Robert Jordan - Srdce zimy

Tom a Beslan Olverovi vrátili úsměv. Chlapec se Matovi vytrhl a se smíchem se k nim rozběhl. Tom ho učil žonglovat a hrát na harfu a flétnu a Beslan ho učil šermovat. Ostatní „strýčkové“ ho učili jiným věcem, pozoruhodně různorodým. Mat ho hodlal začít učit boji s holí a zacházení s dvouříčským lukem, jakmile se mu spraví záda. A nechtěl ani vědět, čemu ho učí Chel Vanin či Banda Rudé ruky.

Když se Mat přiblížil, Luca vstal a jeho přihlouplý úsměv se změnil v kyselý škleb. Prohlédl si Mata od hlavy k patě, rozmáchle si přehodil plášť přes ramena a ohlásil dunivým hlasem: „Jsem zaneprázdněný muž. Mám moc práce: Je možné, že brzy budu mít tu čest přijmout vznešenou paní Suroth k soukromému představení.“ Bez dalšího slova odkráčel, drže si zdobený plášť jen jednou rukou, takže za ním vlál jako praporec.

Mat ten svůj chytil oběma rukama. Plášť měl zahřívat. Viděl Suroth v paláci, ačkoliv ne příliš zblízka. Nicméně po větší blízkosti rozhodně netoužil. Neuměl si představit, že by věnovala třeba jen chvíli Velkolepému putovnímu divadlu a úžasné výstavě divů a zázraků Valana Lucy, jak hlásal nápis na plátně napnutém mezi dvěma vysokými žerděmi u vchodu do cirkusu písmeny půl sáhu vysokými. Pokud ano, tak nejspíš jen proto, aby sežrala lvy. Nebo je vyděsila k smrti.

„Už souhlasil, Tome?“ zeptal se tiše a zamračil se za Lucou.

„Můžeme jet s ním, až opustí Ebú Dar,“ odpověděl vrásčitý stařec. „Za jistou cenu.“ Zafrkal a foukl si do knírů a podrážděně si prohrábl bílé vlasy. „Za to, co chce, bychom měli jíst a spát jako králové, ale jak ho znám, tak o tom dost pochybuju. Nepovažuje nás za zločince, protože pořád chodíme volně, ale ví, že před něčím utíkáme, jinak bychom cestovali jinak. Naneštěstí hodlá odjet nejdřív na jaře.“

Mat zvážil několik nadávek. Až na jaře. Světlo ví, co mu Tylin do jara ještě udělá, donutí ho udělat. Možná nápad, že by Vanin mohl ukrást nějaké koně, nebyl zas tak špatný. „Jestli chce tolik, kolik říkáš, tak si musím naplnit měšec. Jedna věc se Seanchanům musí nechat, nevadí jim prohrávat.“ Snažil se dávat si pozor na své štěstí a nemusel čelit žádným hrozbám kvůli podvádění, alespoň ne od chvíle, kdy byl schopen opustit palác po vlastních. Zprvu věřil, že to působí jeho štěstí, nebo možná to, že byl ta’veren , začínalo být konečně k něčemu dobré.

Beslan si ho vážně prohlédl. Byl to snědý štíhlý muž, jen o něco mladší než Mat, a když se s ním Mat poznal, byl bezstarostně odvážný, vždy připravený vypravit se do krčem, zvlášť pokud to končilo ženami nebo rvačkou. Po příchodu Seanchanů ale zvážněl. Pro něj byli Seanchané vážnou věcí. „Matka nebude mít radost, jestli zjistí, že pomáhám jejímu mazlíčkovi opustit Ebú Dar, Mate. Ožení mě s nějakou, co bude šilhat a mít knír jako tarabonský pěšák.“

I po tak dlouhé době sebou Mat trhl. Nikdy si nezvykl na to, že si Tylinin syn myslí, že to, co jeho matka s Matem provádí, je v pořádku. No, Beslan si myslel, že začíná být trochu majetnická – ale jen trochu! – avšak to byl jediný důvod, proč byl ochoten pomoci. Tvrdil, že Mat je právě to, co jeho matka potřebuje, aby přestala myslet na dohody, jež musela uzavřít se Seanchany! Občas si Mat přál být zase zpět ve Dvouříčí, kde člověk aspoň věděl, jak ostatní lidé uvažují. Občas si to přál.

„Můžem se už vrátit do paláce?“ vyhrkl Olver, spíš jako požadavek než otázku. „Mám hodinu čtení s urozenou paní Riselle. Nechává mi položit si jí hlavu na prsa, když mi předčítá.“

„Pozoruhodný úspěch, Olvere,“ poznamenal Tom a pohladil si kníry, jak zakrýval úsměv. Naklonil se blíž k druhým dvěma mužům a ztišil hlas, aby ho chlapec neslyšel. „Ta ženská mě nutí hrát jí na harfu, než mně dovolí položit si hlavu na ten pozoruhodný polštář.“

„Riselle nutí každého, aby ji nejdřív pobavil,“ zasmál se Beslan vědoucně a Tom se na něj užasle zadíval.

Mat zaúpěl. Tentokrát to nebylo kvůli noze ani kvůli tomu, že každý muž v Ebú Daru si zřejmě vybíral ňadra, kam položí hlavu, kromě Mata Cauthona. V hlavě mu zase začaly rachotit ty zatracené kostky. Blížilo se něco zlého. Něco velice zlého.

Do města to bylo přes dvě míle mezi nízkými kopci, kde si Mat mohl protáhnout bolavou nohu, takže ho nejdříve přestala bolet a pak zase začala, když dorazili na poslední pahorek a před sebou spatřili Ebú Dar za jeho extravagantně silnými, bíle omítnutými hradbami, jež nedokázal prorazit žádný obléhací stroj. Město uvnitř hradeb bylo také bílé, jen tu a tam na špičatých kupolích byly úzké barevné pruhy. Bíle omítnuté budovy, bílé věže a věžičky a bílé paláce se leskly dokonce i o šedivém zimním dni. Některé věže končily zubatě, někde byla mezera, kde byla zničena nějaká budova, ale popravdě seanchanský útok napáchal jen malé škody. Byli příliš rychlí, příliš silní a město ovládli dřív, než se obránci vzmohli na víc než občasný odpor.

Kupodivu obchod, jaký tu byl v tuto roční dobu, pád města téměř neovlivnil. Seanchané ho podporovali, třebaže od kupců a lodních kapitánů a posádek vyžadovali přísahu, že budou poslouchat Předběžníky, očekávat návrat a sloužit Těm, kdo přišli domů. V praxi to znamenalo, že život pokračoval více méně jako předtím, takže jen málokdo něco namítal. Velký přístav byl plný lodí pokaždé, když se na něj Mat podíval. Dnes odpoledne to vypadalo, že by po nich mohl přejít suchou nohou z Ebú Daru do Rahadu, drsné čtvrti, o níž doufal, že ji už nikdy nenavštíví. Od chvíle, kdy mohl opět chodit, často přicházel do přístavu a díval se. Ne na plavidla s žebrovanými plachtami ani lodi Mořského národa, jež Seanchané vystrojovali a osazovali vlastními posádkami, ale na plavidla plující pod praporcem se zlatými včelami Illianu, s mečem a rukou Arad Domanu nebo s tairenským půlměsícem. Už to nedělal. Dnes se na přístav skoro nepodíval. Kostky mu v hlavě rachotily jako hromobití. Ať už se mělo stát cokoliv, silně pochyboval, že se mu to bude líbit. Tak to bývalo, když ho kostky varovaly.

Na cestě z velké klenuté brány sice panoval čilý ruch, avšak pěší lidé se zřejmě dokázali protáhnout dovnitř, a zástup vozů a volských povozů se táhl až na hřeben a jen čekal na to, až bude mít volnou cestu. Všichni jezdci byli Seanchané, ať už měli pleť černou jako Mořský národ nebo bledou jako Cairhieňané, a nejvíce se odlišovali tím, že seděli na koních. Někteří muži měli pytlovité kalhoty a divné těsné kabátce s vysokým límcem, který jim těsně obepínal krk až k bradě, a vepředu měli řady lesklých, kovových knoflíků, nebo rozevláté, složitě vyšívané kabátce, skoro tak dlouhé jako ženské šaty. Byli to urození, stejně jako ženy v jezdeckých šatech prapodivného střihu, hustě plisovanými, s rozdělenými suknicemi střiženými tak, aby odhalovaly barevné kotníkové boty, se širokými rukávy visícími až ke třmenům. Pár dalších mělo krajkové závoje, zakrývající vše kromě očí, aby neurození neviděli jejich obličej. Zdaleka nejvíc jezdců však mělo jasně malovanou zbroj z překrývajících se plátů. Mezi vojáky byly i ženy, ale v malovaných přilbicích připomínajících hlavy obludného hmyzu se nedalo poznat, kdo je kdo. Alespoň nikdo neměl rudočernou gardy smrtonošů. V jejich přítomnosti byli nesví dokonce i ostatní Seanchané, a to stačilo, aby je Mat obcházel co nejširším obloukem.