila jeho ruku, sáhl si Mat do výstřihu pro liščí medailon, a jak ho vyndával, přetrhl řemínek, na němž visel. Gholam po něm skočil a Mat zoufale zatočil medailonkem. Stříbro, které ho chladilo na hrudi, se otřelo o napřaženou ruku se syčením, jako když se smaží slanina, a bylo cítit spálené maso. Tvor, rychlý jako blesk, se pokusil medailonu vyhnout a dostat se na Mata. Jakmile by se mu dostal do spárů, byl by Mat mrtvý. Tentokrát by si s ním gholam nepohrával, jako to udělal v Rahadu. Jak se Mat rozháněl, zasáhl liščí hlavou i druhou ruku a obličej, a pokaždé to zasyčelo a zasmrdělo, jako by udeřil rozžhaveným železem. Gholam , s vyceněnými zuby, couval, ale krčil se na špičkách, máchal rukama, připravený kdykoliv skočit.

Mat dál točil medailonkem, nejistě se zvedl na nohy a sledoval tvora, který vypadal jako člověk. Chce tě zabít stejně tolik, jako chce dostat ji , řekl mu tenkrát v Rahadu s úsměvem. Teď nemluvil ani se neusmíval. Mat netušil, kdo jsou „ona“ a „on", avšak ten zbytek byl jasný jako sklo. A on se skoro neudržel na nohou. Nemluvě o rameni, na němž mu gholam přistál. Musel se vrátit na ulici mezi lidi. Dostatečné množství lidí by toho tvora třeba zahnalo. Byla to jenom malá naděje, ale jediná. Ulice nebyla daleko. Slyšel hlasy, které vzdálenost příliš netlumila.

Opatrně couvl. Noha mu podklouzla na něčem, co vydávalo odpudivý zápach, a skončil zády opřený o zeď krčmy. Gholama zadrželo jen to, že po něm zoufale švihl medailonkem. Hlasy na ulici byly tak mučivě blízko. Stejně dobře ale mohly být v Barsine. Barsine byla dávno mrtvá země a on bude brzy také mrtev.

„Je tady v uličce!“ křikl jakýsi muž. „Za mnou! Honem! Nebo nám uteče!“

Mat upíral oči na gholama . Ten zalétl pohledem za něj na ulici a zaváhal. „Mám rozkaz vyhnout se pozornosti jiných než těch, jež sklízím,“ plivl po něm, „takže budeš ještě chvilku žít. Malou chvilku."

Otočil se a odběhl uličkou, jen trochu klouzal v blátě, ale stále jako by plynul, když zahýbal za krčmu.

Mat se rozběhl za ním. Netušil proč, věděl jen, že se ho ten tvor snažil zabít a zkusí to znovu, a ježily se mu vlasy na hlavě. Takže on ho zabije, až se mu to bude hodit, co? Když ho ten medailon dokázal zranit, možná by ho dokázal i zabít.

Dorazil na roh krčmy a uviděl gholama ve chvíli, kdy se ten po něm ohlédl. Znovu na okamžik zaváhal. Dveře do krčmy byly otevřené a ven se hrnuly zvuky zábavy. Tvor strčil ruce do díry po chybějící cihle ve zdi naproti a Mat ztuhl. Stvoření očividně nepotřebovalo žádné zbraně, jenomže pokud si tam nějakou schovalo... Nemyslel si, že by přežil, kdyby s ním ten tvor bojoval s nějakou zbraní. Po rukou následovaly paže a potom strčil gholam do díry i hlavu. Matovi spadla brada. Gholam se protáhl i hrudníkem, pak nohama a byl pryč. Dírou, do níž by Mat stěží strčil obě ruce.